Nezařazené

Nikon D610

Třída FF neboli Full Frame neboli čip 24 x 36 je Svatý Grál nejednoho fotografického potulného rytíře, vandrujícího po cestě za Dobrým světlem. Model Nikon D600 v listopadu 2012 prolomil cenovou hranici a přiblížil se nejvyšší třídě zrcadlovek APS-C, u Nikonů se tomu říká DX. Loni v říjnu přišla 610ka. V čem se liší?

Třída FF neboli Full Frame neboli čip 24 x 36 je Svatý Grál nejednoho fotografického potulného rytíře, vandrujícího po cestě za Dobrým světlem. Model Nikon D600 v listopadu 2012 prolomil cenovou hranici a přiblížil se nejvyšší třídě zrcadlovek APS-C, u Nikonů se tomu říká DX. Loni v říjnu přišla 610ka. V čem se liší?
Najdeme opravdu jen málo po sobě jdoucích modelů, aby se lišily tak nepatrně. V podstatě odlišnost je jediná – přepracovaná závěrka. Výsledkem je o fous rychlejší sériové focení, 6 fps oproti 5.5, přičemž ve specifikacích šestistovky se stejně zaokrouhluje na 6 a nedovedu si představit, že byste rozdíl poznali. V režimu3 fps můžete nastavit tichou sérii, sice to míň práská, ale do kostela s tím nechoďte. Jinak je v podstatě vše při starém – přičemž D600 se dá sehnat za 40 tisíc i méně (tělo), kdežto D610 stojí tělo 48 tisíc a v kitu s výtečným objektivem 24-85 stojí 62 tisíc. Co to do toho Nikona vjelo?

Klíč najdeme v přepracované závěrce. Ta původní dělala potíže, lítalo z ní nějaké smetí a dělalo puntíky, někdo říkal že jsou to krůpěje oleje, někdo že karbonový prach, podle hodnověrného svědectví fakt to byl olej a na Dpreview psali, že Nikon majitelům D600 závěrky mění. Je fakt, že na ukázkových fotkách mé loňské recenze D600 prach byl, na mých testovacích snímcích jsem taky něco objevil, ale pokládám to za normální – je to přece jen testovací aparát a od loňska jde z ruky do ruky. Takže tahle prohlídka Nikonem D610 bude vlastně jen osvěžení toho, co jsem vypozoroval loni.


Jaký je a komu je určen
Přístroj patří do kategorie relativně levných FF přístrojů. Čip CMOS je bez desetinky milimetru velký 24×36 mm (v nomenklatuře Nikonu se označuje jako FX) a má 24,7 megapixelů fyzicky, efektivně 24,3, takže v nejvyšším rozlišení vytváří obrázky 6016 x 4016 pixelů velké. Jeho tělo kombinuje hořčíkovou slitinu (vršek a zadní část) a polykarbonát v přední části, je utěsněné proti vlhkosti a prachu. Obraz je zpracován procesorem Expeed 3, citlivost je nastavitelná v rozmezí 100 až 6400 ISO. Obrázky se ukládají v různých velikostech a kompresích JPEG a v RAW 12 nebo 14 bitovém, nastavuje se v menu. Ostření je na principu fázového posunu, modul Nikon Multi-CAM4800 s 39 body je srovnatelný s ostřením profi modelu D4, přičemž středové body ostří i při světelnosti F8. V režimu přímého náhledu je to analýza kontrastu, včetně rozpoznávání tváře. Bajonet je typu F, prodlužovací faktor zde samozřejmě není, jelikož jde o full frame. Nicméně lze použít i objektivy určené pro DX (tedy APS-C) formát, zobrazovací pole se automaticky vymaskuje. Displej je 3,2 palcový, pevný, s 921 tisíci pixely. Hranolový hledáček kryje 100% obrazu.


Rozsah závěrky je od 1/4000 do 30 sec, závěrka je stavěna na výdrž 150 tisíc cyklů. Přístroj má vyskakovací blesk se směrným číslem 12 při 100 ISO, synchronizační čas je 1/200 sec, tedy pomalejší než obvyklých 1/250 sec. Sériové focení je 1,5 (Low speed) nebo 5,5 fps (High speed). Video se ukládá buď v MPEG4 nebo H264, full HD 1920×1080 až 30 fps, při rozlišení 1280×720 až 60 fps. Snímky se ukládají na karty rodiny SD včetně SDXC a je tu i podpora vysokorychlostních UHS-1 50 MB/sec; jsou zde dva sloty. Výstupy jsou ZSB 2.0 anebo HDMI Mini typ C. Přístroj napájí li-ion akumulátor EN-EL15, vydrží podle standardu CIPA . 900 snímků. Přístroj váží bez baterky 760 g, měří 141 x 113 x 82 mm, je to tedy nejlehčí Nikon formátu FX.

