Nikon D40 (recenze)

Jaký je a komu je určen
Přístroj je plnohodnotná jednooká zrcadlovka s výměnnou optikou. Má snímač CCD DX (23,7 x 15,6 mm) se šesti milióny pixely (6,1 efektivně, 6,3 fyzicky), s prodlužovacím faktorem 1,5 x. Nikon se tedy v tomto modelu nenechal strhnout obecně vládnoucí pošetilou tendencí zvyšovat počet „mega“ a zůstal na takovém počtu, který se osvědčil jako plně vyhovující i pro velké zvětšeniny – u nás v IDIFu můžete vidět tisky 90×120 ze šestimegových DSLR ve velmi dobré kvalitě! Procesor je identický s vyššími modely D80 a D200. Závěrka má rozsah 30 sec – 1/4000 + Bulb. Přístroj vytváří snímky veliké 3008 x 2000, 2256 x 1496 a 1504 x 1000 pixelů ve formátu JPEG nebo RAW, poměr stran je tedy 3:2 (kinofilmový poměr, vhodný pro pohlednice 10×15). Citlivost v ISO je 200, 400, 800, 1600, 3200, měření expozice je multi 3D Color Matrix Metering II, 420 pixelů (stejný jako D80/D50), s prioritou středu nebo bodové, ostření je tříbodové Multi-CAM530.

Přístroj nastupuje po modelu D50. Je na první pohled menší (proti 133 x 102 x 76 mm), tedy lehčí a jaksi jednodušší. Na první pohled si všimneme, že zde chybí stavový displej na zadní stěně, ten se přestěhoval – v souladu s převládajícím současným trendem – na velký displej na zadní stěně, jak o tom půjde řeč dále. Změnilo se i uspořádání ovládacích prvků, už tu nejsou samostatná tlačítka pro ISO a vyvážení bílé. Po pozornější prohlídce zjistíme, že v kovovém bajonetu chybí vývod pro vnitřní ostřicí motor: přístroj je schopen ostřit v auto režimu jen s objektivy typu AF-S a AF-I, tedy s objektivy, které mají uvnitř svého těla ostřicí motory, kdežto objektivy jež spoléhají na interní motor v těle přístroje musíme ostřit ručně. Toto je asi největší „okudlání“, tedy hlavní část daně, kterou musíme zaplatit za překročení oné magické hranice dvaceti tisíc korun za kit tělo+objektiv.

Ovládání a menu
Přístroj se zapíná tradičním nikonským způsobem, vypínačem u spouště. Jelikož přístroj nabíhá velmi rychle (první snímek za 1,3 sec po zapnutí), je to mimořádně operativní a pohodlný způsob zapínání. U spouště máme dvě důležitá tlačítka – pro nastavení expoziční kompezace (pomocí rolleru pod zadní hranou) a zobrazení stavu přístroje: stavový displej se přestěhovat dozadu a tímto tlačítkem si ho zapneme.
Zde si pospíším s první kritikou. Tento stavový displej nelze zapnout natrvalo, pokaždé ho musíme zapínat znovu. Zapíná se ještě dalším tlačítkem, dolními dvěmi v řadě vlevo od displeje. Po jeho zapnutí zadním tlačítkem dostaneme stejné menu jako horním tlačítkem a teprve po opětovném stisknutí tlačítka se přepne stavový displej do režimu funkčního menu. Proč „for heavens sake“ nelze tímto zadním tlačítkem jít do funkčního menu rovnou a do stavového displeje tím horním tlačítkem? To ví jenom onen nezbedný Pepišita, který je odpovědný za koncept firmware (připomínám moji tezi, že největší nepřátelé digitální fotografie jsou markeťáci a chlapi, co vymýšlejí software).

