Nezařazené

Nikon D300s – (recenze)

Je to už v více než dva roky kdy Nikon uvedl svoji zrcadlovku D300. Právem získala velkou oblibu a letos v červenci přišel nástupce, který „umí video“. Je to opravdu jediný rozdíl? Podívejme se na něj blíže.

Základní parametry jsou skutečně velmi podobné. Jde o jednookou zrcadlovku s výměnnými objektivy. V těle z hořčíkové slitiny je snímač CMOS od Sonyho velký 23.6 x 15.8 mm, tedy jde o formát DX v terminologii Nikonu. Snímač má samočistící zařízení na low pass filtru. Vytváří obrázky ve třech velikostech, především 4288 x 2848 (12,3 megapixelů) a dále 3216 x 2136, 2144 x 1424. Poměr stran je samozřejmě 3:2. ISO je nastavitelné po 1/3 EV od

  

200 do 3200, nicméně lze jít až na 100 ISO ve zvláštním režimu a v boost režimu až na 6400 ISO. Řízení autofokusu obstarává zařízení Nikon Multi-CAM3500 DX s 51 zaostřovacími body, dohromady 1005 bodů, , z nichž 15 je křížových. Nastavení bílé lze měnit předvolbami, přímým měřením anebo nastavením barevné teploty v Kelvinech. Rozsah závěrky se nezměnil, je od 30 sec do 1/8000 plus „bulb“ s možností bracketingu v rozsahu až +- 5EV. Měření expozice je matrixové, středové a bodové (oblast o průměru 3 mm). Sériové focení dosahuje rychlosti až 7 fps (100 snímků v JPEG), s přídavným zdrojem dokonce 8 fps, ukládat lze i v RAW (14 bitů) a dokonce i v TIFF, samozřejmě na kartu CF I. i II. Vyrovnávací paměť pojme 17 snímků RAW, 44 nejlepší JPEG. Procesor je Expeed, LCD má třípalcovou úhlopříčku a vysoké rozlišení , třebaže se ve specifikacích udává „jen“ 920 tisíc bodů oproti 922 tisícům staršího modelu. Režim „live view“, v němž lze fotit „na displej“ začíná být samozřejmostí, jinak – hledáček je samozřejmě u této třídy hranolový. Přístroj se napájí tradičním EN-EL3e Lithium-Ion akumulátorem. Rozměrově a váhou je téměř shodný s D300 a dokonce i s D200, totiž 147 x 114 x 74 mm, jen je o něco těžší, váží 938 g i s baterkou.

Kilová váha, to je samozřejmě hodně, a když přístroj držíte v ruce, máte podobný pocit, jako kdybyste drželi full frame D700. Aparát je určený k serióznímu fotografování a počítá se u něho se značnou zátěží, musí něco vydržet a za to se platí posilováním svalů při přenášení brašny. Je i velmi dobře utěsněný proti prachu a proti atmosférické vlhkosti. Dodejme ještě, že se přístroj výborně drží v ruce, jeho ergonomie je příkladná a gumové olep je mimořádně příjemný na omak. O důkladnosti konstrukce svědčí i fakt, že se počítá s minimem 150 tisíc snímků. Jediné, co ve mě nikdy nebudilo důvěru, jsou gumová dvířka na levém boku (z pohledu fotografa), která kryjí výstupy – video, audio, USB a HDMI.

Rozdíly
Tak je to samozřejmě video, které chybělo před dvěma lety, je to video, jak jinak, v HD kvalitě, s rozlišením 1280 x 720, 640 x 480, 320 x 240 bodů a frekvencí 24 fps. Při natáčení videa je možné používat externí mikrofon. Přibyl slot na SD karty a v menu pak lze nastavit, jak se mají tyto dva sloty (CF a SD karty) používat, lze je střídat nebo nastavit „přetečení“ z jednoho do druhého, když je karta plná anebo ukládání RAW a JPEG snímků na SD a CF separátně. Kontinuální ostření je o něco rychlejší než měl předchozí model (D300 měla „jen“ 6 fps). Vylepšené jsou i režimy D-lightingu, tedy rozšíření dynamického rozsahu (vyjasnění stínů s menším sklonem k přepalům) a je zde doplněna „vodováha“ pro ty z nás, kteří držíme foťák křivě.

