Nezařazené

Nikon Coolpix P4


Kdo by to do toho kluka řekl, takovej malej a má osm mega! To je první dojem z kompaktu, který se u nás prodává v cenách pod deset tisíc korun, a to má optický stabilizátor obrazu! Pojďme si ho prohlédnout zblízka.

Jaký je a komu je určen

Je to kompakt určený k běžnému fotografování, tedy k dennímu nošení v kapse (92 x 61 x 31 mm, 170 g). Na design nepozvali žádného Michalangela, vzhledově je velmi prostý (což samozřejmě platí i o jeho bratříčkovi P3, který je stejný ve všem všudy, jenomže má možnost připojení k wi-fi síti). Nemá optický hledáček, jen LCD o velikosti 2,5´´ (úhlopříčka). Má 3,5 násobný zoom (36 – 126 mm) světelný F2.7 – F 5.3, který ostří v makru od 4 cm.
Snímač je CCD 1/1,8´´ s 8,3 Mpx fyzicky, efektivně 8,1 Mpx. Tady naberu něco hrachu do hrsti a vrhnu proti stěně, osm mega je vějička na lidi fascinované nápisy na krabicích, obrázky jsou sice pěkné, ale kdyby byly pětimegové, nebyly by o moc horší co do kresby a měly by menší šum. Jenže takový je už dnešní svět, dnes hořekujeme nad zbytečnými osmi, zítra nad deseti megy. Takže obrázky to dělá 3264 x 2448, 2592 x 1944, 2048 x 1536, 1024 x 768, 640 x 480 v poměrech stran jak 4:3, tak 3:2 (pro ty, kteří tisknou pohlednice 10×15 cm).
Napájení je Lithium-Ion akumulátor, zápis na 23 MB vnitřní paměti, anebo na SD / MMC kartu.

Ovládání a menu
Přístroj se zapíná tlačítkem v kovovém přesahu boční stěny, v němž je zapuštěna i spoušť. Tlačítko je malé a je třeba vyvinout jistý tlak, aby promáčknutý prst tlačítko zmáčklo, to je pojistka proti náhodnému spuštění. Žádnou pojistkou však neoplývá kruhový volič, který je taktéž nahoře, takže před každým focením je třeba kontrolovat, co se nám v kapse samo nastavilo. Navíc, kdež volič zůstane v mezipoloze, objeví se na displeji varovný nápis – v češtině, přístroj má kompletní české menu, což je vítané. Nicméně, volič má jednu milou vlastnost. Nabízí běžné volby, jako je plný automat, program (automat s možností korekcí) a program A, což je volba clony, dále pak scénické režimy, video a setup (volba základních parametrů)ú, ale také zde se jde rovnou do volby velikosti a komprese, ISO a nastavení bílé. To je jednoduché řešení, uživatelsky velmi příjemné, pokud ovšem si zvykneme na to, že kotouček nemá pořádnou aretaci a vyžaduje ustavičný dohled.

Vlevo je pak tlačítko VR, což je redukce vibrací. Má dvě aktivní polohy plus polohu vypnout. Při základním nastavení zklidňuje hlavně svislé chvění .- je to kvůli panorámování. Doporučuji nastavovat druhé nastavení active. výrobce slibuje až o 3 stupně delší časy, těžko soudit, je fakt, že jsem v tomto režimu udržel vcelku spolehlivě 1/2 sec a to je opravdu dlouhý čas, přičemž ohnisku s ekvivalentem 36 mm by slušela třicetina, lépe šedesátina vteřiny jako mezní čas.

Na zadní stěně pak najdeme kolébkový ovladač zoomu, pod ním tlačítko pro menu. o něco níže je čtyřcestný volič s volbami blesku (nahoru), vpravo pak expoziční kompenzace, dolů makro, nekonečno a střední vzdálenost, což je nastavení limitu pro ostření – od 5 m do nekonečna a od 2 m do nekonečna. Dalo by se čekat, že použití tohoto režimu značně zkrátí dobu ostření, bohužel tomu tak není. Volba “vlevo” zapne samospoušť.
Poslední dva ovládací prvky jsou tlačítko pro prohlížení a pro mazání (ikonka koše).
Než přejdu k menu, vyjádřím jednu námitku: pro urychlení práce s aparátem je příjemné, když můžeme začít fotit, i když je nastaveno menu – to zde bohužel není možné, vždy se musíme poctivě přes tlačítka vrátit k výchozímu nastavení. To zdržuje a je to úplně zbytečná “pruda”.