Zpátky ne na stromy, ale na horní stěnu. Tam nalezneme ještě kruhový volič, s obvyklými třemi možnostmi: totální automat, pak kreativní část s možností program (= automat s možností ručních zásahů),priorita času, clony a plný manuál. Na druhé straně jsou scénické režimy: vypnutý vestavěný blesk (přístroj ostří na nejbližší objekt a pomáhá si zaostřovacím reflektorem), dále programy portrét, krajin, děti (zvýrazněné barvy kromě pleťovky), sport (priorita vysoké rychlost závěrky plus kontinuální ostření s možností „trackingu“, tedy AF drží v rovině ostrosti i objekt pohybující se napříč záběru s tou výhradou, že přístroj má jen tři ostřicí body, takže nějaké velké „předávání pohybujícího se objektu“ se od něho nedá čekat. Následuje scénický režim makro, což je vždy přepnutí na ostření v centru. Poslední scénický režim je „noční portrét“, což je prakticky „slow flash“, tedy použije se automaticky flash, který flešuje do pomalého času (nenastavuje žádný synchronizační čas). A ještě jeden detail: protože tyhle scénické režimy jsou určeny laikům, po přepnutí na ně se změní pozadí stavového displeje, místo „technické šedi“ je tam „líbivý obrázek“… Naštěstí se to dá v

Stavový displej
O stavovém displeji už byla zmínka. O líbivém obrázku se nebudu dál šířit, věřím, že čtenáři našich recenzí se scénickými režimy pokud možno nezabývají a pracují v kreativním režimu. Stavový displej je duchaplně řešený. Má tři varianty, „klasická“, „grafický“ a „s tapetou“, což je nastavitelné v setupu. Ten grafický má v pravé části pruh se základními údaji o velikosti a kvalitě obrazu nastavení bílé, ISO, způsobu snímání (single, série, samospoušť)), způsob autofokusu, volba ostřícího bodu, způsob měření expozice, na spodní liště pak je režim blesku, kompenzace expozice, kompenzace síly záblesku a zbývající počet snímků.
Na větší části plochy je graficky znázorněná nastavená clona, takže i amatér který nechápe vztah clonového čísla a času snadno pochopí, co je „velká díra“ a „malá díra“ a nediví se, že „velká díra“ = „malé číslo“. Pak je zde vidět aktuální clona (její číslo) a čas, dále pak další údaje, jako je barevnost, zvuky a stav akumulátoru, jakož i druh volby režimu snímání (na př. P = program).
Po opětovném stisknutí tlačítka dole se displej změní a už není informační, ale je to běžné funkční menu. Všechny uvedené funkce lze ovládat a používáme k tomu běžného čtyřcestného voliče vpravo od displeje. Tím pádem Nikon obešel funkční tlačítka vlevo, sice jsou dále čtyři, ale první slouží k zapnutí režimu prohlížení, druhé je pro „velké menu“ a další dvě pro stavový displej a v režimu prohlížení slouží ke zvětšování a zmenšování obrázků. Tak se stalo, že tři tlačítka tu dělají totéž. Uf, co k tomu dodat. Nicméně samo to funkční menu je velmi dobře vyvedeno, volby jsou doprovázeny názornými obrázky a je zde i možnost nápovědy, bohužel pro českého zákazníka jen v angličtině.

Klasické zozbrazení je obdobné, jenomže tam není ten hezký obrázek clony. No a co se tapety týká, tu lze navolit celkem libovolně, osobně dávám přednost zábavnému „grafickému“ řešení.
Na zadní stěně jsou ještě dvě tlačítka vpravo od displeje, dole mazání (koš), vpravo nahoře zámek expozice a ostření (AE – AF L). O rolleru (ovládací kolečko) jsem se už zmínil.

Menu
Menu má pět částí, menu pro prohlížení, menu pro fotografování. To je velmi prosté, má jen jednu obrazovku, zde volíme především „optimalizaci“ obrazu, především život barev,kontrast a doostření, což jsou podstatné volby. Lze také volit doladění bílé a hlavně – volit automatiku ISO: při jak dlouhé expozici chceme, aby se aparát začal znepokojovat a začal zvyšovat ISO – až po jakou hranici. K tomu je třeba použít volby „custom setting“ č. 10, jinak se k ní nedostaneme. Dále se tu dá přiřadit oblíbená funkce k funkčnímu tlačítku, které nalezneme vpředu vlevo, těsně nad tlačítkem pro uvolňování objektivu z bajonetu. Třebaže je to přístroj jednoduchý a určený laikům, přece jen doporučuji studium manuálu!