Vzhledově jsou si velmi podobné. Ocenil jsem zmizení páčky na otevírání prostoru pro kartu (zde vlastně pro karty), dvířka se otevírají a zaklapávají bez páčky. Čtyřcestný volič má nyní vyčleněné středové tlačítko, další tlačítko INFO zaujalo místo, kde byla páčka na otevírání dvířek. No a vpravo dole je průchod pr zvuk z minireproduktoru.

Ovládání a menu
Přístroj se zapíná hned pod spouští, jak je zvykem u zrcadlovek Nikon a je to asi nejjednodušší a nejlépe dostupný spínač. Pod ním je přední roller (ovládací kolečko), jímž v režimu priority clony a v manuálu ovládáme clonu. U spouště je tlačítko MODE na změnu režimu (program, priorita času/clony a manuál). Po stisknutí měníme režim zadním rollerem. Není tu tedy kruhový volič režimů, s ohledem na mé četné patálie s tímto kolečkem mám toto řešení velmi rád, protože se nemůže stát, abyste si, dejme tomu , omylem zapnuli „manuál“ a měli na něm nastavenou nějakou divokou kombinaci clony a času. Vpravo od něho je volič kompenzace expozice. Pak je stavový displej.
Stavový displej je tradičně na horní stěně. Na tomto displeji se zobrazuje ISO, expoziční kompenzace a nastavení fleše, samozřejmě čas a clona, GPS, bracketing včetně bracketingu nastavení bílé, nastavení „bank“, tedy sady volitelných příkazů, zda snímáme v JPEG, RAW nebo TIFF – a v jaké kompresi (jemná, normální a „basic“). Na zadní stěně zcela vpravo dole je INFO tlačítko. Po jeho stisknutí se rozsvítí stavový displej na celém LCD displeji a po opětovném stisknutí lze částečně vstupovat do setupu, tedy do základního nastavení funkcí. Zde můžete na příklad nastavit funkci tlačítka AE-L a AF-L, respektive funkčního tlačítka. To jsou jemné vymoženosti, které ocení zkušený uživatel, a především těm jsou určeny přístroje této třídy.

Jak se s ním fotí
Obvykle tu začínáme náběhem a zpožděním, to jsou veličiny, které asi nebudou uživatele přístrojů této třídy zajímat – aparát je fakticky připraven kdykoli okamžitě pracovat a reakční schopnost člověka je to, co hraje roli, nikoli vlastnosti aparátu. Podstatná je obrazová kvalita.

Přístroj vytváří ostré snímky s přirozeným barevným tónem bez závažného šumu do citlivosti 1600 ISO, ve vyšších hladinách se šum samozřejmě projeví, nicméně i při extrémním 6400 ISO je tio šum v podstatě ostrý, který minimálně destruuje obraz. Výrazně menší je při 3200 ISO a při 1600 je šum veličina, o které „nemá cenu psát domů“, zkrátka, nestojí za zmínku a zaujme jen ten druh pídilů, kteří zkoumají fotky na monitoru v zobrazení 1:1 a mají nos 5 cm od skla. Příjemný je i výkon automatické WB – mezi automatem a nastavením „žárovka“ nebyl prakticky žádný znatelný rozdíl. Je nastavena teplota cca 3300 Kelvin. Žárovky mívají 2700 K, nicméně pak už je výsledek nepříjemně studený. Záleží tedy na fotografovi, jakou cestou půjde, zdali „správným“ barevným podáním, kde bílá je bílá, anebo jestli vezme v úvahu přirozenou načervenalost umělého žárovkového světla.