Přístroj stojí lehce pod padesát tisíc. Na amatérskou zrcadlovku je to hodně, na profi přístroj málo, jak z toho ven? Jde v podstatě o problém, zdali přejít k full frame systému nebo ne. Ty rozdíly jsou minimální. V podstatě se můžete spolehnout na maloformátový Nikon1 a taky vám bude skvěle sloužit. No a pak po čase zjistíte, že na tom full frame přece jen něco je. Akvizičně je to náročnější, nicméně lze optimalizovat. Jako nejdostupnější základní objektiv bych viděl opravdu ten 24-85/3.5-4.5. Existuje samozřejmě i dražší varianta 24-85/2.8-4.0 za dvacet tisíc a pak ovšem i  24-70/2.8, ten ale jde za 46. Myslím, že ta nejskromnější varianta udělá výbornou službu. Hlavolam možná bude druhý výměnný objektiv v oblasti delších ohnisek. Ale tady silný názor nemám, pokud jde o optimalizaci ceny a výkonu. Deset let starý Nikkor 80-400/4.5-5.6 jde teď za 32 tisíc, má hodně špatnou pověst. Nová verze je podle testů výborná, ale stojí 68 tisíc. Velmi dobrý test jsem četl na Makofotu na Nikkor 80-200/4.0, ale taky stojí 33 tisíc. Prostě, na full frame neušetříte.

Ovládání a menu
Přístroj se zapíná páčkou u spouště, to je ideální řešení. Vlevo při pohledu shora je kruhový volič režimu šikovnou aretací tlačítkem uprostřed, obvyklé řešenáí PSAM plus auto , auto bez blesku, scénické režimy a dvě pozice pro uživatelské nastavení. Pot ním je kroužek s volbou režimu snímání, singl, série, samospoušť, tichý režim. Hned za spouští je vlevo spoušť pro video a vpravo tlačítko pro kompenzaci expozice. Blízko stavového displeje je tlačítko aktivující ovládání režimu měření. Pod spouští je roller, další je vzadu, ovladatelný palcem.


Na zadní stěně je čtyřcestný volič, který slouží i k nastavení ostřicího bodu, pod tím je přepínání režimu foto a video s tlačítkem pro aktivaci živého náhledu a dole je info tlačítko, které otevře informaci o nastavení přístroje na displeji. Po opětovném stisknutí lze v dolní části nastavovat pokročilé funkce, jako například dálkové ovládání s předsklopením zrcátka.
Více je toho na levé straně. Nahoře je tlačítko pro prohlížení a koš, pak v řadě u displeje shora je menu, picture control, to jsou režimy nastavení barevnosti – od neutrální po živý a monochromatický – zobrazí se na displeji; následuje volba WB, kvality obrazu a ISO, zobrazí se na malém stavovém displeji na horní stěně. Zvláště pak umístění ISO mi nadále trochu vadí. Je to parametr často měněný a není příjemné, že na změnu potřebujeme obě ruce, levá mačká tlačítko a pravá ovládá roller. S touto výhradou je třeba rozmístění ovládacích prvků pochválit. Vše je dobře přístupné a snadno nahmatatelné.


Menu je také tradiční nikonské. Má šest oddílů. První je režim prohlížení, kde lze nastavit například mazání vybraných snímků (napřeskáčku), odtud se pouští fotky na tiskárnu v režimu přímého tisku. Menu fotografování má charakter spíše setupu, zde se nastavuje třeba redukce šumu, ale také intervalové a časosběrné snímání. Důležitý je třetí oddíl „tužtička“ s nastavením uživatelských funkcí. Těch je sedm kapitol. Pozornost je třeba věnovat kapitole ostření, kde například volíme sledování objektů s blokací, blokace má 5 stupňů a ovlivňuje citlivost na vstup cizích objektů do záběru – když např. sledujeme hráče na hřišti a on se dostane do zákrytu jiného hráče.

Toto ovšem souvisí s ovladačem na přední stěně, kde se přepíná automatické a ruční ostření. Přepínač má tlačítko a po stusku na stavovém displeji nastavujeme jednak sériové a průběžné ostření, jedna k počet ostřicích bodů a 3D autofokus – to je specialita Nikonu a umožňuje opravdu efektivní „AF tracking“, tedy sledování pohybujícího se objektu.

