Nezařazené

Nikon D7000 (recenze)

Zrcadlovka uvedená loni v září byla přijata velmi dobře, ve škále od nadšení po obrovské nadšení. Nikon prožívá v poslední době velmi dobré údobí a tento model střední třídy jistě upevní jeho pozici. Podívejme se, čím si získal srdce recenzentů, a nepopírám, i to moje.

Jaký je a komu je určen
Jde o přístroj určený k náročné fotografické práci, přirozeně že je to jednooká zrcadlovka formátu čipu DX, obdoba APS-C: její snímač je velký 23.6 x 15.6 mm, takže se k přístroji hodí všechny objektivy nabízené Nikonem a pro Nikon od jiných výrobců, jak full frame (pro 24×36), tak DX – a díky hřídelce autofokusového motoru pracuje i s těmi objektivy, které nemají vnitřní pohon autofokusu. Navíc je schopen spolupracovat i s objektivy před – elektronické éry, což je funkce mnoha fotografickým lahůdkářům velmi lákavá. V nikonské škále se hned zkraje budeme ptát, kam v ní patří. Ano, DX, víme. Nejbližší cenově je Nikon D300s. Cena (leden 2011) za tělo je cca 30 tisíc D7000 proti 34 tisíc za D300s. Parametricky jsou si velmi podobné a v některých ohledech je D7000 i výhodnější. Má skoro 17 megapixelů (oproti 13 Mpx) a to už je značné navýšení. Nabízí v základní nabídce až 6400 ISO a 25600 „boost“ proti 6400 maximálce D300s. Navíc, jak si řekneme, zpracování vysokých ISO je víc než slušné. Ostřicí modul Multi-CAM4800 DX je také výkonnější, než jaký má D300s. Má o něco pomalejší sériové focení, 6 fps proti 7 fps s menší kapacitou vyrovnávací paměti. No a je o patnáct deka lehčí, což svědčí o tom, že D300s je přece jen robustnější a snese asi víc tvrdšího zacházení. Což je důvod k přemýšlení pro fotografické dobrodruhy, kteří své přístroje nepřechovávají v bavlnce. Nicméně i D7000 má hořčíkové tělo, není to tedy žádný plasťáček, a výrobce ujišťuje, že vydrží 150 tisíc expozic. Dodejme, že do nedávna bylo 100 tisíc expozic velmi slušný standard pro profi přístroje.

Přístroj vychází z modelu D90, ovšem s mnoha navýšeními. Jeho snímač je identický se snímačem přístroje Sony A55. Nově řešení je 39bodový autofokus s devíti křížovými body, který funguje i při snímání v režimu živého náhledu a při snímání videa – to má HD 1920×1080 bodů. Už upustil od formátu CF karet, zato nabízí dva sloty SD. Na tyto karty zapisuje jak JPEG, tak RAW v 12 nebo 14 bitech. Samozřejmě lze snímky ukládat současně na obě karty, takže už při focení zálohujete.

Takže třístovka nabízí ještě robustnější stavbu, 51bodové ostření, s přídavným akumulátorem až osm oken za vteřinu a kdo to pokládá za výhodu, tak i užití CF karty. Nicméně, všechny tři přístroje, jak D90, tak D7000 tak i D300s jsou vysoce kvalitní a výkonné přístroje schopné splnit prakticky jakýkoli fotografický úkol.

Ovládání a menu
Přístroj vychází z modelu D90 a jeho ovládací prvky jsou ověřené dlouhou zkušeností. Jeho vypínač je umístěn – tradičně – hned u spouště, je to nejlepší řešení, jaké bylo kdy vymyšleno, a všechna ostatní se liší jen ve stupni, o co jsou horší. Pod spouští je přední roller – a zadní je pod hranou, aby na něj padl palec. U spouště pak je tlačítko pro volbu režimu měření expozice a expoziční kompenzace. Na přední stěně v dosahu prostředníku je volitelné Fn tlačítko, lze volit z množství možností, já mám rád „virtuální horizont“, tedy vodováhu, kterou vidíme po stisknutí v hledáčku a víme, zda držíme foťák rovně. Na druhé straně je přepínání AF-MF, tedy auto a manuální ostření. Ovšem když stiskneme tlačítko uprostřed páčky, lze ladit režimy autofokusu. Když toto tlačítko držíte palcem, předním rollerem a čtyřcestným voličem můžete s ostřením provozovat nastavení, o kterých byste nevěřili, že jsou možná… Přístroj také spolupracuje s manuálním ostřením a na řádku dole v hledáčku ukazuje, kterým směrem ostřit a kdy je zaostřeno.

