| Profesionální zrcadlovka s formátem senzoru 24×36 mm (full size) od Nikonu, to je bezpochyby jeden přinejmenším z pěti významných inovačních počinů na poli digitální fotografie v roce 2007. Je obtížné recenzovat přístroj, který je „řemeslo“, tedy je připraven sloužit k nepřebernému počtu fotografických úkolů. Bylo by třeba aspoň roční zátěže v profesionálním provozu! Nicméně už teď je jasné, že Nikon své příznivce potěšil.
Jaký je a komu je určen
Přístroj je naprosto inovovaný a znamená novou kapitolu ve vývoji profi řady Nikonu. Třebaže Nikon dlouho mlžil, že do full size nepůjde, přišel s formátem FX (36,0 x 23,9 mm) s 12,1 milionu pixelů a 12kanálovým datovým výstupem. Dvanáct mega mohlo někoho zarazit. Canon nabízí ve „full size“ skoro dvakrát tolik. Nikon má „jenom“ dvanáct mega, ovšem nabízí, jak uvidíme, velmi rozsáhlý dynamický rozsah a vysokou citlivost bez šumu. Snímač je CMOS a je konstruován tak, že snese dlouhodobé vystavení světlu. To je předpoklad k „live view“ režimu, tedy k živému náhledu obrázku na displeji (3 palce s rozlišením VGA). Navíc, snímač se účastní tichého závodu, který se odbývá mimo hlavní pozornost veřejnosti, totiž v závodu o co nejmenší rozteč pixelů. U snímačů CMOS je to mimořádně citlivé téma, protože velkou část plochy zde zaujímají servisní obvody a méně místa zbývá na samotné fotodiody snímající světlo. Snímač tohoto přístroje podle firemních materiálů má o 15% menší rozteč než konkurenční snímače, tedy – čtěte – Canon. Zaostřovací systém má 51 bodů na modulu Multi-CAM3500. Ten je spojen s osmipolohovým multifunkčním voličem, který usnadňuje volbu zaostřovací oblasti. Čtenáře bych unudil detailním výčtem předností: skončím u dvouslotového řešení zápisu, kdy je možno na jednu kartu formátu CompactFlash zapisovat data v JPEG formátu a na druhou v RAW. Přístroj je profi, má tudíž zabudovaný battery pack, samozřejmě vybavený spouští pro fotografování „na výšku“. Nemá vestavěný blesk, má samozřejmě sáňky pro systémový externí blesk. Rozměry jsou značné, tedy 160 x 157 x 88 mm, váha je menší než by se dalo čekat, 1240 g. Procesor Exspeed má menší spotřebu energie – věru nebyl čas za týden vyčerpat kapacitu akumulátoru! Tím méně si ověřit, zdali skutečně závěrka vydrží 300 tisíc cyklů. Také jsem přístroj nepostříkal vodou, abych vyzkoušel, do jaké míry je opravdu utěsněn proti vlhkosti. Ovládání a menu
Přístroj se zapíná tradičním nikonským ovladačem na spoušti. I další dvě tlačítka jsou obvyklá, jedním ovládáme expoziční kompenzaci, druhým MODE nastavujeme režim, program, anebo prioritu času/clony a plný manuál. Z pohledu shora vidíme stavový displej, na druhé straně je kotouč, na němž lze nastavit bracketing (postupná expozice), režimy blesku a „režim L“. Podle manuálu není tento režim zcela jednoduše pochopitelný: jde o zablokování kombinace „coly/času“ v režimu A a S. čili jakýsi mezikrok mezi touto řízenou automatikou a plným manuálem. Je to nezvyklé, ale v praxi , pokud si na to člověk zvykne, to může být vítané. Nezapomeňme, že jde o profi přístroj a profesionál si na to zvykne (jakkoli si myslím, že se spíš spolehne na manuální ovládání, ale nechci do toho mluvit, nejsa profesionálem). Z boku pentagonálního hranolu je netradičně umístěný volič režimu expozice (matrix, střed a bodové). Expozici měří 1005pixelový RGB snímač. Ideální je měření prostřednictvím objektivů typu G a D, jejichž procesory podávají informaci o vzdálenosti objektu a automatika dokáže tyto informace zohlednit. Jako všechno na tomto přístroji je možné nastavovat velikost kruhové plochy uprostřed obrazu – ladit mezi 8 a 20 mm. Co je ovšem skvělé je to, že expoziční kompenzaci lze v menu natvrdo nastavit v rozmezí +-1 EV. Mnozí uživatelé (na př. já) pracují ustavičně při -0,3EV (i více) a právě jim vychází tato funkce vstříc. Navíc je možno volit způsob kompenzace – buď přes příslušné tlačítko, anebo rollerem (je možno volit kterým; i toto je ukázka toho, do jak obrovské míry je možno individuálně přizpůsobit volby přístroje vlastním potřebám). Další pracoviště je na zadní stěně. Pod horní hranou shora zleva je přehrávání