Další menu je setup, zde si lze nadefinovat „vlastní menu“. Kromě obvyklých voleb, jako je datum/čas, jas LCD, jazyk, je tu i možnost napsat komentář do EXIF souboru, zakládat nové adresáře na kartě a zvedat zrcátko za účelem odstranění prachu. Zde se dá pořídit v RAW formátu referenční snímek pro softwarové odstraňování prachových skvrn přes dodaný software Nikon Capture.
Retouch menu je novinka, známá z modelu D80. Zde za pozornost stojí především d-lighting, což je úprava hlubokých stínů. Má tři stupně a je skutečně efektivní: a hlavně ukládá upravený obrázek zvlášť, takže originál je nedotčený. Zajímavé je, že upravený obrázek má větší datový objem než originál. Zajímavá je i volba barevných filtrů. Zde bych byl opatrný, jelikož kontrola výsledku na displeji je vždy problematická, nicméně i zde se ukládá kopie, takže nic nezkazíme.

	Tak funguje D-lighting: z původního obrázku lze získat mnohem vyrovnanější snímek, dole jsou dva stupně zesvětlení stínů.

Jak se s ním fotí
Přístroj se dodává s objektivem AF-Nikkor 18-55 ED (F3.5-5.6 EG. Ono se říká, že kitovému objektivu na zuby nekoukej, jenže D40 není bez něho na prodej, takže se na něj podívat musíme. Má rozsah odpovídající 27 – 82,5 mm kinofilmového formátu. Jeho světelnost je ovšem nízká, jak bývá u „kiťáků“ obvyklé. Má zvláštní konstrukci v tom smyslu, že je nejkratší někde u středního ohniska, kdežto na obou stranách se znatelně vysune z pouzdra objektivu. Ta střední hodnota je někde na 30 mm a rozmezí je 20 mm. Při ostření se otáčí přední část, což problematizuje práci s polarizačním filtrem. Ve srovnání s objektivem Nikon 18-35 mm F3,5-4,5D IF-ED AF Zoom Nikkor, který standardně používám na mém Nikonu 200D (chápu, ano, tento objektiv je dražší než celý Nikon D40 i s kiťákem) má barevné podání do modra, tedy obraz je výrazně studenější.
Kresba kitového objektivu je podle očekávání slabší v rozích při plné světelnosti F3.5 v rozích, ale už při F4.5 je uspokojivá a pokračuje bez problému v celém rozsahu clonové stupnice. Při nejdelším ohnisku je kresba v rozích velmi dobrá i při plné světelnosti.
Prodleva spouště je při namáčknutí stopkami neměřitelná, bez namáčknutí (s kitovým objektivem) 0,3 sec. Problémy s prodlevou mohou nastat ve velmi špatných světelných podmínkách, narazil jsem, i na bádání v délce od jedné do dvou vteřin. Řešením pak je přepnutí na ruční ostření, nebo samozřejmě práce s namáčknutím spouště. Na problémy s přeostřením (tedy – fotografujeme jeden snímek vzdálený, druhý blízký) nebyly. Sériové fotografování má pěknou rychlost 2,5 snímků/sec.
Hledáček je vynikající, jasný a přehledný. Hledáčky jsou silná stránka Nikonů. Oproti modelu D50 který měl zvětšení 0,75x má D40 0,8x. Je škoda, že se do něho nedají promítnout vodítka pro udržení vodorovné linie. V hledáčku vidíte tři ostřicí body.
Nejnižší citlivost tohoto přístroje je 200 ISO. Dá se nastavit až na 1600 ISO a dokonce na Hi, což je 3200 ISO. Při 1600 ISP je šum patrný hlavně na tmavých částech obrazu, při Hi režimu je ovšem obraz velmi zašuměný – což není neobvyklé, proto se v menu neuvádí číslo ISO, ale označení slovní, aby dal výrobce najevo, že tento režim není určen k běžnému fotografování.
Vyvážení bílé v automatickém režimun není slavné, přednastavené režimy jsou lepší, ale ne ideální, pořádek nastolí až ruční nastavení.