Na druhé straně hledáčku (nemusím snad dodávat, že je hranolový se 100% zobrazením, hledáčky jsou další silná stránka Nikonů) je kruhový volič. Nabízí kreativní pásmo PSAM (program / priorita času – clony / manuál), dvě pozice pro uživatelské nastavení, scény, automat a vypnutí blesku. Ta uživatelská nastavení jsou vítaná novinka. Dříve Nikony nabízely sady nastavení uvnitř menu, přiznám, že jsem to nikdy nepoužil – v terénu potřebuju rychle pracovat a nebudu se šťourat v menu. Pootočení kruhového voliče je to správné řešení.

Pod tím je volba režimu singl / pomalé (volitelné) série, maximální rychlost série / tichý chod / dálková spoušť a zvednutí zrcátka před expozicí.

Na zadní stěně je zbytek toho, co opravdu potřebujete. Vlevo od třípalcového displeje je tlačítko menu, WB, ISO a velikost a kvalita obrazu, vlevo nahoře prohlížení a koš. Vpravo od hledáčku je uzávěr ostření a expozice (lze rozsáhle měnit funkčnost), pak je páčka pro živý náhled a tlačítko – spoušť videa, čtyřcestný volič pro menu a pro posun ostřicího bodu a dole je INFO tlačítko, které pošle stavový displej na LCD. Jednoduché, výkonné, opakuji, letitou praxí ověřené. V souvislosti s kruhovým voličem režimů zde poznamenejme, že třístovka ho nemá, tam se režimy volí po stisknutí tlačítka, kdežto v tomto řešení může dojít k nezamýšlené změně režimu, zpravidla s osudnými následky.

Důležité INFO tlačítko má dvě funkce – po jednoduchém stisknutí, jak řečeno, ukáže stav přístroje, po opětovném stisknutí se aktivuje jakási dvouřádka ikonek a tam lze nastavit vše, co je často potřeba, aniž bychom chodili do menu.

Menu má jako tradičně šest oddílů, menu pro přehrání, focení, nastavení uživatelských funkcí (zde nalezne začátečník důvod k zoufalství, ale naštěstí tlačítko WB zároveň slouží jako nápověda a ta je velmi výstižná a i k laikovi laskavá – připomenu, že menu je kompletně i s nápovědou také v češtině). Další menu je setup, pak menu pro úpravu fotek (nedoporučuji, od toho máme počítač) a nakonec „moje menu“, kam lze natahat to, co potřebujeme nejvíce.

Ani začátečník tedy nemá čeho se bát, přístroj je už ve svém výchozím nastavení připraven na vysoký výkon. Všelijaké finesy pak slouží k individuálnímu přizpůsobení potřebám uživatele.

Jak se s ním fotí
Po ergonomické stránce je přístroj skvělý. Dobře se drží v ruce, hrubě strukturovaná guma na jeho povrchu neklouže, měkká očnice dobře přilne k oku – po zapnutí je přístroj okamžitě připraven a při expozici máme pocit precizního a podivuhodně klidného chodu: některé přístroje při expozici rachotí, jako když popelář hodí na zem popelnici, tak to věru není tento případ.