a koš, na druhé straně od hledáčku tlačítko pro autofokus. Vlevo od displeje shora dolů jsou obvyklá nikonská tlačítka, tedy manu, volič režimu prohlížení, uzávěr eventuálně nápověda a OK tlačítko. Na druhé straně je volitelné tlačítko AF-L/AE-L a volič zaostřovacího bodu, který lze uzamknout přesunutím na položku L. Pod ním je volič režimu měření expozice. Pod displejem je druhý stavový displej s volbami ISO, velikost/komprese, mikrofon. Menu je také známé dosavadním uživatelům Nikonu. Má čtyři oddíly, menu pro fotografování (shooting menu, není v češtině), které se svým pojetím poněkud prolíná se setupem. To co zajímá běnžého fotografa se skrývá pod set picture control, což jsou sady souborů nastavení standard/neutral/vivid/monochrome. Zde se dají nastavit základní parametry, jako je saturace, kontrast a doostření. Naladění fotoaparátu se provádí v následujícím oddíle „tuřžka“, je to „custom setting menu“. Toto se opravdu vymyká recenzi. Musela by mít sto obrazovek, aby se postihlo vše co tento oddíl obsahuje. V následujícím oddílu setup (montovací klíč) lze nastavit na př. jazyk, je tu polština, ne čeština, moc by mě zajímalo, kolik se těch 3D pprodá v Polsku oproti nám. Následuje retouch menu, kde je spousta možností jak si zničit snímek nesmyslnou retuší na třípalcovém displeji a nakonec je „my menu“, kam si můžeme nastřádat funkce pro „něco jako funkční menu“ . Někdo mi může averzi vůči „retouch menu“ vymluvit, já si nedovedu představit, že bych na LCD displeji fotoaparátu něco barevně ladil. Jak se s ním fotí Kresba je něco, na co jsme bezesporu velmi zvědaví: ve srovnání s D200 vychází čistě kresebně výsledek více méně nastejno ve středové oblasti. Jak se dalo čekat, přístroj vyžaduje prvotřídní optiku, se střední nebo zastaralou optikou nebudeme spokojeni s kresbou v okrajových partiích. Snímky na našich ukázkách dole jsou pořízeny převážně se špičkovým pevným Nikkorem s ohniskem f=28 mm. Největší síla je v obrazové části jednak ve vysoké použitelné citlivosti, jednak v dynamickém rozsahu. Zde se mohou s touto D3 srovnávat zase jen full size přístroje, „dé ikska“ zůstávají pozadu.
Vyrovnání bílé je i v automatickém režimu velmi dobré. WB lze nastavit pomocí předvoleb, přímým nastavením hodnoty v Kelvinech a také měřením – buď z referenčního snímku, anebo rovnou měřením. Toto přímé měření je u Nikonů tradičně málo intuitivní, je nutno nejdřív nastavit volbu PRE, pak zmáčknout, pustit a znovu zmáčknout a držet tlačítko WB. Pak se zaměříme na referenční plochu a stiskneme spoušť; hodnota se uloží do pozice d-0 a odtud ji můžeme kopírovat jedné ze čtyř volitelných pozic. Nabírat bílou „ze snímku“ je podle mého názoru jednodušší. Hledáček je velký, osobně je mi trochu nepříjemná indikace expoziční kompenzace vpravo, naštěstí se dá odečítat i numericky na spodní straně. Obrovská výhoda je ovšem „automatic DX crop“. Pokud je tato funkce v menu nastavena, přístroj pozná, zdali má nasazený „full size“ nebo „DX“ objektiv (DX má menší zobrazovací pole a prodlužovací faktor ohniska 1,5x). Znamená to, že D3 pracuje i s „malými“ objektivy, ovšem za tu cenu, že výsledné obrázky mají jen 2784×1848 pixelů, tedy něco přes pět mega. Live view je jedna ze zásadních novinek poslední generace DSLR a je aplikována i na tento přístroj. Zde je mimořádně dobře řešena. Aktivuje se voličem vlevo nahoře a stisknutím spouště. V tomto režimu spoušť nemá dvě polohy, takže přístroj fotografuje jaksi „napřímo“ – se zpožděním 0,2 až 0,3 sec. Opětovné stisknutí spouště zruší náhled a vrátí přístroj do režimu lie view. Lze ho tedy použít i k živé fotografii, ovšem se zpožděním je zde nutno počítat. Shrnutí Pro a proti:
Ukázky:
|
| Profesionální zrcadlovka s formátem senzoru 24×36 mm (full size) od Nikonu, to je bezpochyby jeden přinejmenším z pěti významných inovačních počinů na poli digitální fotografie v roce 2007. Je obtížné recenzovat přístroj, který je „řemeslo“, tedy je připraven sloužit k nepřebernému počtu fotografických úkolů. Bylo by třeba aspoň roční zátěže v profesionálním provozu! Nicméně už teď je jasné, že Nikon své příznivce potěšil.