Menu je v češtině, je příjemně graficky řešeno v odstínech šedi. Má tři obrazovky:
1/ nastavujeme vyvážení bílé (tři předvolby a manuál), měření expozice celoplošné, středové, bodové a bodové v místě autofokusu, sériové focení (více viz následující oddíl “Jak se s ním fotí”)
Poslední dvě volby jsou BSS (best shot selector – přístroj uloží nejostřejší snímek ze série) a “expoziční řada”, což je bracketing, tedy postupné snímání s různou expozicí.
2/ nabízí úpravu obrazu, což je nastavení kontrastu,, dále pak doostření obrazu, sytost barev a také ISO (50 až 400) a komprese (tedy funkce, které jsou dosažitelné i z voliče funkcí na horní stěně).
3/ nastavuje velikost obrazu, pak místo, na něž je ostřeno (režim autofokusu), je zde možno nastavit i ruční volbu ostřícího bodu. Dále pak režim autofokusu (jednorázově nebo průběžně), a “pevná clona”. To je trochu kuriózní funkce, zajišťující, aby při zoomování se držela pevná clona. Což v praxi znamená, že se drží pevná clona od F5.0 do F 7.3. Jako poslední položka je redukce šumu, která samozřejmě zpomaluje ukládání snímků.

Jak se s ním fotí
Přístroj startuje za 2,2 sec, zpoždění spouště s namáčknutím za 0,18 průměrně z 10, bez namáčknutí za 0,9 a to je dnes opravdu hodně. Rozhodně to není žádný rychlík určený pro živou fotografii.

Fialové kontury jsou zanedbatelné – výřez 1:1


Obrazová kvalita odpovídá očekávání: kresebně je velmi dobrá (aby se, kdy to má osm miliónů bodu). Objektiv nevinětuje (tmavé rohy), ovšem má značné soudkové zkreslení. Snímač a procesor pracují velmi dobře – přístroj nemá sklony k přepalům, maticové měření varuje před oblastmi vysokých jasů a logika přístroje expozici přizpůsobí, takže histogram a kompenzaci expozice budeme používat jen v krajních případech. Šum, jak se dá čekat, je na pováženou -jakmile obraz zkoumáme na monitoru: při osmimegovém rozlišení nebude na snímcích běžně používaných rozměrů patrný. Nastavení bílé v automatu nedává při automatice dobré výsledky, lepší je předvolba žárovky a samozřejmě “jistí to” až manuální nastavení, ale to je vcelku normální jev.

Displej je pěkný, i když má jen 150 tisíc pixelů), s antireflexní vrstvou, a je dobře čitelný i za sluníčka.
Scénické režimy – zde se jim říká motivové programy, je jich 16. Nejsou zde žádná překvapení, navíc – české menu nabízí i nápovědu (aktivuje se kolébkou pro zoom, za při tlaku vpravo funguje jako “otazník”). Jsou zde ale drobné nedůslednosti: například “protisvětlo” by chtělo “slow flash”, tedy blesk do pomalého času, která je dostupný při volbě blesku čtyřcestným voličem, kdežto zde je to nucený blesk se synchronizačním časem 1/30 sec, což je pěkná otrava. Aspoň při nočním portrétu je tento blesk použit, bohužel s předbleskem pro omezení “červených očí” a nelze to přepnout na normální “slow flash”. zase pěkná otrava. Přitom v menu je “slow flash” označen ikonou “noční portrét” (při kterémž režimu není tato funkce dosažitelná) – už chápete, proč si myslím, že programátoři firmwaru by měli být před každým započetím směny přivázáni ke sloupu a pět minut soustředěně bičováni?
Volba clony je neobvyklá funkce u přístrojů této kategorie. Používá se zvláště tehdy, když potřebujeme maximální hloubku ostrosti a proto si přejeme mít hodně zacloněno. Zde musíme volit A na volicím kotouči, pak na čtyřcestném voliči tisknout vpravo expoziční kompenzaci a kromě histogramu a nabídky kompenzace se objeví nabídka clony, při širokoúhlém nastavení od F2.7 do F7.6 v deseti krocích, není to teda ošizená volba typu “malá díra – velká díra”, jak to někdy bývá zvykem.
Sériové focení bylo vždy silná stránka Nikonů. V této volbě (dosažitelné z menu) máme na vybranou – buď jednotlivé obrázky (to je základní nastavení), nebo série prostá (5 snímků 1,8 obr/sec), nebo mozaiku 16 snímků (opět, frekvencí 1,7 sec). Zajímavý je ale režim ultra HS, kdy přístroj snímá VGA obrázky (640×480), ale rychlostí 30 snímků/sec. Po ukončení série to trvá několik minut, než se snímky uloží. V menu je zavádějící údaj, že se pořídí 5 snímků, ve skutečnosti se jich pořídí až 100 – a uloží se do zvláštního adresáře, což je také velmi příjemné a užitečné. Pro analýzu rychlých dějů, hlavně při sportu, je to vynikající pomůcka.
Režim série 5 snímků uloží z vyrovnávací paměti posledních 5 snímků od uvolnění stisknuté spouště. Poslední volbou je intervalové snímání, kdy volíme, v jakých odstupech máme snímat – je to dobré pro vědeckou a technickou fotografii. Pro praxi si ale myslím, že je užitečný hlavně ten “ultra high speed” režim.
Stabilizátor obrazu je velmi efektivní, už jsem se o něm zmiňoval. V kombinaci s BSS (best shot selector) lze dosáhnout překvapivě dobrých výsledků.

