Nezařazené

Nikon Coolpix S4

Jaký je a komu je určen

Ultrazoomy jsou pořád ještě považované za „panské aparáty“. Mají širokorozsahové zoomy, to jistě. Ale zároveň mají maximalistickou výbavu funkcí, přičemž manuální ovládání je zde pokládáno za samozřejmost – a věru si hned tak nevzpomenu na nějaký ultrazoom, který by byl totální automat. Až teď, es čtyřka od Nikonu, která má s es trojkou společný jen název výrobce. To je přístroj, určený naprostým laikům, kteří ani nechtějí mít nic manuálního na svém přístroji a na dosavadních kompaktech jim vadil jen skromný rozsah zoomu (i když ta skromnost nebývá v poslední době tak skromná, jako bývala).
Ultrazoomový rozsah přece jen vyžaduje určitý prostor a proto ony EVF jakoby-zrcadlovky mají vždycky vyzývavě trčící objektiv. Takže Nikon využil své dávné speciality. Ve složeném, pohotovostním stavu má rozměry poněkud přerostlého kompaktu ( 112 x 69 x 37 mm, 205 g). Objektiv je skryt v modulu dlouhém (vysokém) oněch skoro 7 cm. Fotografovat se s ním dá okamžitě po stisknutí tlačítka on/off (a po odklopení krytky, která ke na pantu, vypadá to trochu jako miniaturní dekl od popelnice, nic ve zlém – funkční to je a nemůže se stát, že krytku ztratíte).
Přístroj nemá žádný elektronický či průhledový hledáček, jen pěkný dvou s půl palcový displej-. Další lákadlo pro určitý typ lidí – napájí se dvěma AA tužkovými aku, nabíječka pro NiMH je v základní dodávce, jak se u Nikonů stalo chvályhodným zvykem. Snímač je klasický CCD 1/2,5´´, zápis šestimegových JPEG snímků (nemá bezztrátové formáty) je na interní paměť (9 snímků v nejvyšším rozlišení), anebo na SD kartu.0 cm, v makrorežimu od 4 cm. Světelný je F3,5, zjistit rozpětí světelnosti není snadné: v EXIF čteme, že clona je 3,5 i při maximálním vyzoomování. Že by to byl onen skvělý druh zoomu, který drží světelnost v celém rozsahu ohniska? Spíš to bude šlendrián v zápisu do EXIF (ne jediný, na př. přístroj odmítá zapsat do EXIF scénické režimy a tvrdí, že je to „normální program expozice“ a „běžný typ scény“). Takže, dejme tomu… a podívejme se dále.

Ovládání a menu

Přístroj nabízí v režimu prohlížení D-lighting (detail náhledu)


Na horní stěně najdeme (zprava doleva) spoušť, která má límeček“ ovládající zoom – je to pěkně rychlý posud zoomu, jen co je pravda. Vlevo od ní je tlačítko on/off na zapínání a vypínání – nelze omylem zapnout. Do třetice je vedle šoupě na volbu fotografování foto obyč / foto scénické předvolby / video.
Na zadní stěně máme pod horní hranou odleva tlačítko pro režim displeje: buď bez údajů, nebo s údaji a těch je málo: režim barevnosti (na př. živé barvy), nastavené ISO, nastavené rozlišení, režim blesku a počet zbývajících snímků. Při nastaveném scénickém režimu vidíme příslušnou ikonu. Nemáme ale ponětí, co přístroj dělá s časem a clonou.
Vedle je tlačítko pro koš, dále pak tlačítko menu, tlačítko pro přehrávání a pak skuteční pidijoystick. Ten při volbě „nahoru“ ovládá blesk (včetně slow blesku, tedy blesku do pomalého času, což je vlastně scénický režim „noční portrét“, velmi užitečná funkce!), vlevo je to samospoušť a dolů makro. Pozice vpravo je neobsazená.
Menu je typické nikonské, velmi graficky strohé. Ve ¨dvou obrazovkách volíme setup , pak velikost a kvalitu obrazu (dvě kvality 6 Mpx, 3 mega, mego coby „PC screen“ a 640×480 TV screen, jak vidět, u Nikonů se s tím nemažou). Následuje nastavení bílé, kompenzace expozice (škoda, že není na volné pozici joysticku), volba sériového focení. Zde neschází zábavná funkce multishot, kdy na jedno okno máme 16 snímků, bohužel rychlost není oslnivá, za 10 sec je to 16 snímků, ovšem budiž útěchou, že přístroj pokračuje s další sérií, pokud držíme spoušť. Kdo ale