Jaký je a komu je určen
Přístroj je naprosto inovovaný a znamená novou kapitolu ve vývoji profi řady Nikonu. Třebaže Nikon dlouho mlžil, že do full size nepůjde, přišel s formátem FX (36,0 x 23,9 mm) s 12,1 milionu pixelů a 12kanálovým datovým výstupem. Dvanáct mega mohlo někoho zarazit. Canon nabízí ve „full size“ skoro dvakrát tolik. Nikon má „jenom“ dvanáct mega, ovšem nabízí, jak uvidíme, velmi rozsáhlý dynamický rozsah a vysokou citlivost bez šumu. Snímač je CMOS a je konstruován tak, že snese dlouhodobé vystavení světlu. To je předpoklad k „live view“ režimu, tedy k živému náhledu obrázku na displeji (3 palce s rozlišením VGA). Navíc, snímač se účastní tichého závodu, který se odbývá mimo hlavní pozornost veřejnosti, totiž v závodu o co nejmenší rozteč pixelů. U snímačů CMOS je to mimořádně citlivé téma, protože velkou část plochy zde zaujímají servisní obvody a méně místa zbývá na samotné fotodiody snímající světlo. Snímač tohoto přístroje podle firemních materiálů má o 15% menší rozteč než konkurenční snímače, tedy – čtěte – Canon. Zaostřovací systém má 51 bodů na modulu Multi-CAM3500. Ten je spojen s osmipolohovým multifunkčním voličem, který usnadňuje volbu zaostřovací oblasti. Čtenáře bych unudil detailním výčtem předností: skončím u dvouslotového řešení zápisu, kdy je možno na jednu kartu formátu CompactFlash zapisovat data v JPEG formátu a na druhou v RAW. Přístroj je profi, má tudíž zabudovaný battery pack, samozřejmě vybavený spouští pro fotografování „na výšku“. Nemá vestavěný blesk, má samozřejmě sáňky pro systémový externí blesk. Rozměry jsou značné, tedy 160 x 157 x 88 mm, váha je menší než by se dalo čekat, 1240 g. Procesor Exspeed má menší spotřebu energie – věru nebyl čas za týden vyčerpat kapacitu akumulátoru! Tím méně si ověřit, zdali skutečně závěrka vydrží 300 tisíc cyklů. Také jsem přístroj nepostříkal vodou, abych vyzkoušel, do jaké míry je opravdu utěsněn proti vlhkosti. Ovládání a menu
Přístroj se zapíná tradičním nikonským ovladačem na spoušti. I další dvě tlačítka jsou obvyklá, jedním ovládáme expoziční kompenzaci, druhým MODE nastavujeme režim, program, anebo prioritu času/clony a plný manuál. Z pohledu shora vidíme stavový displej, na druhé straně je kotouč, na němž lze nastavit bracketing (postupná expozice), režimy blesku a „režim L“. Podle manuálu není tento režim zcela jednoduše pochopitelný: jde o zablokování kombinace „coly/času“ v režimu A a S. čili jakýsi mezikrok mezi touto řízenou automatikou a plným manuálem. Je to nezvyklé, ale v praxi , pokud si na to člověk zvykne, to může být vítané. Nezapomeňme, že jde o profi přístroj a profesionál si na to zvykne (jakkoli si myslím, že se spíš spolehne na manuální ovládání, ale nechci do toho mluvit, nejsa profesionálem). Z boku pentagonálního hranolu je netradičně umístěný volič režimu expozice (matrix, střed a bodové). Expozici měří 1005pixelový RGB snímač. Ideální je měření prostřednictvím objektivů typu G a D, jejichž procesory podávají informaci o vzdálenosti objektu a automatika dokáže tyto informace zohlednit. Jako všechno na tomto přístroji je možné nastavovat velikost kruhové plochy uprostřed obrazu – ladit mezi 8 a 20 mm. Co je ovšem skvělé je to, že expoziční kompenzaci lze v menu natvrdo nastavit v rozmezí +-1 EV. Mnozí uživatelé (na př. já) pracují ustavičně při -0,3EV (i více) a právě jim vychází tato funkce vstříc. Navíc je možno volit způsob kompenzace – buď přes příslušné tlačítko, anebo rollerem (je možno volit kterým; i toto je ukázka toho, do jak obrovské míry je možno individuálně přizpůsobit volby přístroje vlastním potřebám). Další pracoviště je na zadní stěně. Pod horní hranou shora zleva je přehrávání