Zpátky do menu:V setupu například lze jemně doladit autofokus. Další oddíl je věnován úpravě fotek rovnou ve foťáku, naštěstí se upravená fotografie ukládá zvlášť jako varianta, původní se nepřepíše. Poslední oddíl je Moje menu, sem si můžeme z předchozích kapitol nasyslit to, co potřebujeme často používat. Je tu ale i položka Režim řídící jednotka na dálkové ovládání, to ale najdeme i pod položkou e3 v kapitole „tužtička“. Menu je přehledné a díky tomu, že podstatné parametry ovládáme pomocí tlačítek, případně přes stavový displej, nemusíme do něho často chodit.

Obrazová kvalita
Na přístroji lze volit ze tří kompresních stupňů, ovšem zásadní nastavení je třeba provést v oblasti Nastavení Picture control, je to druhá obrazovka fotografického menu. V každém z nabízených režimů je možné zásadně ovlivňovat doostření, kontrast, jas, sytost a odstín, takže eventuální referenční fotky se mohou výrazně lišit podle toho, jak je kdo pořizoval. Nicméně bez ohledu na stupeň komprese, přístroj se výborně chová, pokud jde o nastavení expozice a zpracování obrazu, zde opravdu není nutné hlídat přepaly, téměř se nevyskytují a není tedy nutné laborovat s korekcí expozice.

Jak už jsem sdělil, pracoval jsem s levnějším základním objektivem 24-85/3.5-4.5. Ostřil velmi rychle a jeho kresba je naprosto přijatelná.


Zde je srovnání kresby ve 100%0 v roku a dole ze středu, jde o výřezy z ukázky číslo 1 dole.


Speciální pozornost jsem věnoval režimu 3D tracking, tedy sledováním pohybujícího se objektu. To je režim optimalizovaný na rychlou reakci na změnu pozice objektu a skutečně to podivuhodně funguje – při průběžném ostření. Lze to nastavit právě kombinací tlačítka na páčce AF-M a na stavovém displeji.

Pokud jde o ostření, je tu ale jedna výhrada. Oblast AF bodů je soustředěna hodně doprostřed. Je to samozřejmě problém FF systému, zobrazovací plocha je velká a AF modul je skrytý na dně. FF Canony taky nemají tu oblast velkou, ale přece jen větší je.

Výborný je automatický horizont, ten je shodný s modely D800 a D7000, je to užitečný pomocník lidí jako jsem já, kterým obvykle záběr padá doprava.

Jakkoli nejsem příznivec automatických funkcí, nelze opominout vychytávku, kterou D600 sdílí např. S D800. V menu fotografování v položce Nastavení citlivosti ISO je třeba nastavit automatickou regulaci na ON. Pak nastavíme nejvyšší citlivost a další položka je Nejdelší čas závěrky. Tam je třeba jít až úplně dolů a nastavit na AUTO, přičemž lze doladit, zda má automatika být odvážnější (chodit do delších časů) nebo opatrnější (nastavovat kratší časy). Poté automatika slaďuje časy s délkou ohniska, při prodloužení ohniska zoomem nastaví kratší časy.

Vysoké rozdíly v jasech lze řešit dvěma způsoby, jednak tradičním nikonským režimem D-lighting, taktéž laditelným mezi auto a čtyřmi stupni síly. Nicméně i tentokrát musím podotknout, že efekt mi nepřipadá přesvědčivý. Slibnější je HDR ze dvou snímků, přičemž lze nastavit diferenci 1 nebo 2 nebo 3 stupně EV. Pak ovšem je výsledek výrazný.

Nikony mají pověst matadorů v nízké světelné hladině. S tou výhradou, že mnozí lidé mají rozdílné představy o použitelnosti snímku, podle mého standardu je možno jít bez obav do 6400 ISO. Při 12800 a samozřejmě při 25600 ISO je šum už značný.

Shrnutí
Loni jsem pokládal za potřebné omlouvat cenu. Dnes už je asi jasné, že cena těsně pod 50 tisíc je v roce 2014 naprosto realistická. Pokud jde o konkurenci, asi nejblíž výkonem je Canon 6D s objektivem 24/70/4.0, ten jde za 69 tisíc. Takže s těmi 62 tisíci budete na tom přece jen líp. Je to přístroj pro poučené, náročné fotografování. Pro běžné cvakání nemá smysl. Nikon vychytal technické problémy D600 a nabízí v podstatě totéž, jakousi finální podobu produktu, který se na trhu udrží jistě delší dobu.

Ukázky:

1 a 2, 3 a 4 rozsah zoomu seťáku, 12 je podušková vada seťáku, 13 protisvětlo, 16 rozsah jasů, 17 ze série 3D tracking, 18 při 3200 ISO.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12
13 14
15 16
17 18


Zjistěte aktuální cenu, dostupnost a také podrobné parametry digitálního fotoaparátu Nikon D610.