|
Není pochyb o tom, že Nikon má v poslední době dobrou sezónu. Sedmitisícovka vzbudila už při svém nasazení letos v září velkou pozornost a jsem rád, že mám příležitost ji přes svátky prozkoumat. Už první dojmy jsou víc než příznivé, a o ně se chci s vámi podělit. Jakmile posuzujeme fotoaparát, je třeba ho nejdřív zařadit do nějaké kategorie. Troufnu si tvrdit, že dnes žádná seriózní firma nevyrábí špatné modely -jde o to, kam je zařadit, a taky – kolik stojí. Nikon nabízí ve střední třídě jednak svoji D90 za aktuální cenu za tělo cca 19 tisíc a D300 za cca 34 tisíc – vánoce 2010. Sedmitisícovka cenově spadá mezi ně, ovšem blíže třístovce – stojí cca 30 tisíc tělo. Pak ještě bychom měli uvažovat o Canonech, jednak o 60D, jednak o 7D, za 24, respektive 35 tisíc v aktuální nabídce. Když budu uvažovat o papírové formě, D300 předčí D7000 v rychlosti sériového snímání, umí 7 fps, kdežto D7000 „jen“ 6 fps. Sedmitisícovka má však vyšší rozlišení – v závorce bude údaj pro D300), totiž 16,2 Mpx (12,3 Mpx), vyšší třídu AF modulu CAM 4800 DX (CAM 3800 DX), vyšší citlivost 25600 (6400 ISO), vyšší rozlišení videa 1920×1080 (1280×720) a menší a lehčí. To je dost na zamotání hlavy zájemci, který váhá mezi DS7000 a D300. Kdyby se mě někdo zeptal na rozumné důvody pro volbu D300, jaksi bych nevěděl, co říct. Pokud jde o konkurenci Canonu, tam jsou větší problémy, protože oba Canony mají vyšší rozlišení, ovšem méně zaostřovacích bodů. Sedmička je dražší, ovšem její hlavní přednost je podle mého názoru v bleskovém přesném ostření. V tom jí D7000 konkurovat podle mých dosavadních poznatků nemůže a pak je na každém, zda mu navýšení ceny stojí za to. Jaký je a komu je určen Přístroj má 39 zaostřovacích bodů, z toho 9 křížových. Přístroj má systém rozpoznávání scény, senzor má 2016 pixelů a je přizpůsoben na barevné vnímání. Zaostřovací systém nabízí AF-F, tedy „full time mode“, tedy zaostřování i při režimu přímého náhledu. Sériové snímání dosahuje 6 fps. Obrázky zapisuje na karty rodiny SD, přičemž tu jsou dva sloty a lze volit, co se má na co zapisovat. To je značná výhoda zvláště pro ty, kdo chtějí snímat video.   Už z výčtu vlastností je tedy zřejmé, že jde o přístroj pro náročné zájemce, pro něž je fotoaparát pracovní nástroj anebo aspoň v jejich životě zaujímá závažné místo. Slovo „profi“ se vkrádá na jazyk. Ovládání a menu Jinak tu nejsou žádná překvapení, leda příjemná: klasický nikonský vypínač v prstenci u spouště je doplněn o jednu polohu doprava a pak si rozsvítíte stavový displej. Výborná maličkost: když je tma, není někdy snadné najít knoflík na osvětlení displeje. Maličkost, ale potěší… Menu je možno navolit i česky, u Nikonů je to pořád ještě na DSLR novinka. Samotné menu je tradiční, samozřejmě jsou tu změny – na př. v tom smyslu, že přístroj má dva sloty pro paměťové karty a to je třeba ošetřit. Je zde několik kapitol – prohlížení, fotografování, menu uživatelských funkcí – právě zde je možno prakticky všechno nějak nastavit a upravit, a k tomu slouží velmi dobře vypracovaný třistastránkový návod: oceňuji, že i screenshoty menu jsou zde v češtině, to věru není obvyklé! Následuje menu setupu, menu pro retušování pořízených fotek a „moje menu“, kam si lze natahat to, co nejčastěji potřebujeme. Jak se s ním fotí Radostné pocity začínají už u toho, když přístroj vezmete do ruky. Jakmile ho zapneme, startuje okamžitě a o zpoždění spouště není ani památka. Ostří velmi dobře i ve velice špatných světelných podmínkách. V extrémních samozřejmě ostří nejlépe na