Obrazová kvalita je vynikající. Používal jsem objektiv 18-105/ 3.5-5.6, věru nepatřím do jeho fanklubu a přál bych sedmitisícovce lepší sklo, jako je 24-70/2.8 (jedno z nejlepších, jaké znám), nicméně i s tímto spotřebákem si aparát vedl velmi dobře, co se kresby týká. Jeho obrázky jsou na můj vkus bez kompenzace trochu přesvětlené a sluší jim utažení na -2/3 ve většině případů. Na ukázce je srovnání, jak to vypadá s přepaly bez kompenzace vlevo a -2/3 vpravo, obrázek vpravo je tak akorát.

V této souvislosti bych tedy doporučil si nastavit v položce b3 možnost „zapnuto“ – „snadná korekce expozice“, pak lze korigovat zadním rollerem bez nutnosti tisknout dedikované tlačítko. Ovšem vůbec nejlepší je položka b5, kde lze natrvalo nastavit korekci expozice a pak se člověk nemusí o tento nedostatek starat. Bude to pak ale pořád… možná stojí za úvahu to nastavit jen pro jeden z uživatelských režimů U1 nebo U2.

Vysoká citlivost a šum je radostná kapitola. Nebudu se bavit o 25 tisících ISO, to je přece jenom v roce 2011 sci-fi. I když fotíme v RAW režimu a pomůžeme si odstraněním šumu, má posuny v barevnosti. Nicméně tento přístroj dává zcela použitelné výsledky při 1600 ISO jakýsi šum je patrný až při 3200 ISO. Dole v ukázkách je snímek při 6400 ISO, upravený v PS 5 přes Camera Raw a myslím, že je velmi snesitelný.

Sériové focení jsem zkoušel ve srovnání s Canonem 7D a Olympusem E-5 (viz ZDE). Přístroj se držel velmi dobře, vytkl bych mu jenom menší buffer, po osmnácti, dvacet snímcích se vyrovnávací paměť naplnila a pak už to šlo hodně pomalu. To je další věc, ve které má třístovka vrch. Ale… Kdo potřebuje fotit sérii déle než tři vteřiny? Myslím, že je to nějaká výjimečná potřeba, i ve sportu fotíme sekvence do délky jedné vteřiny.

D-lighting je tradiční nástroj Nikonu k projasňování stinných partií a zlepšování kresby v jasech. Výsledky nebyly nikdy oslnivé a nejsou ani zde. Na vysoký dynamický rozsah se musí především jít přes RAW, případně bracketingem a následnou operací HDR.

Nastavení bílé má dva módy automatické WB, oba velmi laskavě zacházejí se žárovkovým osvětlením. Předvolby jsou bez problému, samozřejmě s možností barevných posunů v plném rozsahu barevného prostoru. Na ukázce srovnání – auto a předvolba žárovka.

Shrnutí
Nikon D7000 je vynikající přístroj vyšší střední třídy, se skvělým výkonem i v nižších světelných hladinách díky mimořádně dobré práci při vysokých hodnotách ISO. Má rychlý přesný autofokus a relativně rychle ostří i při režimu přímého náhledu. Výtky nemám žádné závažné. Na Dpreview mu vytýkají prý nevhodné umístění WB a ISO tlačítka, nepřijde mi to oprávněné – nechápu, proč by někdo nutně musel měnit ISO, aniž by dal aparát od oka. Spíš mi vadí, že údaj o nastaveném ISO není trvale zobrazen v hledáčku, pokud si to nenastavíme v uživatelských nastaveních na položce d3, ale to je skutečně jen prkotina. Vtipné je použití stupnice pro kompenzaci pro hledáčkovou vodováhu. A co je hlavní, přístroj je výborně cenově pozicován. Je mnohem lepší než D90 – a je taky výrazně dražší. A v některých ohledech nedosáhne na D300s (zvláště vyrovnávací paměť a rychlost série při použití přídavného aku) a je o něco levnější. K tomu nelze dodat než tak ma byt.