Vlevo se stabilizátorem, vpravo bez při 1/2 sec: výřez 1:1. Automatika nastavila ISO na 200, šum je zde patrný.




Výdrž baterky je velmi slušná – cca 250 snímků, což je rozhodně v mezích dnešních norem.

Shrnutí
Nikon Coolpix P4 je první kompakt od Nikonu se stabilizátorem. Je to solidní přístroj pro solidní focení – spíš pro rodinnou a dokumentární fotografii. Obrazové výsledky má velmi dobré, je poněkud pomalý. Zvláštní pochvalu zaslouží zařazení režimu “priorita clony”.

Pro a proti:

Pro:
Stabilizátor obrazu
kresba a barevné podání
výborná ovladatelnost
pro speciální případy ultrarychlé snímání
Proti:
pomalý autofokus
pomalejší ukládání snímků
soudková vada

Ukázky:
1,2 – rozsah zoomu, 3 až 6 za běžných podmínek, 7 měřeno automaticky a přesto sluncem napálená bílá plachta není přepálená, 8 protisvětlo, 9,10 průhledy – motiv s rozpětím jasů, 11 soudková vada, 12 při 400 ISO.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12


Kdo by to do toho kluka řekl, takovej malej a má osm mega! To je první dojem z kompaktu, který se u nás prodává v cenách pod deset tisíc korun, a to má optický stabilizátor obrazu! Pojďme si ho prohlédnout zblízka.

Jaký je a komu je určen

Je to kompakt určený k běžnému fotografování, tedy k dennímu nošení v kapse (92 x 61 x 31 mm, 170 g). Na design nepozvali žádného Michalangela, vzhledově je velmi prostý (což samozřejmě platí i o jeho bratříčkovi P3, který je stejný ve všem všudy, jenomže má možnost připojení k wi-fi síti). Nemá optický hledáček, jen LCD o velikosti 2,5´´ (úhlopříčka). Má 3,5 násobný zoom (36 – 126 mm) světelný F2.7 – F 5.3, který ostří v makru od 4 cm.
Snímač je CCD 1/1,8´´ s 8,3 Mpx fyzicky, efektivně 8,1 Mpx. Tady naberu něco hrachu do hrsti a vrhnu proti stěně, osm mega je vějička na lidi fascinované nápisy na krabicích, obrázky jsou sice pěkné, ale kdyby byly pětimegové, nebyly by o moc horší co do kresby a měly by menší šum. Jenže takový je už dnešní svět, dnes hořekujeme nad zbytečnými osmi, zítra nad deseti megy. Takže obrázky to dělá 3264 x 2448, 2592 x 1944, 2048 x 1536, 1024 x 768, 640 x 480 v poměrech stran jak 4:3, tak 3:2 (pro ty, kteří tisknou pohlednice 10×15 cm).
Napájení je Lithium-Ion akumulátor, zápis na 23 MB vnitřní paměti, anebo na SD / MMC kartu.