střed, v okrajích tápe. Ostření bude samozřejmě nutné prověřit v praxi, nejvíce ho prověří sportovní fotografie a k ní ještě nebyla příležitost. Nezdá se však, že by měly nastat nějaké potíže. Dojmy tedy jsou víc než příznivé, drobné výhrady mám jen dvě. Jednak že je páčka pro live view hodně citlivá a je umístěna tak, že se snadno posune a pak ne moc pochopitelné chování indikace expoziční kompenzace. V jednom režimu dokonce není vidět v hledáčku vůbec. Vyvážení bílé v automatickém režimu je velmi dobré. Na ukázce vlevo le výsledek ručního nastavení, vpravo automat:  Příjemněji působí automatická WB, která respektuje načervenalé světlo žárovky. Ruční nastavení v režimu přímého, pravda, je klopotné u všech Nikonů vyšší třídy, bez manuálu je to něco jako Rubikova kostka (pravím já, vlastník Nikonu D200), jednodušší je „use photo“ metoda, ovšem jen v paměti d1 až d4, nikoli d0. K tomu je třeba část ten 300 stránkový manuál. Což ovšem nic nemění na tom, že Nikony mají velmi příjemně nastavené dolaďování tónu předním rollerem a samozřejmě nejinak je tomu v tomto modelu. Citlivost a šum je velmi sledovaná položka. Tento přístroj nabízí 6400 ISO ve standardní nabídce a 12800 a 25600 v rozšířeném módu. Zázraky se nedějí ani zde. Šum samozřejmě je patrný. Při 800 ISO bude patrně vadit jenom pixlpichovi, při 1600 se projeví v tmavších partiích, ovšem při 3200 a výše patrný je, přičemž v rozšířeném módu je asi za hranicí normální použitelnosti. Ale to je normální a týká se to všech digitálních přístrojů že jejich maximální hodnoty ISO mají v praxi omezenou použitelnost. Na ukázkách dole můžete posoudit, jak si tento přístroj s vysokými stupni ISO poradil. První dojmy jsou tedy velmi příznivé a těším se na další zkoumání. První ukázky:
|
|
Není pochyb o tom, že Nikon má v poslední době dobrou sezónu. Sedmitisícovka vzbudila už při svém nasazení letos v září velkou pozornost a jsem rád, že mám příležitost ji přes svátky prozkoumat. Už první dojmy jsou víc než příznivé, a o ně se chci s vámi podělit. Jakmile posuzujeme fotoaparát, je třeba ho nejdřív zařadit do nějaké kategorie. Troufnu si tvrdit, že dnes žádná seriózní firma nevyrábí špatné modely -jde o to, kam je zařadit, a taky – kolik stojí. Nikon nabízí ve střední třídě jednak svoji D90 za aktuální cenu za tělo cca 19 tisíc a D300 za cca 34 tisíc – vánoce 2010. Sedmitisícovka cenově spadá mezi ně, ovšem blíže třístovce – stojí cca 30 tisíc tělo. Pak ještě bychom měli uvažovat o Canonech, jednak o 60D, jednak o 7D, za 24, respektive 35 tisíc v aktuální nabídce. Když budu uvažovat o papírové formě, D300 předčí D7000 v rychlosti sériového snímání, umí 7 fps, kdežto D7000 „jen“ 6 fps. Sedmitisícovka má však vyšší rozlišení – v závorce bude údaj pro D300), totiž 16,2 Mpx (12,3 Mpx), vyšší třídu AF modulu CAM 4800 DX (CAM 3800 DX), vyšší citlivost 25600 (6400 ISO), vyšší rozlišení videa 1920×1080 (1280×720) a menší a lehčí. To je dost na zamotání hlavy zájemci, který váhá mezi DS7000 a D300. Kdyby se mě někdo zeptal na rozumné důvody pro volbu D300, jaksi bych nevěděl, co říct. Pokud jde o konkurenci Canonu, tam jsou větší problémy, protože oba Canony mají vyšší rozlišení, ovšem méně zaostřovacích bodů. Sedmička je dražší, ovšem její hlavní přednost je podle mého názoru v bleskovém přesném ostření. V tom jí D7000 konkurovat podle mých dosavadních poznatků nemůže a pak je na každém, zda mu navýšení ceny stojí za to. Jaký je a komu je určen Přístroj má 39 zaostřovacích bodů, z toho 9 křížových. Přístroj má systém