Ukázky:
1 až 6 denní světlo, 7 a 8 s vestavěným bleskem, 9 při ISO 400, 10 při ISO 1600, 11 při ISO 3200, 12 při 6400 ISO, převedeno z RAW přes Camera Raw.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12

Zrcadlovka uvedená loni v září byla přijata velmi dobře, ve škále od nadšení po obrovské nadšení. Nikon prožívá v poslední době velmi dobré údobí a tento model střední třídy jistě upevní jeho pozici. Podívejme se, čím si získal srdce recenzentů, a nepopírám, i to moje.

Jaký je a komu je určen
Jde o přístroj určený k náročné fotografické práci, přirozeně že je to jednooká zrcadlovka formátu čipu DX, obdoba APS-C: její snímač je velký 23.6 x 15.6 mm, takže se k přístroji hodí všechny objektivy nabízené Nikonem a pro Nikon od jiných výrobců, jak full frame (pro 24×36), tak DX – a díky hřídelce autofokusového motoru pracuje i s těmi objektivy, které nemají vnitřní pohon autofokusu. Navíc je schopen spolupracovat i s objektivy před – elektronické éry, což je funkce mnoha fotografickým lahůdkářům velmi lákavá. V nikonské škále se hned zkraje budeme ptát, kam v ní patří. Ano, DX, víme. Nejbližší cenově je Nikon D300s. Cena (leden 2011) za tělo je cca 30 tisíc D7000 proti 34 tisíc za D300s. Parametricky jsou si velmi podobné a v některých ohledech je D7000 i výhodnější. Má skoro 17 megapixelů (oproti 13 Mpx) a to už je značné navýšení. Nabízí v základní nabídce až 6400 ISO a 25600 „boost“ proti 6400 maximálce D300s. Navíc, jak si řekneme, zpracování vysokých ISO je víc než slušné. Ostřicí modul Multi-CAM4800 DX je také výkonnější, než jaký má D300s. Má o něco pomalejší sériové focení, 6 fps proti 7 fps s menší kapacitou vyrovnávací paměti. No a je o patnáct deka lehčí, což svědčí o tom, že D300s je přece jen robustnější a snese asi víc tvrdšího zacházení. Což je důvod k přemýšlení pro fotografické dobrodruhy, kteří své přístroje nepřechovávají v bavlnce. Nicméně i D7000 má hořčíkové tělo, není to tedy žádný plasťáček, a výrobce ujišťuje, že vydrží 150 tisíc expozic. Dodejme, že do nedávna bylo 100 tisíc expozic velmi slušný standard pro profi přístroje.

Přístroj vychází z modelu D90, ovšem s mnoha navýšeními. Jeho snímač je identický se snímačem přístroje Sony A55. Nově řešení je 39bodový autofokus s devíti křížovými body, který funguje i při snímání v režimu živého náhledu a při snímání videa – to má HD 1920×1080 bodů. Už upustil od formátu CF karet, zato nabízí dva sloty SD. Na tyto karty zapisuje jak JPEG, tak RAW v 12 nebo 14 bitech. Samozřejmě lze snímky ukládat současně na obě karty, takže už při focení zálohujete.

Takže třístovka nabízí ještě robustnější stavbu, 51bodové ostření, s přídavným akumulátorem až osm oken za vteřinu a kdo to pokládá za výhodu, tak i užití CF karty. Nicméně, všechny tři přístroje, jak D90, tak D7000 tak i D300s jsou vysoce kvalitní a výkonné přístroje schopné splnit prakticky jakýkoli fotografický úkol.

Ovládání a menu
Přístroj vychází z modelu D90 a jeho ovládací prvky jsou ověřené dlouhou zkušeností. Jeho vypínač je umístěn – tradičně – hned u spouště, je to nejlepší řešení, jaké bylo kdy vymyšleno, a všechna ostatní se liší jen ve stupni, o co jsou horší. Pod spouští je přední roller – a zadní je pod hranou, aby na něj padl palec. U spouště pak je tlačítko pro volbu režimu měření expozice a expoziční kompenzace. Na přední stěně v dosahu prostředníku je volitelné Fn tlačítko, lze volit z množství možností, já mám rád „virtuální horizont“, tedy vodováhu, kterou vidíme po stisknutí v hledáčku a víme, zda držíme foťák rovně. Na druhé straně je přepínání AF-MF, tedy auto a manuální ostření. Ovšem když stiskneme tlačítko uprostřed páčky, lze ladit režimy autofokusu. Když toto tlačítko držíte palcem, předním rollerem a čtyřcestným voličem můžete s ostřením provozovat nastavení, o kterých byste nevěřili, že jsou možná… Přístroj také spolupracuje s manuálním ostřením a na řádku dole v hledáčku ukazuje, kterým směrem ostřit a kdy je zaostřeno.