D-lighting je u tohoto modelu nastavitelný v několika stupních. Zde musím vyjádřit jistou skepsi i podiv. Výrobce nechce příliš zasahovat do procesu a výsledky jsou tedy velmi málo zřetelné. Zeslabování ve stínech je tedy takřka neznatelné. Tím se vyvarujeme zvýšeného šumu, což je dobré, ale naproti tomu výsledek D-lightingu není příliš zřetelný. Je to funkce, která tudíž není tak trochu k ničemu a kdo se chce poprat s velkými světelnými rozdíly, musí na to jinak, expoziční kompenzací, vícenásobnou expozicí a HDR zpracováním a pod.

Nahoře 800 a 1600 ISO, dole 3200 a 6400 – výřez 1:1; je vidět, že jakési problémy opravdu začínají až na 3200 ISO.

Sériové focení má teď rychlost 7 snímků za vteřinu, je to vskutku „rachot“. Když ale jedeme na doraz, tedy na zaplnění vyrovnávací paměti, asi po 10 snímcích (záleží na motivu) se rychlost zpomalí až na 3 fps.

Shrnutí
Nikon D300S je univerzálně použitelná zrcadlovka vyšší střední třídy, schopná zvládat i velmi náročné úkoly profesionální praxe. Je stavěná na velkou výdrž a odolnost. Dovedu si představit, že někdo bude váhat mezi D700 a D300S. Jaksi „na omak“ jsou přístroje velmi podobné. Uživatel ale musí sám posoudit, zdali využije full frame, zdali je ochoten platit za full frame optiku (jakkoli full frame Nikony jsou schopné pracovat i v DX režimu, ale pak ztrácejí své FF opodstatnění) a zdali využije vyšší citlivost – a zaplatí za to podstatně vyšší cenu. Na našem trhu stojí tělo D300s cca 45 tisíc, kdežto D700 i patnáct tisíc víc. Hůře se bude váhat mezi D300 a D300s, jelikož starší model stojí cca 38 tisíc, tedy o „sedmičku“ míň a to je dost peněz. Tady nebudu nikomu radit, jen upozorním, že „staré“ D300 je pořád ještě na trhu. Každopádně ale je D300s mimořádně kvalitní přístroj, který udělá zkušenému fotografovi velmi dobrou službu.

Ukázky:

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12


Je to už v více než dva roky kdy Nikon uvedl svoji zrcadlovku D300. Právem získala velkou oblibu a letos v červenci přišel nástupce, který „umí video“. Je to opravdu jediný rozdíl? Podívejme se na něj blíže.

Základní parametry jsou skutečně velmi podobné. Jde o jednookou zrcadlovku s výměnnými objektivy. V těle z hořčíkové slitiny je snímač CMOS od Sonyho velký 23.6 x 15.8 mm, tedy jde o formát DX v terminologii Nikonu. Snímač má samočistící zařízení na low pass filtru. Vytváří obrázky ve třech velikostech, především 4288 x 2848 (12,3 megapixelů) a dále 3216 x 2136, 2144 x 1424. Poměr stran je samozřejmě 3:2. ISO je nastavitelné po 1/3 EV od

  

200 do 3200, nicméně lze jít až na 100 ISO ve zvláštním režimu a v boost režimu až na 6400 ISO. Řízení autofokusu obstarává zařízení Nikon Multi-CAM3500 DX s 51 zaostřovacími body, dohromady 1005 bodů, , z nichž 15 je křížových. Nastavení bílé lze měnit předvolbami, přímým měřením anebo nastavením barevné teploty v Kelvinech. Rozsah závěrky se nezměnil, je od 30 sec do 1/8000 plus „bulb“ s možností bracketingu v rozsahu až +- 5EV. Měření expozice je matrixové, středové a bodové (oblast o průměru 3 mm). Sériové focení dosahuje rychlosti až 7 fps (100 snímků v JPEG), s přídavným zdrojem dokonce 8 fps, ukládat lze i v RAW (14 bitů) a dokonce i v TIFF, samozřejmě na kartu CF I. i II. Vyrovnávací paměť pojme 17 snímků RAW, 44 nejlepší JPEG. Procesor je Expeed, LCD má třípalcovou úhlopříčku a vysoké rozlišení , třebaže se ve specifikacích udává „jen“ 920 tisíc bodů oproti 922 tisícům staršího modelu. Režim „live view“, v němž lze fotit „na displej“ začíná být samozřejmostí, jinak – hledáček je samozřejmě u této třídy hranolový. Přístroj se napájí tradičním EN-EL3e Lithium-Ion akumulátorem. Rozměrově a váhou je téměř shodný s D300 a dokonce i s D200, totiž 147 x 114 x 74 mm, jen je o něco těžší, váží 938 g i s baterkou.