Ovládání a menu
Přístroj se zapíná tlačítkem v kovovém přesahu boční stěny, v němž je zapuštěna i spoušť. Tlačítko je malé a je třeba vyvinout jistý tlak, aby promáčknutý prst tlačítko zmáčklo, to je pojistka proti náhodnému spuštění. Žádnou pojistkou však neoplývá kruhový volič, který je taktéž nahoře, takže před každým focením je třeba kontrolovat, co se nám v kapse samo nastavilo. Navíc, kdež volič zůstane v mezipoloze, objeví se na displeji varovný nápis – v češtině, přístroj má kompletní české menu, což je vítané. Nicméně, volič má jednu milou vlastnost. Nabízí běžné volby, jako je plný automat, program (automat s možností korekcí) a program A, což je volba clony, dále pak scénické režimy, video a setup (volba základních parametrů)ú, ale také zde se jde rovnou do volby velikosti a komprese, ISO a nastavení bílé. To je jednoduché řešení, uživatelsky velmi příjemné, pokud ovšem si zvykneme na to, že kotouček nemá pořádnou aretaci a vyžaduje ustavičný dohled.

Vlevo je pak tlačítko VR, což je redukce vibrací. Má dvě aktivní polohy plus polohu vypnout. Při základním nastavení zklidňuje hlavně svislé chvění .- je to kvůli panorámování. Doporučuji nastavovat druhé nastavení active. výrobce slibuje až o 3 stupně delší časy, těžko soudit, je fakt, že jsem v tomto režimu udržel vcelku spolehlivě 1/2 sec a to je opravdu dlouhý čas, přičemž ohnisku s ekvivalentem 36 mm by slušela třicetina, lépe šedesátina vteřiny jako mezní čas.

Na zadní stěně pak najdeme kolébkový ovladač zoomu, pod ním tlačítko pro menu. o něco níže je čtyřcestný volič s volbami blesku (nahoru), vpravo pak expoziční kompenzace, dolů makro, nekonečno a střední vzdálenost, což je nastavení limitu pro ostření – od 5 m do nekonečna a od 2 m do nekonečna. Dalo by se čekat, že použití tohoto režimu značně zkrátí dobu ostření, bohužel tomu tak není. Volba “vlevo” zapne samospoušť.
Poslední dva ovládací prvky jsou tlačítko pro prohlížení a pro mazání (ikonka koše).
Než přejdu k menu, vyjádřím jednu námitku: pro urychlení práce s aparátem je příjemné, když můžeme začít fotit, i když je nastaveno menu – to zde bohužel není možné, vždy se musíme poctivě přes tlačítka vrátit k výchozímu nastavení. To zdržuje a je to úplně zbytečná “pruda”.

Menu je v češtině, je příjemně graficky řešeno v odstínech šedi. Má tři obrazovky:
1/ nastavujeme vyvážení bílé (tři předvolby a manuál), měření expozice celoplošné, středové, bodové a bodové v místě autofokusu, sériové focení (více viz následující oddíl “Jak se s ním fotí”)
Poslední dvě volby jsou BSS (best shot selector – přístroj uloží nejostřejší snímek ze série) a “expoziční řada”, což je bracketing, tedy postupné snímání s různou expozicí.
2/ nabízí úpravu obrazu, což je nastavení kontrastu,, dále pak doostření obrazu, sytost barev a také ISO (50 až 400) a komprese (tedy funkce, které jsou dosažitelné i z voliče funkcí na horní stěně).
3/ nastavuje velikost obrazu, pak místo, na něž je ostřeno (režim autofokusu), je zde možno nastavit i ruční volbu ostřícího bodu. Dále pak režim autofokusu (jednorázově nebo průběžně), a “pevná clona”. To je trochu kuriózní funkce, zajišťující, aby při zoomování se držela pevná clona. Což v praxi znamená, že se drží pevná clona od F5.0 do F 7.3. Jako poslední položka je redukce šumu, která samozřejmě zpomaluje ukládání snímků.

Jak se s ním fotí
Přístroj startuje za 2,2 sec, zpoždění spouště s namáčknutím za 0,18 průměrně z 10, bez namáčknutí za 0,9 a to je dnes opravdu hodně. Rozhodně to není žádný rychlík určený pro živou fotografii.

Fialové kontury jsou zanedbatelné – výřez 1:1


Obrazová kvalita odpovídá očekávání: kresebně je velmi dobrá (aby se, kdy to má osm miliónů bodu). Objektiv nevinětuje (tmavé rohy), ovšem má značné soudkové zkreslení. Snímač a procesor pracují velmi dobře – přístroj nemá sklony k přepalům, maticové měření varuje před oblastmi vysokých jasů a logika přístroje expozici přizpůsobí, takže histogram a kompenzaci expozice budeme používat jen v krajních případech. Šum, jak se dá čekat, je na pováženou -jakmile obraz zkoumáme na monitoru: při osmimegovém rozlišení nebude na snímcích běžně používaných rozměrů patrný. Nastavení bílé v automatu nedává při automatice dobré výsledky, lepší je předvolba žárovky a samozřejmě “jistí to” až manuální nastavení, ale to je vcelku normální jev.

