O jednom maratonu

V sobotu se konal v Praze Fotomaraton, zajímavá fotografická soutěž. Zúčastnila se ho i členka mé Dílny a požádal sem ji o pohled na celou akci.

Nejdříve technickotaktická data, nebudu interpretovat, převezmu z webu společnosti Bona:

V sobotu se konal v Praze Fotomaraton, zajímavá fotografická soutěž. Zúčastnila se ho i členka mé Dílny a požádal sem ji o pohled na celou akci.

Nejdříve technickotaktická data, nebudu interpretovat, převezmu z webu společnosti Bona:

Soutěž je určena pro širokou veřejnost, amatéry i profesionály, dospělé i děti, zdravé i nemocné. Pořízené fotografie bude hodnotit odborná porota a vítězové obdrží hodnotné ceny. Nedílnou součástí akce je následná prezentace nejlepších sérii a fotografií v rámci slavnostní vernisáže a výstavy. Nedílnou fází soutěže bude dražba vítězných fotografií za účelem podpořit konkrétní projekt pomoci lidem s duševním onemocněním. Organizátorem je Psychiatrická léčebna Bohnice (PLB) a Bona, o.p.s. za podpory firmy Canon a Nadace Bona s přispěním partnerů a sponzorů této neziskové akce.

No a víte podstatné. Soutěžící měli šest hodin na to, aby nafotili mimo areál léčebny fotky na témata:
1. Tvář ulice
2. Pražák
3. Magnet
4. Mikro Makro
5. Krize?
6. Hračka
7. Zdání klame
8. Přátelé
9. Blázinec
10. Líbí se mi
11. Vrtoch
12. Jsem nej

Vše se fotilo jen v JPG, v tomto pořadí, fotky se odevzdávaly syrové, bez úpravy, smělo se jen mazat ve foťáku. Akce se zúčastnilo několik členů mé Dílny. Popovídal jsem si o ní s Ivanou Tačíkovou. Chodí ke mně Dva roky, fotí různé žánry, pro Švandovo divadlo příležitostně fotí scénickou fotku Své fotky mi poslala, můžete je všechny vidět zde na stránce.

Nebylo ti divné, že někdo bere fotografii jako sportovní disciplínu?
Nebrala jsem to tak. Byla to pro mě výzva.

V jakém smyslu?
Dostala jsem pevná pravidla, byla daná témata a časový limit. Chtěla jsem ze sebe dostat co nejvíc.

Co ve fotografii znamená co nejvíc?
Jediné měřítko pro mě je můj pocit uspokojení. Nestojím o porovnávání s jinými. Chci ze sebe dostat to nejlepší.

A jsme zase u toho. Co je to ve fotografii to nejlepší?
Jednoznačně je to subjektivní pocit. Samozřejmě jsem zvědavá na výsledky, až je porota vyhlásí.

Která z těch tvých dvanácti ti připadá nejlepší?
Určitě Blázinec, ta holka na té skákací věci.

Posunula tě účast na soutěži někam?
To pochopím až při dalším focení. Myslím, že se zadáním k focení přistupuju jinak, než když si něco vymyslím sama.

V čem jinak?
Nebyla to žádná závažná zadání, ale měla jsme pocit, že musím svou práci odvést. Že to musím aspoň dofotit. Když jedu jen ve svých nápadech, ledacos odsouvám.

Je v tom prvek principu profesionální práce?
Myslím, že ano.

Ty princip profesionální práce znáš, fotíš také pro Švandovo divadlo. V čem byl rozdíl?
V divadle fotím to, co se přede mnou odehrává. Já se jen snažím zachytit motivy, které se samy nabízí a vystihnout podstatu hry. Tady musím motivy hledat sama. První dvě hodiny jsem jen přemýšlela, jak to pojmout. Do podobné situace jsem se nikdy nedostala.

Jak bys ji obecně popsala?
Konkrétní zadání a časový limit. Nedovedu si představit akci, která by líp dovedla prověřit fotografické smysly.

Co k tomu dodat?
Vždycky jsem tvrdil, že autora posouvá fotograficky nějaký úkol, projekt, ať už je to vnější zadání nebo vnitřní popud. Tady hrál kromě vnějšího zadání, tedy vlastně zakázky, také roli časový limit. Ten samozřejmě věc posouvá do roviny poněkud lehkovážné, nicméně vytváří to, čemu se říká „mezní situace“, kdy člověk, který je na to připravený (a to je důležité) v bleskovém prozření se o sobě něco dozví. Není to nic vážného, je to jen hra, asi z toho všeho nevzejde mnoho takzvaně velkých fotografií. Tvorba je přece jen vážná věc a skutečné dílo musí dozrát. Nicméně jako tréning si myslím že tyto fotografické maratony jsou velmi užitečná disciplína.