Nezařazené

Nikon Coolpix A – první dojmy

S kompaktem vybaveným snímačem DX a pevným objektivem ekv. 28 mm / F2.8 jsem měl příležitost se setkat velmi krátce na semináři pořádaném českým zastoupením Nikonu. První dojem je jednoznačný – na scénu vstoupil další zajímavý hráč. Stručně zopakuji, o čem jsem psal předevčírem, kdy byl přístroj oznámen. Snímač 23,6 x 15,7 mm je typu CMOS a není osazený low pass filtrem zamezujícím vzniku moaré. Objektiv je pevný s ohniskem 18.5 mm, tedy po přepočtu odpovídá 28 mm objektivu kinofilmového formátu, světelná F2.8. Objektiv má 7 čoček v 5 skupinách, 1 čočka je asférická, clona má 7 lamel. Konstrukce objektivu je hodně plochá, dbá se na kompaktnost přístroje, a objektiv je zapuštěný hluboko do těla. To si vyžádalo zvláštní konstrukci čipu, zejména pak směrování mikročoček před fotodiodami. Tyto mikročočky by měly zamezit tmavnutí v rozích (vinětaci). Ostření je na kontrast, objektiv ostří od půl metru, v makru od 10 cm. Displej je třípalcový pevný, TFT s 921 tisíci body

Rozsah časů je 30 sec až 1/2000, rozsah citlivosti 100 až 6400 ISO v základním režimu. Přístroj nabízí i vestavěný vyskakovací blesk. Ten má směrné číslo 6,6. Sériové focení dosahuje rychlosti 4 fps. Procesor je Expeed 2. jaký se užívá v zrcadlovkách. Zapisuje do JPEG i RAW (12 nebo 14 bitů). Video je ve formátu MPEG-4 a H.264 se stereozvukem. Přístroj váží 299 g a měří 11 x 64 x 40 mm.

Podotýkám, že přístroj daný nám k disposici není prodejní kus, je to předprodukční vzorek. Na žádné disfunkce jsem však nenarazil.

Přístroj je očividně určen poučeným uživatelům. Působí dojmem solidního kompaktu, tělo je z hliníkové slitiny a horní stěna je hořčíková. Na horní stěně má kruhový volič režimů, velmi střídmý, má zde obvyklou čtveřici PASM, plný automat a scénické předvolby plus dvě pozice pro uživatelská nastavená. Vpravo je roller, vpředu spoušť a páčka na zapínání / vypínání, je řešena netradičně – není to tedy obvyklý nikonský přepínač. Objektiv se po zapnutí vysouvá, při samotném ostření se však nepohybuje. Kolem sebe má prstenec na ruční ostření.

Přepínač pro ruční ostření je na levém boku. Zde bych viděl určitou ergonomickou slabinu, je to šoupátko AF – makro – manuál a bojím se, že se snadno omylem posune. To ale je u Nikonu tradice, dřívější modely zrcadlovek měly dole pod objektivem páčku AF – manuál, která se taky jakoby sama ráda posunula, když se to nejmíň hodilo.

Na zadní stěně je vlevo od displeje tlačítko pro korekci expozice, pak je ISO, ale lze ho přeprogramovat jako Fn2 – přičemž Fn1 je na přední stěně; tam bych si cvaknul WB. Další dvě tlačítka slouží k zvětšování a zmenšování náhledu.

Náhled se zapíná vpravo nahoře, pod tím je tlačítko pro menu, zadní roller s čtyřcestným voličem a dole i-tlačítko a koš.

Majitelům zrcadlovek Nikon je i-tlačítko důvěrně známé: zapíná se jím stavový režim displeje. Ten má dvě možnosti volitelné z menu, jedna je grafická, podle mě trochu zmatená – jelikož jsem během 30 vteřin nepřišel na to, jak se zde nastavuje ISO, znechuceně jsem přepnul do standardního režimu známého ze zrcadlovek. Je stejný jen s tím rozdílem, že volby jsou pod stavovým sektorem a nikoli vedle něho.

Ta návaznost na zrcadlovku je zde nápadná a Nikon udělal vše proto, aby jejich majitelům usnadnil volbu tohoto přístroje jako průvodce zrcadlovky.

Jak se s ním fotí
Start přístroje byl překvapivě rychlý. Ostření, zvláště pa ostření na pohyblivé objekty jsem neměl možnost zkoumat. Na ukázce č. 9 je objektiv s jemným vroubkováním – žádné moaré se na fotce neprojevilo – nicméně že to byl dobrý kandidát se ukázalo při pohledu na LCD displej, tam moaré vidět bylo. Ovšem rozhodující je fotka a ta je v pořádku. Snažil jsem se projít různými světelnými situacemi v automatickém režimu. Přístroj je podivuhodně odolný proti přepalům, korekce expozice zde nebude nezbytná tak často, jak jsme zvyklí. Tak vznikla ukázka 1 a 2, byl jsem zvědavý, jak se zobrazí bílá fasáda domku. Na fotkách 3 a 5 jsem zkoumal kresbu větviček v rozích, zdá se, že objektiv je kresebně velmi vyrovnaný v celé ploše obrazu a vinětace jsem si nevšiml. Ta hrozila právě proto, že širokoúhlý objektiv je hlub oko zapuštěn do těla a poslední člen je blízko čipu.

D-lighting je tradiční funkce Nikonů, nikdy jsem ji nebral moc vážně, nicméně zdá se, že u tohoto modelu opravdu dochází k výraznějšímu zesvětlení zastíněných partií. Lze volit mezi třemi stupni plus automatem. Ta fotka č. 5 je takto pořízena. Na fotkách 10 a 11 jsou velké světelné rozdíly, velmi dobře zvládnuté. 12 až 14 je pořízeno  plně automatickém režimu.

D-lighting se dá aplikovat i v režimu prohlížení – v menu je celý oddíl na úpravu fotek, ale i to je dobře známé z nabídky zrcadlovek.

Na ukázce č. 8 je slunce v obraze, neukázaly se žádné vnitřní reflexy objektivu. Na č. 7 nahoře je patrný vliv přímého slunce, které bylo skryté za kmenem břízy, ale ani zde nevidíme žádné reflexy. Není patrná chromatická vada.

Čísla 15 a16 byla pořízena ve vysokém ISO, 2500 a 3600.

Shrnutí
Sympatická je zřejmá návaznost na zrcadlovky, pokud jde o výkon a ovládání. V podstatě: když uvážíme cenu 25 tisíc, pak je to cena kvalitního objektivu. Tento přístroj udělá stejnou službu a je tu výhoda druhého těla – ostatně si už dlouho myslím, že doménou mirrorlessů a kompaktů jako takových jsou širokoúhlé objektivy, kdežto dlouhá ohniska je lépe přenechat zrcadlovkám. Takže kombinace DSLR těla a dlkouhoohniskovým zoomem a tohoto kompaktu mi připadá jako velmi dobrá volba. Na finální závěr si ale nechám čas, až budu mít k disposici produkční vzorek k dlouhodobějšímu testu.

 

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12
13 14
15 16