|
Je to pro mne vždycky tak trochu slavnostní pocit, mít v ruce skutečně profi mašinu. Recenzoval jsem tu loni v červnu model D3. Ten byl v dějinách Nikonu přelomový – a model D3X dokazuje, že nešlo o náhodu. Nikon je zde, v plné síle!
D3 udělala doslova díru do světa tím, že nabídla citlivosti o hodnotách dosud neslýchaných. Citlivost 25600 ISO vyvolala senzaci, ovšem v praxi ještě větší senzaci vyvolal fakt, že do nějakých 6400 ISO „nic neřešíte“ pokud jde o šum. Totéž pak platilo o „lidové“ variantě D700. Oba přístroje ale mají 12,9 milionů pixelů fyzicky, 12,1 efektivně. Dalo se tedy tušit, že přijde „ixko“, jako se to stalo na opačné straně nikonního spektra. Přijde přístroj, určený k focení ve vysokém rozlišení. A ten je zde. Pravda, od Nikonu 3D se liší hlavně tím rozlišením, takže recenze vycházejí v podstatě stejně, jak mi vyšla na 3D loni v červnu. Jaký je a komu je určen
Je to profesionální jednooká zrcadlovka té nejvyšší třídy, osazená snímačem CMOS 35,9×24 mm, v terminologii Nikonu formátem FX. Má 25.72 milionů pixelů fyzicky, 24,5 efektivně. Poměr stran je 3:2, jako to má většina zrcadlovek (je to poměr stran kinofilmu). Procesor je Nikon Expeed, který pracuje v 14bitovém režimu. Tato „full frame“ zrcadlovka vytváří obrázky velké 6048 x 4032, 4544 x 3024 a 3024 x 2016 pixelů, je ale přepínací na DX formát a pak vytváří obrázky 3968 x 2640 , 2976 x 1976 a 1984 x 1320 pixelů. Také tento přístroj je schopen spolupracovat i s objektivy třídy DX, i když v maximálně desetimegovém rozlišení. Navíc je možno pořizovat snímky v poměru stran 5:4, velké 5056 x 4032, 3792 x 3024 a 2528 x 2016 pixelů. Je to neobvyklý poměr stran. Je třeba brát v úvahu, že tento aparát je koncipován především jako studiový přístroj. Svým obrazovým výkonem daleko přesahuje schopnosti klasického kinofilmového přístroje a blíží se vlastnostem středoformátových, ne-li dokonce velkoformátových fotoaparátů. Formáty snímků jsou RAW 12 nebo 14 bitové, RAW + JPEG, TIFF a JPEG. Objektivy mají F bajonet. Prodlužovací faktor je třeba vzít v úvahu jen při použití DX objektivů (pak je 1,5x). Objektivy je třeba použít především třídy G a D, pak jsou všechny funkce v činnosti. statní objektivy mají to či ono omezení. K tomu dodám, že k tomuto přístroji je nutno používat opravdu jen prvotřídní optiku, jinak nejsou jeho ojedinělé vlastnosti využity. K účelu tohoto testu jsem používal Nikkor 27-70 / 2.8 G ED (viz moji recenzi) a ten tuto podmínku bezezbytku splňuje. Ostření má 51 zaostřovacích bodů, 15 z nich je křížových. Přístroj má i funkci „live view“, tedy snímání „na matnici“, v jednom z jeho režimů lze použít i pasivní autofokus „na kontrast“. V režimu živého náhledu „stativ“ je možno zaostřovací bod Autofokus je buď single nebo kontinuální, lze nastavit i sledování pohybu. Přirozeně že lze ostřit i ručně. Doostřovací lampička zde není, je třeba použít externího blesku Speedlite k přisvícení. Režimy jsou obvyklé PSAM, měření expozice přes 1005pixelový RGB senzor. Pak je možno volit zonální (3D color matrix), s zvýrazněním středu anebo bodové (průměr 4 00). Bracketing lze volit od 2 do 9 snímků, kompenzaci expozice v rozsahu +- 5EV. Citlivost má menší rozsah, 100 až 1600, v rozšířeném režimu od 50 ISO do 6400 ISO. Zde mohu už dopředu hlásit, že šum se vyskytuje v závislosti jak na nastaveném stupni ISO, tak na míře expozice. Pokud je obraz správně exponován, šum se nevyskytuje v omezující míře ani v hodnotách nad 2000 ISO, ale může se vyskytnout v podexponovaných partiích i při 1600 ISO. V praxi je tedy možné si troufnout i na vyšší hodnoty kolem 4000 ISO, avšak je třeba bohatě exponovat. Experimenty s kompenzací do mínusu se nedoporučují. Ovládání a menu Na přední stěně jsou dvě tlačítka, ke kterým lze přiřadit přes menu různé funkce. Pod objektivem je volba ostření jednotlivě / průběžně / ručně. To je silná i slabá stránka Nikonů: na tuhle páčku je potřeba dávat pozor, stává se, že ji nevědomky posuneme někam jinam než chceme. Menu