Displej je pěkný, i když má jen 150 tisíc pixelů), s antireflexní vrstvou, a je dobře čitelný i za sluníčka.
Scénické režimy – zde se jim říká motivové programy, je jich 16. Nejsou zde žádná překvapení, navíc – české menu nabízí i nápovědu (aktivuje se kolébkou pro zoom, za při tlaku vpravo funguje jako “otazník”). Jsou zde ale drobné nedůslednosti: například “protisvětlo” by chtělo “slow flash”, tedy blesk do pomalého času, která je dostupný při volbě blesku čtyřcestným voličem, kdežto zde je to nucený blesk se synchronizačním časem 1/30 sec, což je pěkná otrava. Aspoň při nočním portrétu je tento blesk použit, bohužel s předbleskem pro omezení “červených očí” a nelze to přepnout na normální “slow flash”. zase pěkná otrava. Přitom v menu je “slow flash” označen ikonou “noční portrét” (při kterémž režimu není tato funkce dosažitelná) – už chápete, proč si myslím, že programátoři firmwaru by měli být před každým započetím směny přivázáni ke sloupu a pět minut soustředěně bičováni?
Volba clony je neobvyklá funkce u přístrojů této kategorie. Používá se zvláště tehdy, když potřebujeme maximální hloubku ostrosti a proto si přejeme mít hodně zacloněno. Zde musíme volit A na volicím kotouči, pak na čtyřcestném voliči tisknout vpravo expoziční kompenzaci a kromě histogramu a nabídky kompenzace se objeví nabídka clony, při širokoúhlém nastavení od F2.7 do F7.6 v deseti krocích, není to teda ošizená volba typu “malá díra – velká díra”, jak to někdy bývá zvykem.
Sériové focení bylo vždy silná stránka Nikonů. V této volbě (dosažitelné z menu) máme na vybranou – buď jednotlivé obrázky (to je základní nastavení), nebo série prostá (5 snímků 1,8 obr/sec), nebo mozaiku 16 snímků (opět, frekvencí 1,7 sec). Zajímavý je ale režim ultra HS, kdy přístroj snímá VGA obrázky (640×480), ale rychlostí 30 snímků/sec. Po ukončení série to trvá několik minut, než se snímky uloží. V menu je zavádějící údaj, že se pořídí 5 snímků, ve skutečnosti se jich pořídí až 100 – a uloží se do zvláštního adresáře, což je také velmi příjemné a užitečné. Pro analýzu rychlých dějů, hlavně při sportu, je to vynikající pomůcka.
Režim série 5 snímků uloží z vyrovnávací paměti posledních 5 snímků od uvolnění stisknuté spouště. Poslední volbou je intervalové snímání, kdy volíme, v jakých odstupech máme snímat – je to dobré pro vědeckou a technickou fotografii. Pro praxi si ale myslím, že je užitečný hlavně ten “ultra high speed” režim.
Stabilizátor obrazu je velmi efektivní, už jsem se o něm zmiňoval. V kombinaci s BSS (best shot selector) lze dosáhnout překvapivě dobrých výsledků.

Vlevo se stabilizátorem, vpravo bez při 1/2 sec: výřez 1:1. Automatika nastavila ISO na 200, šum je zde patrný.




Výdrž baterky je velmi slušná – cca 250 snímků, což je rozhodně v mezích dnešních norem.

Shrnutí
Nikon Coolpix P4 je první kompakt od Nikonu se stabilizátorem. Je to solidní přístroj pro solidní focení – spíš pro rodinnou a dokumentární fotografii. Obrazové výsledky má velmi dobré, je poněkud pomalý. Zvláštní pochvalu zaslouží zařazení režimu “priorita clony”.

Pro a proti:

Pro:
Stabilizátor obrazu
kresba a barevné podání
výborná ovladatelnost
pro speciální případy ultrarychlé snímání
Proti:
pomalý autofokus
pomalejší ukládání snímků
soudková vada

Ukázky:
1,2 – rozsah zoomu, 3 až 6 za běžných podmínek, 7 měřeno automaticky a přesto sluncem napálená bílá plachta není přepálená, 8 protisvětlo, 9,10 průhledy – motiv s rozpětím jasů, 11 soudková vada, 12 při 400 ISO.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12


Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: