Když se nad tím člověk zamyslí, je obliba černobílých portrétů v něčem trochu nepochopitelná. Už dávno nemáme černobílé televize, až na naprosté výjimky jsou barevné i filmy v kinech. Proč se tedy tolika lidem líbí černobílé provedení zrovna na fotografiích?
Když se nad tím člověk zamyslí, je obliba černobílých portrétů v něčem trochu nepochopitelná. Už dávno nemáme černobílé televize, až na naprosté výjimky jsou barevné i filmy v kinech. Proč se tedy tolika lidem líbí černobílé provedení zrovna na fotografiích?
Černobílé snímky si spojujeme s mnohými fotografickými legendami – Ansel Adams, Richard Avedon nebo Diane Arbusová se věnovali převážně monochromatickým snímkům, barevnou fotografií se zabývali jen občas a okrajově. Vlastně se dá říci, že většina legendárních snímků je černobílá. Když tedy zbavíme naše vlastní záběry barev, jako by se najednou staly věrnější součástí fotografické historie. Černobílá podoba dodává snímkům nadčasový vzhled, lidé na portrétech zároveň často působí elegantnějším a váženějším dojmem.
Kouzlo monochromatické fotografie ovšem netkví jen v odkazu slavné minulosti. Když naši pozornost nepřitahují barvy, soustředí se automaticky na tvary a formu. A v portrétní fotografii to funguje ještě účinněji než v jiných žánrech.
V hlavním článku tohoto čísla si proto právě o černobílých portrétech povíme více. Ukážeme si, jak se fotografuje v přirozeném světle i s bleskem, a vysvětlíme si, jak nejlépe snímky převádět z běžné barevné podoby do monochromatického provedení.
Více se dozvíte v aktuálním čísle časopisu Digitální foto.