je řešeno velmi podobně, jak jsme zvyklí u D200 a D300, takže kdo přejde na D3 z této řady nebude mít žádné problémy. Má šest kapitol, prohlížení, focení, uživatelské, kde nastavujeme podle svých potřeb parametry pro autofokus, měření expozice, časové prodlevy, displej, bracketing a ovládací prvky. Dále je zde samozřejmě setup a pak „retušovací menu“, kde je zajímavý především D-lighting, samočinné zesvětlování tmavých partií. V nabídce jsou zde i další úpravy, osobně bych se tomu vyhnul, protože pracujeme jen s rámcovou informací CLD displeje. Konečně je tu „my menu“, kam si můžeme natahat to, co potřebujeme k práci nejvíc a získáme tak osobní zjednodušené funkční menu. Jak se s ním fotí D-lighting je metoda rozšiřování dynamického rozsahu. Nikon se jí tradičně chlubí, nicméně ani u tohoto modelu mi nepřipadá tak efektivní, jak nabízí obdobnou službu u svých zrcadlovek Sony. Je to čistě softwarová záležitost a mám zato, že se zde Nikon zbytečně drží při zdi. Je ovšem pravda, že se u tohoto modelu předpokládá práce v RAWu a pak zase – není co řešit, zkušený uživatel se o rozšíření dynamického rozsahu postará sám bez nějakého D-lightingu. Výhrady jsem měl už v recenzi na D3 a zde je musím jen opakovat. Určité problémy jsem měl jen s ostřením při živé fotografii za ztížených podmínek. Jednobodové ostření se někdy nechytalo a musel jsem ostřit na automatický AF a to já nerad. Další menší problém byl s rychlostí ukládání: třebaže jsem používal vysokorychlostní SanDisc Extreme IV. karty, ukládání není rychlá záležitost. Připomenu, že přístroj má dva sloty na CF karty a na každou lze ukládat něco jiného, na př. JPEG a RAW (tedy NEF formát). Obrazová kvalita je ovšem superlativní. Je toho ovšem dosaženo za cenu velkých datových objemů – obyčejný JPEG v nejvyšším rozlišení má kolem 15 megabytů a s tím je spojena i rychlost procesování a ukládání. I to je důvod, proč je sériové focení zpomaleno na 5 fps (a na 7 v DX režimu). Shrnutí Pro a proti:
Ukázky:
|
|
Je to pro mne vždycky tak trochu slavnostní pocit, mít v ruce skutečně profi mašinu. Recenzoval jsem tu loni v červnu model D3. Ten byl v dějinách Nikonu přelomový – a model D3X dokazuje, že nešlo o náhodu. Nikon je zde, v plné síle!
D3 udělala doslova díru do světa tím, že nabídla citlivosti o hodnotách dosud neslýchaných. Citlivost 25600 ISO vyvolala senzaci, ovšem v praxi ještě větší senzaci vyvolal fakt, že do nějakých 6400 ISO „nic neřešíte“ pokud jde o šum. Totéž pak platilo o „lidové“ variantě D700. Oba přístroje ale mají 12,9 milionů pixelů fyzicky, 12,1 efektivně. Dalo se tedy tušit, že přijde „ixko“, jako se to stalo na opačné straně nikonního spektra. Přijde přístroj, určený k focení ve vysokém rozlišení. A ten je zde. Pravda, od Nikonu 3D se liší hlavně tím rozlišením, takže recenze vycházejí v podstatě stejně, jak mi vyšla na 3D loni v červnu. Jaký je a komu je určen
Je to profesionální jednooká zrcadlovka té nejvyšší třídy, osazená snímačem CMOS 35,9×24 mm, v terminologii Nikonu formátem FX. Má 25.72 milionů pixelů fyzicky, 24,5 efektivně. Poměr stran je 3:2, jako to má většina zrcadlovek (je to poměr stran kinofilmu). Procesor je Nikon Expeed, který pracuje v 14bitovém režimu. Tato „full frame“ zrcadlovka vytváří obrázky velké 6048 x 4032, 4544 x 3024 a 3024 x 2016 pixelů, je ale přepínací na DX formát a pak vytváří obrázky 3968 x 2640 , 2976 x 1976 a 1984 x 1320 pixelů. Také tento přístroj je schopen spolupracovat i s objektivy třídy DX, i když v maximálně desetimegovém rozlišení. Navíc je možno pořizovat snímky v poměru stran 5:4, velké 5056 x 4032, 3792 x 3024 a 2528 x 2016 pixelů. Je to neobvyklý poměr stran. Je třeba brát v úvahu, že tento aparát je koncipován především jako studiový přístroj. Svým obrazovým výkonem daleko přesahuje schopnosti klasického kinofilmového přístroje a blíží se vlastnostem středoformátových, ne-li dokonce velkoformátových fotoaparátů. Formáty snímků jsou RAW 12 nebo 14 bitové, RAW + JPEG, TIFF a