Fleš vestavěná do tohoto přístroje má směrné číslo 17 při nejmenší citlivosti ISO 200, což znamená, že při nastavení na výchozí výkon (lze přidávat a ubírat) je účinná při plně otevřeném objektivu v širokoúhlém režimu na cca 5 metrů.

Shrnutí
Nikon D40 je jednooká zrcadlovka s výměnnými objektivy, dodává se jako celek s objektivem 18mm-55mm. Svou zaváděcí cenou v řádu 17 tisíc je to nejlevněji prodávaný nový model, jaký se kdy na trhu ocitl. Vyniká malými rozměry a váhou a jeho funkce umožňují i seriózní fotografování za relativně velmi dobré peníze. Hlavní nevýhodou je omezený výběr objektivů, protože autofokus funguje jen ve spolupráci s objektivy, které jsou vybaveny vnitřními motory. Má šestimegový snímač, i to je určité omezení. Nicméně i tento šestimegový snímač umožní zhotovovat snímky ve velmi dobré kvalitě do rozměrů 30×40, při expertním zpracování RAW předloh i větší. Lze ho doporučit začínajícím vážně uvažujícím fotografům – i kdyby později přešli na výkonnější model, D40 jim dál může sloužit jako záložní tělo.

Pro a proti:

Ukázky:
1 až 8 snímky při běžném světle (č. 4 je při 800 ISO, , 9,10 za šera při 800 ISO, 11 při 1600 ISO, 12 při Hi režimu 3200 ISO.

1		2
3		4
5		6
7		8
9		10
11		12

Jaký je a komu je určen
Přístroj je plnohodnotná jednooká zrcadlovka s výměnnou optikou. Má snímač CCD DX (23,7 x 15,6 mm) se šesti milióny pixely (6,1 efektivně, 6,3 fyzicky), s prodlužovacím faktorem 1,5 x. Nikon se tedy v tomto modelu nenechal strhnout obecně vládnoucí pošetilou tendencí zvyšovat počet „mega“ a zůstal na takovém počtu, který se osvědčil jako plně vyhovující i pro velké zvětšeniny – u nás v IDIFu můžete vidět tisky 90×120 ze šestimegových DSLR ve velmi dobré kvalitě! Procesor je identický s vyššími modely D80 a D200. Závěrka má rozsah 30 sec – 1/4000 + Bulb. Přístroj vytváří snímky veliké 3008 x 2000, 2256 x 1496 a 1504 x 1000 pixelů ve formátu JPEG nebo RAW, poměr stran je tedy 3:2 (kinofilmový poměr, vhodný pro pohlednice 10×15). Citlivost v ISO je 200, 400, 800, 1600, 3200, měření expozice je multi 3D Color Matrix Metering II, 420 pixelů (stejný jako D80/D50), s prioritou středu nebo bodové, ostření je tříbodové Multi-CAM530.

Přístroj nastupuje po modelu D50. Je na první pohled menší (proti 133 x 102 x 76 mm), tedy lehčí a jaksi jednodušší. Na první pohled si všimneme, že zde chybí stavový displej na zadní stěně, ten se přestěhoval – v souladu s převládajícím současným trendem – na velký displej na zadní stěně, jak o tom půjde řeč dále. Změnilo se i uspořádání ovládacích prvků, už tu nejsou samostatná tlačítka pro ISO a vyvážení bílé. Po pozornější prohlídce zjistíme, že v kovovém bajonetu chybí vývod pro vnitřní ostřicí motor: přístroj je schopen ostřit v auto režimu jen s objektivy typu AF-S a AF-I, tedy s objektivy, které mají uvnitř svého těla ostřicí motory, kdežto objektivy jež spoléhají na interní motor v těle přístroje musíme ostřit ručně. Toto je asi největší „okudlání“, tedy hlavní část daně, kterou musíme zaplatit za překročení oné magické hranice dvaceti tisíc korun za kit tělo+objektiv.