Kilová váha, to je samozřejmě hodně, a když přístroj držíte v ruce, máte podobný pocit, jako kdybyste drželi full frame D700. Aparát je určený k serióznímu fotografování a počítá se u něho se značnou zátěží, musí něco vydržet a za to se platí posilováním svalů při přenášení brašny. Je i velmi dobře utěsněný proti prachu a proti atmosférické vlhkosti. Dodejme ještě, že se přístroj výborně drží v ruce, jeho ergonomie je příkladná a gumové olep je mimořádně příjemný na omak. O důkladnosti konstrukce svědčí i fakt, že se počítá s minimem 150 tisíc snímků. Jediné, co ve mě nikdy nebudilo důvěru, jsou gumová dvířka na levém boku (z pohledu fotografa), která kryjí výstupy – video, audio, USB a HDMI.

Rozdíly
Tak je to samozřejmě video, které chybělo před dvěma lety, je to video, jak jinak, v HD kvalitě, s rozlišením 1280 x 720, 640 x 480, 320 x 240 bodů a frekvencí 24 fps. Při natáčení videa je možné používat externí mikrofon. Přibyl slot na SD karty a v menu pak lze nastavit, jak se mají tyto dva sloty (CF a SD karty) používat, lze je střídat nebo nastavit „přetečení“ z jednoho do druhého, když je karta plná anebo ukládání RAW a JPEG snímků na SD a CF separátně. Kontinuální ostření je o něco rychlejší než měl předchozí model (D300 měla „jen“ 6 fps). Vylepšené jsou i režimy D-lightingu, tedy rozšíření dynamického rozsahu (vyjasnění stínů s menším sklonem k přepalům) a je zde doplněna „vodováha“ pro ty z nás, kteří držíme foťák křivě.

Vzhledově jsou si velmi podobné. Ocenil jsem zmizení páčky na otevírání prostoru pro kartu (zde vlastně pro karty), dvířka se otevírají a zaklapávají bez páčky. Čtyřcestný volič má nyní vyčleněné středové tlačítko, další tlačítko INFO zaujalo místo, kde byla páčka na otevírání dvířek. No a vpravo dole je průchod pr zvuk z minireproduktoru.

Ovládání a menu
Přístroj se zapíná hned pod spouští, jak je zvykem u zrcadlovek Nikon a je to asi nejjednodušší a nejlépe dostupný spínač. Pod ním je přední roller (ovládací kolečko), jímž v režimu priority clony a v manuálu ovládáme clonu. U spouště je tlačítko MODE na změnu režimu (program, priorita času/clony a manuál). Po stisknutí měníme režim zadním rollerem. Není tu tedy kruhový volič režimů, s ohledem na mé četné patálie s tímto kolečkem mám toto řešení velmi rád, protože se nemůže stát, abyste si, dejme tomu , omylem zapnuli „manuál“ a měli na něm nastavenou nějakou divokou kombinaci clony a času. Vpravo od něho je volič kompenzace expozice. Pak je stavový displej.
Stavový displej je tradičně na horní stěně. Na tomto displeji se zobrazuje ISO, expoziční kompenzace a nastavení fleše, samozřejmě čas a clona, GPS, bracketing včetně bracketingu nastavení bílé, nastavení „bank“, tedy sady volitelných příkazů, zda snímáme v JPEG, RAW nebo TIFF – a v jaké kompresi (jemná, normální a „basic“). Na zadní stěně zcela vpravo dole je INFO tlačítko. Po jeho stisknutí se rozsvítí stavový displej na celém LCD displeji a po opětovném stisknutí lze částečně vstupovat do setupu, tedy do základního nastavení funkcí. Zde můžete na příklad nastavit funkci tlačítka AE-L a AF-L, respektive funkčního tlačítka. To jsou jemné vymoženosti, které ocení zkušený uživatel, a především těm jsou určeny přístroje této třídy.