Na druhé straně hledáčku (nemusím snad dodávat, že je hranolový se 100% zobrazením, hledáčky jsou další silná stránka Nikonů) je kruhový volič. Nabízí kreativní pásmo PSAM (program / priorita času – clony / manuál), dvě pozice pro uživatelské nastavení, scény, automat a vypnutí blesku. Ta uživatelská nastavení jsou vítaná novinka. Dříve Nikony nabízely sady nastavení uvnitř menu, přiznám, že jsem to nikdy nepoužil – v terénu potřebuju rychle pracovat a nebudu se šťourat v menu. Pootočení kruhového voliče je to správné řešení.

Pod tím je volba režimu singl / pomalé (volitelné) série, maximální rychlost série / tichý chod / dálková spoušť a zvednutí zrcátka před expozicí.

Na zadní stěně je zbytek toho, co opravdu potřebujete. Vlevo od třípalcového displeje je tlačítko menu, WB, ISO a velikost a kvalita obrazu, vlevo nahoře prohlížení a koš. Vpravo od hledáčku je uzávěr ostření a expozice (lze rozsáhle měnit funkčnost), pak je páčka pro živý náhled a tlačítko – spoušť videa, čtyřcestný volič pro menu a pro posun ostřicího bodu a dole je INFO tlačítko, které pošle stavový displej na LCD. Jednoduché, výkonné, opakuji, letitou praxí ověřené. V souvislosti s kruhovým voličem režimů zde poznamenejme, že třístovka ho nemá, tam se režimy volí po stisknutí tlačítka, kdežto v tomto řešení může dojít k nezamýšlené změně režimu, zpravidla s osudnými následky.

Důležité INFO tlačítko má dvě funkce – po jednoduchém stisknutí, jak řečeno, ukáže stav přístroje, po opětovném stisknutí se aktivuje jakási dvouřádka ikonek a tam lze nastavit vše, co je často potřeba, aniž bychom chodili do menu.

Menu má jako tradičně šest oddílů, menu pro přehrání, focení, nastavení uživatelských funkcí (zde nalezne začátečník důvod k zoufalství, ale naštěstí tlačítko WB zároveň slouží jako nápověda a ta je velmi výstižná a i k laikovi laskavá – připomenu, že menu je kompletně i s nápovědou také v češtině). Další menu je setup, pak menu pro úpravu fotek (nedoporučuji, od toho máme počítač) a nakonec „moje menu“, kam lze natahat to, co potřebujeme nejvíce.

Ani začátečník tedy nemá čeho se bát, přístroj je už ve svém výchozím nastavení připraven na vysoký výkon. Všelijaké finesy pak slouží k individuálnímu přizpůsobení potřebám uživatele.

Jak se s ním fotí
Po ergonomické stránce je přístroj skvělý. Dobře se drží v ruce, hrubě strukturovaná guma na jeho povrchu neklouže, měkká očnice dobře přilne k oku – po zapnutí je přístroj okamžitě připraven a při expozici máme pocit precizního a podivuhodně klidného chodu: některé přístroje při expozici rachotí, jako když popelář hodí na zem popelnici, tak to věru není tento případ.

