Listopadové téma průběžné soutěže Digineffu je noční fotka. Teď v polovině už jich přišlo přes sto padesát: trochu je kolem nich (někdy) hádanice, co je a co není noční fotka. Hádání ale pomiňme a podívejme se na pár fotek – je to dobrá příležitost si něco připomenout o noční fotce jako takové.
Listopadové téma průběžné soutěže Digineffu je noční fotka. Teď v polovině už jich přišlo přes sto padesát: trochu je kolem nich (někdy) hádanice, co je a co není noční fotka. Hádání ale pomiňme a podívejme se na pár fotek – je to dobrá příležitost si něco připomenout o noční fotce jako takové.
Na prvním místě se drží snímek Pod lampou Aleny Cmielové. Má všechny rysy výtečné fotografie, je originální provokativní, neobvyklá. Hodně geometricky řešená, přísně symetrická. Skvělý efekt dodává rozmazaný mokrý sníh. Není tu ani o milimetr plochy navíc, je to škola fotografovy kázně. Přitom to ale není vyšpekulovaná schválnost. Uvidíme, zda ji nějaká jiná překoná, ještě zbývá dalších patnáct dní a v závěru bývá husto. Nicméně nějaké přední místo má, myslím, zaručené.
Rock Cafe Jana Fichtnera je úplně z jiného soudku. Hodně se tu pracovalo s mapováním tonality, skoro jistě v HDR – jinak by se těžko podařilo zvládnout kresbu v lampě. Má působivou barevnost – nicméně přece jen ty fotky co jsou tonalzmapované tak, že je to na nich strašně vidět, působí poněkud ne-fotograficky, uměle. Ale je to můj osobní názor, nikomu ho nevnucuju.
Ony se ty noční fotky dělají nejlépe v době, které říkám „happy hour“, těsně po západu slunce, kdy na nebi jsou ještě zbytky denního světla. Richard Horák vyfotil po západu slunce Arcibiskupství pražské. Jediné co se zde vymyká klasickým parametrům je absence světelného zdroje – ten dle kanonických předpisů dělá noční fotku noční fotkou. Ale je to nádherně postavené a světelně je to zcela skvostná věc, včetně těch lidiček v ploše náměstí.
Tato fotka Stanislava Hrubého byla jistě pořízena hodně po „happy hour“, po té ideální dvacetiminutovce. Zcela temná obloha je tu ale na minimální ploše, hlavní efekt dává lesklá dlažba. Technicky je to zvládnuté výtečně – není zcela jednoduché zachytit kresbu v partiích, které jsou od sebe vzdálené o hodně stupňů EV. Nejčastěji se to dělá metodou HDR, tedy prolnutím snímků s různou expozicí.
Ale ani to není zaručená cesta k úspěchu.
V době kdy jsem psal tento článek porota poslala na poslední místo tuto fotku Martina Žemličky. On sám v komentáři k fotce podotýká, že byla pořízena v HDR, cca 10 minut po západu slunce v údolí Ticina s výhledem na propojená městečka, hory v pozadí a vinice v popředí. No a tady to máme jako na talíři. Třeba je to zdařilé HDR, třeba to byla fakt pořádná tma, jenže fotka nemá charakter noční fotky. Je to krajinka v temných barvách.
A jsme zase u té zmínky o hádanici. Co s fotkou, která byla sice pořízena v noci, ale v místnosti v umělém osvětlení? Anebo fotka v jeskyni? Anebo hrnečky ve výloze? Se zadáním a splněním zadání bývají potíže…