JPEG. Objektivy mají F bajonet. Prodlužovací faktor je třeba vzít v úvahu jen při použití DX objektivů (pak je 1,5x). Objektivy je třeba použít především třídy G a D, pak jsou všechny funkce v činnosti. statní objektivy mají to či ono omezení. K tomu dodám, že k tomuto přístroji je nutno používat opravdu jen prvotřídní optiku, jinak nejsou jeho ojedinělé vlastnosti využity. K účelu tohoto testu jsem používal Nikkor 27-70 / 2.8 G ED (viz moji recenzi) a ten tuto podmínku bezezbytku splňuje. Ostření má 51 zaostřovacích bodů, 15 z nich je křížových. Přístroj má i funkci „live view“, tedy snímání „na matnici“, v jednom z jeho režimů lze použít i pasivní autofokus „na kontrast“. V režimu živého náhledu „stativ“ je možno zaostřovací bod Autofokus je buď single nebo kontinuální, lze nastavit i sledování pohybu. Přirozeně že lze ostřit i ručně. Doostřovací lampička zde není, je třeba použít externího blesku Speedlite k přisvícení. Režimy jsou obvyklé PSAM, měření expozice přes 1005pixelový RGB senzor. Pak je možno volit zonální (3D color matrix), s zvýrazněním středu anebo bodové (průměr 4 00). Bracketing lze volit od 2 do 9 snímků, kompenzaci expozice v rozsahu +- 5EV. Citlivost má menší rozsah, 100 až 1600, v rozšířeném režimu od 50 ISO do 6400 ISO. Zde mohu už dopředu hlásit, že šum se vyskytuje v závislosti jak na nastaveném stupni ISO, tak na míře expozice. Pokud je obraz správně exponován, šum se nevyskytuje v omezující míře ani v hodnotách nad 2000 ISO, ale může se vyskytnout v podexponovaných partiích i při 1600 ISO. V praxi je tedy možné si troufnout i na vyšší hodnoty kolem 4000 ISO, avšak je třeba bohatě exponovat. Experimenty s kompenzací do mínusu se nedoporučují. Ovládání a menu Na přední stěně jsou dvě tlačítka, ke kterým lze přiřadit přes menu různé funkce. Pod objektivem je volba ostření jednotlivě / průběžně / ručně. To je silná i slabá stránka Nikonů: na tuhle páčku je potřeba dávat pozor, stává se, že ji nevědomky posuneme někam jinam než chceme. Menu je řešeno velmi podobně, jak jsme zvyklí u D200 a D300, takže kdo přejde na D3 z této řady nebude mít žádné problémy. Má šest kapitol, prohlížení, focení, uživatelské, kde nastavujeme podle svých potřeb parametry pro autofokus, měření expozice, časové prodlevy, displej, bracketing a ovládací prvky. Dále je zde samozřejmě setup a pak „retušovací menu“, kde je zajímavý především D-lighting, samočinné zesvětlování tmavých partií. V nabídce jsou zde i další úpravy, osobně bych se tomu vyhnul, protože pracujeme jen s rámcovou informací CLD displeje. Konečně je tu „my menu“, kam si můžeme natahat to, co potřebujeme k práci nejvíc a získáme tak osobní zjednodušené funkční menu. Jak se s ním fotí D-lighting je metoda rozšiřování dynamického rozsahu. Nikon se jí tradičně chlubí, nicméně ani u tohoto modelu mi nepřipadá tak efektivní, jak nabízí obdobnou službu u svých zrcadlovek Sony. Je to čistě softwarová záležitost a mám zato, že se zde Nikon zbytečně drží při zdi. Je ovšem pravda, že se u tohoto modelu předpokládá práce v RAWu a pak zase – není co řešit, zkušený uživatel se o rozšíření dynamického rozsahu postará sám bez nějakého D-lightingu. Výhrady jsem měl už v recenzi na D3 a zde je musím jen opakovat. Určité problémy jsem měl jen s ostřením při živé fotografii za ztížených podmínek. Jednobodové ostření se někdy nechytalo a musel jsem ostřit na automatický AF a to já nerad. Další menší problém byl s rychlostí ukládání: třebaže jsem používal vysokorychlostní SanDisc Extreme IV. karty, ukládání není rychlá záležitost. Připomenu, že přístroj má dva sloty na CF karty a na každou lze ukládat něco jiného, na př. JPEG a RAW (tedy NEF formát). Obrazová kvalita je ovšem superlativní. Je toho ovšem dosaženo za cenu velkých datových objemů – obyčejný JPEG v nejvyšším rozlišení má kolem 15 megabytů a s tím je spojena i rychlost procesování a ukládání. I to je důvod, proč je sériové focení zpomaleno na 5 fps (a na 7 v DX režimu). Shrnutí Pro a proti:
Ukázky:
|