Ovládání a menu
Přístroj se zapíná tradičním nikonským způsobem, vypínačem u spouště. Jelikož přístroj nabíhá velmi rychle (první snímek za 1,3 sec po zapnutí), je to mimořádně operativní a pohodlný způsob zapínání. U spouště máme dvě důležitá tlačítka – pro nastavení expoziční kompezace (pomocí rolleru pod zadní hranou) a zobrazení stavu přístroje: stavový displej se přestěhovat dozadu a tímto tlačítkem si ho zapneme.
Zde si pospíším s první kritikou. Tento stavový displej nelze zapnout natrvalo, pokaždé ho musíme zapínat znovu. Zapíná se ještě dalším tlačítkem, dolními dvěmi v řadě vlevo od displeje. Po jeho zapnutí zadním tlačítkem dostaneme stejné menu jako horním tlačítkem a teprve po opětovném stisknutí tlačítka se přepne stavový displej do režimu funkčního menu. Proč „for heavens sake“ nelze tímto zadním tlačítkem jít do funkčního menu rovnou a do stavového displeje tím horním tlačítkem? To ví jenom onen nezbedný Pepišita, který je odpovědný za koncept firmware (připomínám moji tezi, že největší nepřátelé digitální fotografie jsou markeťáci a chlapi, co vymýšlejí software).

Zpátky ne na stromy, ale na horní stěnu. Tam nalezneme ještě kruhový volič, s obvyklými třemi možnostmi: totální automat, pak kreativní část s možností program (= automat s možností ručních zásahů),priorita času, clony a plný manuál. Na druhé straně jsou scénické režimy: vypnutý vestavěný blesk (přístroj ostří na nejbližší objekt a pomáhá si zaostřovacím reflektorem), dále programy portrét, krajin, děti (zvýrazněné barvy kromě pleťovky), sport (priorita vysoké rychlost závěrky plus kontinuální ostření s možností „trackingu“, tedy AF drží v rovině ostrosti i objekt pohybující se napříč záběru s tou výhradou, že přístroj má jen tři ostřicí body, takže nějaké velké „předávání pohybujícího se objektu“ se od něho nedá čekat. Následuje scénický režim makro, což je vždy přepnutí na ostření v centru. Poslední scénický režim je „noční portrét“, což je prakticky „slow flash“, tedy použije se automaticky flash, který flešuje do pomalého času (nenastavuje žádný synchronizační čas). A ještě jeden detail: protože tyhle scénické režimy jsou určeny laikům, po přepnutí na ně se změní pozadí stavového displeje, místo „technické šedi“ je tam „líbivý obrázek“… Naštěstí se to dá v