a koš, na druhé straně od hledáčku tlačítko pro autofokus. Vlevo od displeje shora dolů jsou obvyklá nikonská tlačítka, tedy manu, volič režimu prohlížení, uzávěr eventuálně nápověda a OK tlačítko. Na druhé straně je volitelné tlačítko AF-L/AE-L a volič zaostřovacího bodu, který lze uzamknout přesunutím na položku L. Pod ním je volič režimu měření expozice. Pod displejem je druhý stavový displej s volbami ISO, velikost/komprese, mikrofon. Menu je také známé dosavadním uživatelům Nikonu. Má čtyři oddíly, menu pro fotografování (shooting menu, není v češtině), které se svým pojetím poněkud prolíná se setupem. To co zajímá běnžého fotografa se skrývá pod set picture control, což jsou sady souborů nastavení standard/neutral/vivid/monochrome. Zde se dají nastavit základní parametry, jako je saturace, kontrast a doostření. Naladění fotoaparátu se provádí v následujícím oddíle „tuřžka“, je to „custom setting menu“. Toto se opravdu vymyká recenzi. Musela by mít sto obrazovek, aby se postihlo vše co tento oddíl obsahuje. V následujícím oddílu setup (montovací klíč) lze nastavit na př. jazyk, je tu polština, ne čeština, moc by mě zajímalo, kolik se těch 3D pprodá v Polsku oproti nám. Následuje retouch menu, kde je spousta možností jak si zničit snímek nesmyslnou retuší na třípalcovém displeji a nakonec je „my menu“, kam si můžeme nastřádat funkce pro „něco jako funkční menu“ . Někdo mi může averzi vůči „retouch menu“ vymluvit, já si nedovedu představit, že bych na LCD displeji fotoaparátu něco barevně ladil. Jak se s ním fotí Kresba je něco, na co jsme bezesporu velmi zvědaví: ve srovnání s D200 vychází čistě kresebně výsledek více méně nastejno ve středové oblasti. Jak se dalo čekat, přístroj vyžaduje prvotřídní optiku, se střední nebo zastaralou optikou nebudeme spokojeni s kresbou v okrajových partiích. Snímky na našich ukázkách dole jsou pořízeny převážně se špičkovým pevným Nikkorem s ohniskem f=28 mm. Největší síla je v obrazové části jednak ve vysoké použitelné citlivosti, jednak v dynamickém rozsahu. Zde se mohou s touto D3 srovnávat zase jen full size přístroje, „dé ikska“ zůstávají pozadu.
Vyrovnání bílé je i v automatickém režimu velmi dobré. WB lze nastavit pomocí předvoleb, přímým nastavením hodnoty v Kelvinech a také měřením – buď z referenčního snímku, anebo rovnou měřením. Toto přímé měření je u Nikonů tradičně málo intuitivní, je nutno nejdřív nastavit volbu PRE, pak zmáčknout, pustit a znovu zmáčknout a držet tlačítko WB. Pak se zaměříme na referenční plochu a stiskneme spoušť; hodnota se uloží do pozice d-0 a odtud ji můžeme kopírovat jedné ze čtyř volitelných pozic. Nabírat bílou „ze snímku“ je podle mého názoru jednodušší. Hledáček je velký, osobně je mi trochu nepříjemná indikace expoziční kompenzace vpravo, naštěstí se dá odečítat i numericky na spodní straně. Obrovská výhoda je ovšem „automatic DX crop“. Pokud je tato funkce v menu nastavena, přístroj pozná, zdali má nasazený „full size“ nebo „DX“ objektiv (DX má menší zobrazovací pole a prodlužovací faktor ohniska 1,5x). Znamená to, že D3 pracuje i s „malými“ objektivy, ovšem za tu cenu, že výsledné obrázky mají jen 2784×1848 pixelů, tedy něco přes pět mega. Live view je jedna ze zásadních novinek poslední generace DSLR a je aplikována i na tento přístroj. Zde je mimořádně dobře řešena. Aktivuje se voličem vlevo nahoře a stisknutím spouště. V tomto režimu spoušť nemá dvě polohy, takže přístroj fotografuje jaksi „napřímo“ – se zpožděním 0,2 až 0,3 sec. Opětovné stisknutí spouště zruší náhled a vrátí přístroj do režimu lie view. Lze ho tedy použít i k živé fotografii, ovšem se zpožděním je zde nutno počítat. Shrnutí Pro a proti:
Ukázky:
|