Ukázka menu


touží po rychlejší sekvenci, najde ji ve scénickém režimu sport, kde je pod-funkce sport-composite. Ta pořídí ve dvou vteřinách 16 snímků na jednom formátu. Je trochu škoda, že tahle funkce není tam, kde bychom ji nejspíš hledali, tedy v normálním menu.
V druhé obrazovce najdeme BSS (best shot selector, kdy přístroj pořídí až 10 snímků po sobě a uloží jen ten nejostřejší) a „color options“, kde zajímavé je nastavení živých barev, pak už jsou jen černobílý, hnědý a modrý tón obrazu.
V setupu je zajímavé nastavení baterie (alkalin, NiMH a Lithium), to je neobvyklá funkce. Zajímavé je i varování před rozostřeným obrazem, něco jako kontrola či „stabilizátor chudých“.
V režimu prohlížení přístroj nabízí funkci D-lighting, to je vyjasnění stínů. Nechodí se ale na to přes menu, nýbrž po stisknutí joysticku v režimu prohlížení. Přístroj pořídí kopii obrázku s vyjasněnými stíny, obvykle za cenu značného šumu v upravených oblastech.

Jak se s ním fotí
Přístroj startuje velmi rychle, po 1,6 sec. Zpoždění spouště při namáčknutí je neměřitelné běžnými prostředky, bez namáčknutí 0,5 sec v širokém ohnisku, to jsou velmi dobré výsledky.
Takže, jak se s ním fotí? Přístroj nemá optický stabilizátor a to je pro ultrazoom velký handicap. Nezapomeňme, že při ohnisku odpovídajícím 380 mm bychom měli použít aspoň 1/400sec, abychom měli šanci na ostrý snímek – a tom spíš, že přístroj tohoto konstrukčního řešení držíme tím nejméně stabilním způsobem. EVF aparát přitiskneme k obličeji, k oku, pevně ho držíme, kdežto displejový aparát musíme držet v natažených pažích. Navíc, přístroj nás neinformuje o použité cloně a čase. To jsou faktory, které velmi problematizují dobrý obrazový výsledek.
Aparát je to šestimegový, takže na ostrý snímek je tu pixelů až dost. Počítejme s fialovými konturami v okrajových oblastech a se sníženou kvalitou kresby. Na fotografiích menších rozměrů to nebude vidět, ale na obrázcích A4 a více by se neostrosti projevily, zdá se, hlavně ve spodních partiích. Snímek v nejvyšší kvalitě je typicky velký 1,1 MB. To je dost málo, tedy „fine“ kvalita zde má kompresi 1:16 a to je po čertech hodně. Slušná kvalita začíná u komprese 1:10, pokud možno ještě menší. Kvalita obrazu je doháněna výrazným softwarovým doostřováním. K nevýhodám patří šum, ten je bohužel vidět už při 50 ISO a při 400 ISO je výrazný.
Nikon už tradičně používá BSS – Best Shot Selector, výběr nejlepšího snímku. Velmi doporučuji ho zde používat, jako aspoň nějakou kompenzaci optického stabilizátoru. Už proto, že obrázky následující po stisknutí spouště jsou vždy ostřejší, než ten první. Je zde ale také AE BSS, což je fakticky bracketing: má tři módy,jeden je zaměřen na vysoké jasy, druhý na hluboké stíny a třetí na vyrovnané krytí. Rozumějte: v prvním případě vybere ten nejméně vypálený snímek, v druhém snímek s nejméně slitými stíny a v třetím nejlépe celkově exponovaný. Jenm to je škoda, že toto zajímavézařízení je zastrčené v menu a objeví ho jen lidé typu Indiana Jonese.
Velkou pochvalu zaslouží automatické nastavení bílé, tady se vyšlo hodně vstříc lidem, kteří odmítají číst návody a naskákaly by jim pupínky, kdyby se dozvěděli, že něco jako nastavování „vajtbalance“ existuje. Při žárovkovém jsou snímky jen mírně posunuté do červena a komu záleží opravdu na čistoskvoucí bílé, snadno si obrázek upraví.
Pro ně jsou zde scénické režimy, těch je celkem patnáct. Zajímavý je rozdíl mezi „sunset“ a „dawn“, tedy západem a východem slunce. Barevně by to měly být podobné podmínky, zde ale je sunset laděný do teplých barev, kdežto úsvit rovnou do červenavé. Ve scénických režimech najdeme i hlasovou poznámku.