Stavový displej
O stavovém displeji už byla zmínka. O líbivém obrázku se nebudu dál šířit, věřím, že čtenáři našich recenzí se scénickými režimy pokud možno nezabývají a pracují v kreativním režimu. Stavový displej je duchaplně řešený. Má tři varianty, „klasická“, „grafický“ a „s tapetou“, což je nastavitelné v setupu. Ten grafický má v pravé části pruh se základními údaji o velikosti a kvalitě obrazu nastavení bílé, ISO, způsobu snímání (single, série, samospoušť)), způsob autofokusu, volba ostřícího bodu, způsob měření expozice, na spodní liště pak je režim blesku, kompenzace expozice, kompenzace síly záblesku a zbývající počet snímků.
Na větší části plochy je graficky znázorněná nastavená clona, takže i amatér který nechápe vztah clonového čísla a času snadno pochopí, co je „velká díra“ a „malá díra“ a nediví se, že „velká díra“ = „malé číslo“. Pak je zde vidět aktuální clona (její číslo) a čas, dále pak další údaje, jako je barevnost, zvuky a stav akumulátoru, jakož i druh volby režimu snímání (na př. P = program).
Po opětovném stisknutí tlačítka dole se displej změní a už není informační, ale je to běžné funkční menu. Všechny uvedené funkce lze ovládat a používáme k tomu běžného čtyřcestného voliče vpravo od displeje. Tím pádem Nikon obešel funkční tlačítka vlevo, sice jsou dále čtyři, ale první slouží k zapnutí režimu prohlížení, druhé je pro „velké menu“ a další dvě pro stavový displej a v režimu prohlížení slouží ke zvětšování a zmenšování obrázků. Tak se stalo, že tři tlačítka tu dělají totéž. Uf, co k tomu dodat. Nicméně samo to funkční menu je velmi dobře vyvedeno, volby jsou doprovázeny názornými obrázky a je zde i možnost nápovědy, bohužel pro českého zákazníka jen v angličtině.

Klasické zozbrazení je obdobné, jenomže tam není ten hezký obrázek clony. No a co se tapety týká, tu lze navolit celkem libovolně, osobně dávám přednost zábavnému „grafickému“ řešení.
Na zadní stěně jsou ještě dvě tlačítka vpravo od displeje, dole mazání (koš), vpravo nahoře zámek expozice a ostření (AE – AF L). O rolleru (ovládací kolečko) jsem se už zmínil.

Menu
Menu má pět částí, menu pro prohlížení, menu pro fotografování. To je velmi prosté, má jen jednu obrazovku, zde volíme především „optimalizaci“ obrazu, především život barev,kontrast a doostření, což jsou podstatné volby. Lze také volit doladění bílé a hlavně – volit automatiku ISO: při jak dlouhé expozici chceme, aby se aparát začal znepokojovat a začal zvyšovat ISO – až po jakou hranici. K tomu je třeba použít volby „custom setting“ č. 10, jinak se k ní nedostaneme. Dále se tu dá přiřadit oblíbená funkce k funkčnímu tlačítku, které nalezneme vpředu vlevo, těsně nad tlačítkem pro uvolňování objektivu z bajonetu. Třebaže je to přístroj jednoduchý a určený laikům, přece jen doporučuji studium manuálu!

Další menu je setup, zde si lze nadefinovat „vlastní menu“. Kromě obvyklých voleb, jako je datum/čas, jas LCD, jazyk, je tu i možnost napsat komentář do EXIF souboru, zakládat nové adresáře na kartě a zvedat zrcátko za účelem odstranění prachu. Zde se dá pořídit v RAW formátu referenční snímek pro softwarové odstraňování prachových skvrn přes dodaný software Nikon Capture.
Retouch menu je novinka, známá z modelu D80. Zde za pozornost stojí především d-lighting, což je úprava hlubokých stínů. Má tři stupně a je skutečně efektivní: a hlavně ukládá upravený obrázek zvlášť, takže originál je nedotčený. Zajímavé je, že upravený obrázek má větší datový objem než originál. Zajímavá je i volba barevných filtrů. Zde bych byl opatrný, jelikož kontrola výsledku na displeji je vždy problematická, nicméně i zde se ukládá kopie, takže nic nezkazíme.

	Tak funguje D-lighting: z původního obrázku lze získat mnohem vyrovnanější snímek, dole jsou dva stupně zesvětlení stínů.