Jak se s ním fotí
Obvykle tu začínáme náběhem a zpožděním, to jsou veličiny, které asi nebudou uživatele přístrojů této třídy zajímat – aparát je fakticky připraven kdykoli okamžitě pracovat a reakční schopnost člověka je to, co hraje roli, nikoli vlastnosti aparátu. Podstatná je obrazová kvalita.

Přístroj vytváří ostré snímky s přirozeným barevným tónem bez závažného šumu do citlivosti 1600 ISO, ve vyšších hladinách se šum samozřejmě projeví, nicméně i při extrémním 6400 ISO je tio šum v podstatě ostrý, který minimálně destruuje obraz. Výrazně menší je při 3200 ISO a při 1600 je šum veličina, o které „nemá cenu psát domů“, zkrátka, nestojí za zmínku a zaujme jen ten druh pídilů, kteří zkoumají fotky na monitoru v zobrazení 1:1 a mají nos 5 cm od skla. Příjemný je i výkon automatické WB – mezi automatem a nastavením „žárovka“ nebyl prakticky žádný znatelný rozdíl. Je nastavena teplota cca 3300 Kelvin. Žárovky mívají 2700 K, nicméně pak už je výsledek nepříjemně studený. Záleží tedy na fotografovi, jakou cestou půjde, zdali „správným“ barevným podáním, kde bílá je bílá, anebo jestli vezme v úvahu přirozenou načervenalost umělého žárovkového světla.

D-lighting je u tohoto modelu nastavitelný v několika stupních. Zde musím vyjádřit jistou skepsi i podiv. Výrobce nechce příliš zasahovat do procesu a výsledky jsou tedy velmi málo zřetelné. Zeslabování ve stínech je tedy takřka neznatelné. Tím se vyvarujeme zvýšeného šumu, což je dobré, ale naproti tomu výsledek D-lightingu není příliš zřetelný. Je to funkce, která tudíž není tak trochu k ničemu a kdo se chce poprat s velkými světelnými rozdíly, musí na to jinak, expoziční kompenzací, vícenásobnou expozicí a HDR zpracováním a pod.

Nahoře 800 a 1600 ISO, dole 3200 a 6400 – výřez 1:1; je vidět, že jakési problémy opravdu začínají až na 3200 ISO.

Sériové focení má teď rychlost 7 snímků za vteřinu, je to vskutku „rachot“. Když ale jedeme na doraz, tedy na zaplnění vyrovnávací paměti, asi po 10 snímcích (záleží na motivu) se rychlost zpomalí až na 3 fps.

Shrnutí
Nikon D300S je univerzálně použitelná zrcadlovka vyšší střední třídy, schopná zvládat i velmi náročné úkoly profesionální praxe. Je stavěná na velkou výdrž a odolnost. Dovedu si představit, že někdo bude váhat mezi D700 a D300S. Jaksi „na omak“ jsou přístroje velmi podobné. Uživatel ale musí sám posoudit, zdali využije full frame, zdali je ochoten platit za full frame optiku (jakkoli full frame Nikony jsou schopné pracovat i v DX režimu, ale pak ztrácejí své FF opodstatnění) a zdali využije vyšší citlivost – a zaplatí za to podstatně vyšší cenu. Na našem trhu stojí tělo D300s cca 45 tisíc, kdežto D700 i patnáct tisíc víc. Hůře se bude váhat mezi D300 a D300s, jelikož starší model stojí cca 38 tisíc, tedy o „sedmičku“ míň a to je dost peněz. Tady nebudu nikomu radit, jen upozorním, že „staré“ D300 je pořád ještě na trhu. Každopádně ale je D300s mimořádně kvalitní přístroj, který udělá zkušenému fotografovi velmi dobrou službu.

Ukázky:

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12