Shrnutí
Nikon Coolpix S4 je ultrazoom 1:10 se šesti megapixely na snímači a s kapesními rozměry, to vše za cca 12 tisíc korun (listopad 2005). Řešení typu „přetáčivé moduly“ je zajímavé. Je však třeba si být vědom limitů tohoto přístroje. Je určen laikům, kteří považují za obtěžování, když se jim na displeji ukáže údaj o cloně a čase – natož aby si ho dovedli sami určovat. S nestabilizovaným objektivem s ohniskem odpovídajícím 380 mm ale bude mít mnohý uživatel problémy, zvlášť za slabého osvětlení, a varovný nápis o snímek je rozhýbán, chcete ho uložit se mu bude objevovat na displeji s únavnou pravidelností.
Principiálně je to ale přístroj velmi zajímavý a dá se čekat, že vývoj ultrazoomů by mohl jít právu tedy. Stávající „jako by jednooké zrcadlovky“, velké a těžké přístroje, vytlačí nebo aspoň omezí pravé jednooké zrcadlovky. Bude ale pěkné mít v kapse ultrazoom ve velikosti běžného kompaktu. Měl by ale mít stabilizaci a funkce nezbytné k pořádnému focení.

Bilance
Pro:
originální, vtipné řešení
skladný ultrazoom 1:10
svižnost, pohotovost
best shot selector dotažený k dokonalosti
výborná automatika nastavení bílé
rozumný počet a výběr scénických režimů

Proti:
je bez optického stabilizátoru, takže se těžko udrží snímky při použití dlouhého ohniska
šestimegový obraz spíše průměrné kvality
v okrajových částech ubývá kresba a jsou zde fialové kontury
šum už při 50 ISO

Ukázky:
1,2 – rozsah zoomu a zároveň ukázka 400 ISO, 3,4,5,6 příroda, 7 scénický režim sunset, 8 totéž ale v automatickém režimu, 9 scénický režim sníh vyčistil bílou a přitom ji nevypálil, 10 ukázka automatické bílé – místnost je osvětlena žárovkami.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10



Jaký je a komu je určen

Ultrazoomy jsou pořád ještě považované za „panské aparáty“. Mají širokorozsahové zoomy, to jistě. Ale zároveň mají maximalistickou výbavu funkcí, přičemž manuální ovládání je zde pokládáno za samozřejmost – a věru si hned tak nevzpomenu na nějaký ultrazoom, který by byl totální automat. Až teď, es čtyřka od Nikonu, která má s es trojkou společný jen název výrobce. To je přístroj, určený naprostým laikům, kteří ani nechtějí mít nic manuálního na svém přístroji a na dosavadních kompaktech jim vadil jen skromný rozsah zoomu (i když ta skromnost nebývá v poslední době tak skromná, jako bývala).
Ultrazoomový rozsah přece jen vyžaduje určitý prostor a proto ony EVF jakoby-zrcadlovky mají vždycky vyzývavě trčící objektiv. Takže Nikon využil své dávné speciality. Ve složeném, pohotovostním stavu má rozměry poněkud přerostlého kompaktu ( 112 x 69 x 37 mm, 205 g). Objektiv je skryt v modulu dlouhém (vysokém) oněch skoro 7 cm. Fotografovat se s ním dá okamžitě po stisknutí tlačítka on/off (a po odklopení krytky, která ke na pantu, vypadá to trochu jako miniaturní dekl od popelnice, nic ve zlém – funkční to je a nemůže se stát, že krytku ztratíte).
Přístroj nemá žádný elektronický či průhledový hledáček, jen pěkný dvou s půl palcový displej-. Další lákadlo pro určitý typ lidí – napájí se dvěma AA tužkovými aku, nabíječka pro NiMH je v základní dodávce, jak se u Nikonů stalo chvályhodným zvykem. Snímač je klasický CCD 1/2,5´´, zápis šestimegových JPEG snímků (nemá bezztrátové formáty) je na interní paměť (9 snímků v nejvyšším rozlišení), anebo na SD kartu.0 cm, v makrorežimu od 4 cm. Světelný je F3,5, zjistit rozpětí světelnosti není snadné: v EXIF čteme, že clona je 3,5 i při maximálním vyzoomování. Že by to byl onen skvělý druh zoomu, který drží světelnost v celém rozsahu ohniska? Spíš to bude šlendrián v zápisu do EXIF (ne jediný, na př. přístroj odmítá zapsat do EXIF scénické režimy a tvrdí, že je to „normální program expozice“ a „běžný typ scény“). Takže, dejme tomu… a podívejme se dále.