Jak se s ním fotí
Přístroj se dodává s objektivem AF-Nikkor 18-55 ED (F3.5-5.6 EG. Ono se říká, že kitovému objektivu na zuby nekoukej, jenže D40 není bez něho na prodej, takže se na něj podívat musíme. Má rozsah odpovídající 27 – 82,5 mm kinofilmového formátu. Jeho světelnost je ovšem nízká, jak bývá u „kiťáků“ obvyklé. Má zvláštní konstrukci v tom smyslu, že je nejkratší někde u středního ohniska, kdežto na obou stranách se znatelně vysune z pouzdra objektivu. Ta střední hodnota je někde na 30 mm a rozmezí je 20 mm. Při ostření se otáčí přední část, což problematizuje práci s polarizačním filtrem. Ve srovnání s objektivem Nikon 18-35 mm F3,5-4,5D IF-ED AF Zoom Nikkor, který standardně používám na mém Nikonu 200D (chápu, ano, tento objektiv je dražší než celý Nikon D40 i s kiťákem) má barevné podání do modra, tedy obraz je výrazně studenější.
Kresba kitového objektivu je podle očekávání slabší v rozích při plné světelnosti F3.5 v rozích, ale už při F4.5 je uspokojivá a pokračuje bez problému v celém rozsahu clonové stupnice. Při nejdelším ohnisku je kresba v rozích velmi dobrá i při plné světelnosti.
Prodleva spouště je při namáčknutí stopkami neměřitelná, bez namáčknutí (s kitovým objektivem) 0,3 sec. Problémy s prodlevou mohou nastat ve velmi špatných světelných podmínkách, narazil jsem, i na bádání v délce od jedné do dvou vteřin. Řešením pak je přepnutí na ruční ostření, nebo samozřejmě práce s namáčknutím spouště. Na problémy s přeostřením (tedy – fotografujeme jeden snímek vzdálený, druhý blízký) nebyly. Sériové fotografování má pěknou rychlost 2,5 snímků/sec.
Hledáček je vynikající, jasný a přehledný. Hledáčky jsou silná stránka Nikonů. Oproti modelu D50 který měl zvětšení 0,75x má D40 0,8x. Je škoda, že se do něho nedají promítnout vodítka pro udržení vodorovné linie. V hledáčku vidíte tři ostřicí body.
Nejnižší citlivost tohoto přístroje je 200 ISO. Dá se nastavit až na 1600 ISO a dokonce na Hi, což je 3200 ISO. Při 1600 ISP je šum patrný hlavně na tmavých částech obrazu, při Hi režimu je ovšem obraz velmi zašuměný – což není neobvyklé, proto se v menu neuvádí číslo ISO, ale označení slovní, aby dal výrobce najevo, že tento režim není určen k běžnému fotografování.
Vyvážení bílé v automatickém režimun není slavné, přednastavené režimy jsou lepší, ale ne ideální, pořádek nastolí až ruční nastavení.

Fleš vestavěná do tohoto přístroje má směrné číslo 17 při nejmenší citlivosti ISO 200, což znamená, že při nastavení na výchozí výkon (lze přidávat a ubírat) je účinná při plně otevřeném objektivu v širokoúhlém režimu na cca 5 metrů.

Shrnutí
Nikon D40 je jednooká zrcadlovka s výměnnými objektivy, dodává se jako celek s objektivem 18mm-55mm. Svou zaváděcí cenou v řádu 17 tisíc je to nejlevněji prodávaný nový model, jaký se kdy na trhu ocitl. Vyniká malými rozměry a váhou a jeho funkce umožňují i seriózní fotografování za relativně velmi dobré peníze. Hlavní nevýhodou je omezený výběr objektivů, protože autofokus funguje jen ve spolupráci s objektivy, které jsou vybaveny vnitřními motory. Má šestimegový snímač, i to je určité omezení. Nicméně i tento šestimegový snímač umožní zhotovovat snímky ve velmi dobré kvalitě do rozměrů 30×40, při expertním zpracování RAW předloh i větší. Lze ho doporučit začínajícím vážně uvažujícím fotografům – i kdyby později přešli na výkonnější model, D40 jim dál může sloužit jako záložní tělo.

Pro a proti:

Ukázky:
1 až 8 snímky při běžném světle (č. 4 je při 800 ISO, , 9,10 za šera při 800 ISO, 11 při 1600 ISO, 12 při Hi režimu 3200 ISO.

1		2
3		4
5		6
7		8
9		10
11		12