Obrazová kvalita je vynikající. Používal jsem objektiv 18-105/ 3.5-5.6, věru nepatřím do jeho fanklubu a přál bych sedmitisícovce lepší sklo, jako je 24-70/2.8 (jedno z nejlepších, jaké znám), nicméně i s tímto spotřebákem si aparát vedl velmi dobře, co se kresby týká. Jeho obrázky jsou na můj vkus bez kompenzace trochu přesvětlené a sluší jim utažení na -2/3 ve většině případů. Na ukázce je srovnání, jak to vypadá s přepaly bez kompenzace vlevo a -2/3 vpravo, obrázek vpravo je tak akorát.

V této souvislosti bych tedy doporučil si nastavit v položce b3 možnost „zapnuto“ – „snadná korekce expozice“, pak lze korigovat zadním rollerem bez nutnosti tisknout dedikované tlačítko. Ovšem vůbec nejlepší je položka b5, kde lze natrvalo nastavit korekci expozice a pak se člověk nemusí o tento nedostatek starat. Bude to pak ale pořád… možná stojí za úvahu to nastavit jen pro jeden z uživatelských režimů U1 nebo U2.

Vysoká citlivost a šum je radostná kapitola. Nebudu se bavit o 25 tisících ISO, to je přece jenom v roce 2011 sci-fi. I když fotíme v RAW režimu a pomůžeme si odstraněním šumu, má posuny v barevnosti. Nicméně tento přístroj dává zcela použitelné výsledky při 1600 ISO jakýsi šum je patrný až při 3200 ISO. Dole v ukázkách je snímek při 6400 ISO, upravený v PS 5 přes Camera Raw a myslím, že je velmi snesitelný.

Sériové focení jsem zkoušel ve srovnání s Canonem 7D a Olympusem E-5 (viz ZDE). Přístroj se držel velmi dobře, vytkl bych mu jenom menší buffer, po osmnácti, dvacet snímcích se vyrovnávací paměť naplnila a pak už to šlo hodně pomalu. To je další věc, ve které má třístovka vrch. Ale… Kdo potřebuje fotit sérii déle než tři vteřiny? Myslím, že je to nějaká výjimečná potřeba, i ve sportu fotíme sekvence do délky jedné vteřiny.

D-lighting je tradiční nástroj Nikonu k projasňování stinných partií a zlepšování kresby v jasech. Výsledky nebyly nikdy oslnivé a nejsou ani zde. Na vysoký dynamický rozsah se musí především jít přes RAW, případně bracketingem a následnou operací HDR.

Nastavení bílé má dva módy automatické WB, oba velmi laskavě zacházejí se žárovkovým osvětlením. Předvolby jsou bez problému, samozřejmě s možností barevných posunů v plném rozsahu barevného prostoru. Na ukázce srovnání – auto a předvolba žárovka.

Shrnutí
Nikon D7000 je vynikající přístroj vyšší střední třídy, se skvělým výkonem i v nižších světelných hladinách díky mimořádně dobré práci při vysokých hodnotách ISO. Má rychlý přesný autofokus a relativně rychle ostří i při režimu přímého náhledu. Výtky nemám žádné závažné. Na Dpreview mu vytýkají prý nevhodné umístění WB a ISO tlačítka, nepřijde mi to oprávněné – nechápu, proč by někdo nutně musel měnit ISO, aniž by dal aparát od oka. Spíš mi vadí, že údaj o nastaveném ISO není trvale zobrazen v hledáčku, pokud si to nenastavíme v uživatelských nastaveních na položce d3, ale to je skutečně jen prkotina. Vtipné je použití stupnice pro kompenzaci pro hledáčkovou vodováhu. A co je hlavní, přístroj je výborně cenově pozicován. Je mnohem lepší než D90 – a je taky výrazně dražší. A v některých ohledech nedosáhne na D300s (zvláště vyrovnávací paměť a rychlost série při použití přídavného aku) a je o něco levnější. K tomu nelze dodat než tak ma byt.

Ukázky:
1 až 6 denní světlo, 7 a 8 s vestavěným bleskem, 9 při ISO 400, 10 při ISO 1600, 11 při ISO 3200, 12 při 6400 ISO, převedeno z RAW přes Camera Raw.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12