rozpoznávání scény, senzor má 2016 pixelů a je přizpůsoben na barevné vnímání. Zaostřovací systém nabízí AF-F, tedy „full time mode“, tedy zaostřování i při režimu přímého náhledu. Sériové snímání dosahuje 6 fps. Obrázky zapisuje na karty rodiny SD, přičemž tu jsou dva sloty a lze volit, co se má na co zapisovat. To je značná výhoda zvláště pro ty, kdo chtějí snímat video. Už z výčtu vlastností je tedy zřejmé, že jde o přístroj pro náročné zájemce, pro něž je fotoaparát pracovní nástroj anebo aspoň v jejich životě zaujímá závažné místo. Slovo „profi“ se vkrádá na jazyk. Ovládání a menu Jinak tu nejsou žádná překvapení, leda příjemná: klasický nikonský vypínač v prstenci u spouště je doplněn o jednu polohu doprava a pak si rozsvítíte stavový displej. Výborná maličkost: když je tma, není někdy snadné najít knoflík na osvětlení displeje. Maličkost, ale potěší… Menu je možno navolit i česky, u Nikonů je to pořád ještě na DSLR novinka. Samotné menu je tradiční, samozřejmě jsou tu změny – na př. v tom smyslu, že přístroj má dva sloty pro paměťové karty a to je třeba ošetřit. Je zde několik kapitol – prohlížení, fotografování, menu uživatelských funkcí – právě zde je možno prakticky všechno nějak nastavit a upravit, a k tomu slouží velmi dobře vypracovaný třistastránkový návod: oceňuji, že i screenshoty menu jsou zde v češtině, to věru není obvyklé! Následuje menu setupu, menu pro retušování pořízených fotek a „moje menu“, kam si lze natahat to, co nejčastěji potřebujeme. Jak se s ním fotí Radostné pocity začínají už u toho, když přístroj vezmete do ruky. Jakmile ho zapneme, startuje okamžitě a o zpoždění spouště není ani památka. Ostří velmi dobře i ve velice špatných světelných podmínkách. V extrémních samozřejmě ostří nejlépe na střed, v okrajích tápe. Ostření bude samozřejmě nutné prověřit v praxi, nejvíce ho prověří sportovní fotografie a k ní ještě nebyla příležitost. Nezdá se však, že by měly nastat nějaké potíže. Dojmy tedy jsou víc než příznivé, drobné výhrady mám jen dvě. Jednak že je páčka pro live view hodně citlivá a je umístěna tak, že se snadno posune a pak ne moc pochopitelné chování indikace expoziční kompenzace. V jednom režimu dokonce není vidět v hledáčku vůbec. Vyvážení bílé v automatickém režimu je velmi dobré. Na ukázce vlevo le výsledek ručního nastavení, vpravo automat: Příjemněji působí automatická WB, která respektuje načervenalé světlo žárovky. Ruční nastavení v režimu přímého, pravda, je klopotné u všech Nikonů vyšší třídy, bez manuálu je to něco jako Rubikova kostka (pravím já, vlastník Nikonu D200), jednodušší je „use photo“ metoda, ovšem jen v paměti d1 až d4, nikoli d0. K tomu je třeba část ten 300 stránkový manuál. Což ovšem nic nemění na tom, že Nikony mají velmi příjemně nastavené dolaďování tónu předním rollerem a samozřejmě nejinak je tomu v tomto modelu. Citlivost a šum je velmi sledovaná položka. Tento přístroj nabízí 6400 ISO ve standardní nabídce a 12800 a 25600 v rozšířeném módu. Zázraky se nedějí ani zde. Šum samozřejmě je patrný. Při 800 ISO bude patrně vadit jenom pixlpichovi, při 1600 se projeví v tmavších partiích, ovšem při 3200 a výše patrný je, přičemž v rozšířeném módu je asi za hranicí normální použitelnosti. Ale to je normální a týká se to všech digitálních přístrojů že jejich maximální hodnoty ISO mají v praxi omezenou použitelnost. Na ukázkách dole můžete posoudit, jak si tento přístroj s vysokými stupni ISO poradil. První dojmy jsou tedy velmi příznivé a těším se na další zkoumání. První ukázky:
|