Ovládání a menu

Přístroj nabízí v režimu prohlížení D-lighting (detail náhledu)


Na horní stěně najdeme (zprava doleva) spoušť, která má límeček“ ovládající zoom – je to pěkně rychlý posud zoomu, jen co je pravda. Vlevo od ní je tlačítko on/off na zapínání a vypínání – nelze omylem zapnout. Do třetice je vedle šoupě na volbu fotografování foto obyč / foto scénické předvolby / video.
Na zadní stěně máme pod horní hranou odleva tlačítko pro režim displeje: buď bez údajů, nebo s údaji a těch je málo: režim barevnosti (na př. živé barvy), nastavené ISO, nastavené rozlišení, režim blesku a počet zbývajících snímků. Při nastaveném scénickém režimu vidíme příslušnou ikonu. Nemáme ale ponětí, co přístroj dělá s časem a clonou.
Vedle je tlačítko pro koš, dále pak tlačítko menu, tlačítko pro přehrávání a pak skuteční pidijoystick. Ten při volbě „nahoru“ ovládá blesk (včetně slow blesku, tedy blesku do pomalého času, což je vlastně scénický režim „noční portrét“, velmi užitečná funkce!), vlevo je to samospoušť a dolů makro. Pozice vpravo je neobsazená.
Menu je typické nikonské, velmi graficky strohé. Ve ¨dvou obrazovkách volíme setup , pak velikost a kvalitu obrazu (dvě kvality 6 Mpx, 3 mega, mego coby „PC screen“ a 640×480 TV screen, jak vidět, u Nikonů se s tím nemažou). Následuje nastavení bílé, kompenzace expozice (škoda, že není na volné pozici joysticku), volba sériového focení. Zde neschází zábavná funkce multishot, kdy na jedno okno máme 16 snímků, bohužel rychlost není oslnivá, za 10 sec je to 16 snímků, ovšem budiž útěchou, že přístroj pokračuje s další sérií, pokud držíme spoušť. Kdo ale

Ukázka menu


touží po rychlejší sekvenci, najde ji ve scénickém režimu sport, kde je pod-funkce sport-composite. Ta pořídí ve dvou vteřinách 16 snímků na jednom formátu. Je trochu škoda, že tahle funkce není tam, kde bychom ji nejspíš hledali, tedy v normálním menu.
V druhé obrazovce najdeme BSS (best shot selector, kdy přístroj pořídí až 10 snímků po sobě a uloží jen ten nejostřejší) a „color options“, kde zajímavé je nastavení živých barev, pak už jsou jen černobílý, hnědý a modrý tón obrazu.
V setupu je zajímavé nastavení baterie (alkalin, NiMH a Lithium), to je neobvyklá funkce. Zajímavé je i varování před rozostřeným obrazem, něco jako kontrola či „stabilizátor chudých“.
V režimu prohlížení přístroj nabízí funkci D-lighting, to je vyjasnění stínů. Nechodí se ale na to přes menu, nýbrž po stisknutí joysticku v režimu prohlížení. Přístroj pořídí kopii obrázku s vyjasněnými stíny, obvykle za cenu značného šumu v upravených oblastech.

Jak se s ním fotí
Přístroj startuje velmi rychle, po 1,6 sec. Zpoždění spouště při namáčknutí je neměřitelné běžnými prostředky, bez namáčknutí 0,5 sec v širokém ohnisku, to jsou velmi dobré výsledky.
Takže, jak se s ním fotí? Přístroj nemá optický stabilizátor a to je pro ultrazoom velký handicap. Nezapomeňme, že při ohnisku odpovídajícím 380 mm bychom měli použít aspoň 1/400sec, abychom měli šanci na ostrý snímek – a tom spíš, že přístroj tohoto konstrukčního řešení držíme tím nejméně stabilním způsobem. EVF aparát přitiskneme k obličeji, k oku, pevně ho držíme, kdežto displejový aparát musíme držet v natažených pažích. Navíc, přístroj nás neinformuje o použité cloně a čase. To jsou faktory, které velmi problematizují dobrý obrazový výsledek.
Aparát je to šestimegový, takže na ostrý snímek je tu pixelů až dost. Počítejme s fialovými konturami v okrajových oblastech a se sníženou kvalitou kresby. Na fotografiích menších rozměrů to nebude vidět, ale na obrázcích A4 a více by se neostrosti projevily, zdá se, hlavně ve spodních partiích. Snímek v nejvyšší kvalitě je typicky velký 1,1 MB. To je dost málo, tedy „fine“ kvalita zde má kompresi 1:16 a to je po čertech hodně. Slušná kvalita začíná u komprese 1:10, pokud možno ještě menší. Kvalita obrazu je doháněna výrazným softwarovým doostřováním. K nevýhodám patří šum, ten je bohužel vidět už při 50 ISO a při 400 ISO je výrazný.
Nikon už tradičně používá BSS – Best Shot Selector, výběr nejlepšího snímku. Velmi doporučuji ho zde používat, jako aspoň nějakou kompenzaci optického stabilizátoru. Už proto, že obrázky následující po stisknutí spouště jsou vždy ostřejší, než ten první. Je zde ale také AE BSS, což je fakticky bracketing: má tři módy,jeden je zaměřen na vysoké jasy, druhý na hluboké stíny a třetí na vyrovnané krytí. Rozumějte: v prvním případě vybere ten nejméně vypálený snímek, v druhém snímek s nejméně slitými stíny a v třetím nejlépe celkově exponovaný. Jenm to je škoda, že toto zajímavézařízení je zastrčené v menu a objeví ho jen lidé typu Indiana Jonese.
Velkou pochvalu zaslouží automatické nastavení bílé, tady se vyšlo hodně vstříc lidem, kteří odmítají číst návody a naskákaly by jim pupínky, kdyby se dozvěděli, že něco jako nastavování „vajtbalance“ existuje. Při žárovkovém jsou snímky jen mírně posunuté do červena a komu záleží opravdu na čistoskvoucí bílé, snadno si obrázek upraví.
Pro ně jsou zde scénické režimy, těch je celkem patnáct. Zajímavý je rozdíl mezi „sunset“ a „dawn“, tedy západem a východem slunce. Barevně by to měly být podobné podmínky, zde ale je sunset laděný do teplých barev, kdežto úsvit rovnou do červenavé. Ve scénických režimech najdeme i hlasovou poznámku.

Shrnutí
Nikon Coolpix S4 je ultrazoom 1:10 se šesti megapixely na snímači a s kapesními rozměry, to vše za cca 12 tisíc korun (listopad 2005). Řešení typu „přetáčivé moduly“ je zajímavé. Je však třeba si být vědom limitů tohoto přístroje. Je určen laikům, kteří považují za obtěžování, když se jim na displeji ukáže údaj o cloně a čase – natož aby si ho dovedli sami určovat. S nestabilizovaným objektivem s ohniskem odpovídajícím 380 mm ale bude mít mnohý uživatel problémy, zvlášť za slabého osvětlení, a varovný nápis o snímek je rozhýbán, chcete ho uložit se mu bude objevovat na displeji s únavnou pravidelností.
Principiálně je to ale přístroj velmi zajímavý a dá se čekat, že vývoj ultrazoomů by mohl jít právu tedy. Stávající „jako by jednooké zrcadlovky“, velké a těžké přístroje, vytlačí nebo aspoň omezí pravé jednooké zrcadlovky. Bude ale pěkné mít v kapse ultrazoom ve velikosti běžného kompaktu. Měl by ale mít stabilizaci a funkce nezbytné k pořádnému focení.

Bilance
Pro:
originální, vtipné řešení
skladný ultrazoom 1:10
svižnost, pohotovost
best shot selector dotažený k dokonalosti
výborná automatika nastavení bílé
rozumný počet a výběr scénických režimů

Proti:
je bez optického stabilizátoru, takže se těžko udrží snímky při použití dlouhého ohniska
šestimegový obraz spíše průměrné kvality
v okrajových částech ubývá kresba a jsou zde fialové kontury
šum už při 50 ISO

Ukázky:
1,2 – rozsah zoomu a zároveň ukázka 400 ISO, 3,4,5,6 příroda, 7 scénický režim sunset, 8 totéž ale v automatickém režimu, 9 scénický režim sníh vyčistil bílou a přitom ji nevypálil, 10 ukázka automatické bílé – místnost je osvětlena žárovkami.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10