|
Pomalu končí náš seriál z výpravy Idifu do Nevady, Utahu a Arizony. Zakončíme ho u umělého jezera nad Glen Canyon Dam, druhou největší přehradou na řece Colorado. Je to rekreační oblast, jak to nad přehradou čili príglem bývá. Nic moc zajímavého. Leda když je to správné světlo a o něm chci dneska psát. V podstatě končila výprava – v dopoledním programu byl Antelope Canyon, jedna ze světových přírodních zvláštností a navečer jsme zajeli do míst, která nevypadala nijak moc vábně. Asi takto:  Třeba si řeknete, že to tam nebylo zase tak moc hnusné, jenže za čtrnáct dní pohybu od jednoho přírodního zázraku k druhému vás hned tak něco nevyvede z míry, ani ta šíleně modrá obloha – která nepotřebuje polarizák, tvrdím, stačí stáhnout kompenzaci do mínusu, v daném případě -2/3, což obvykle plně stačí ke spokojenosti. Ovšem jak slunce klesá, začne kreslit v krajině struktury, které jste před tím neviděli a vidět nemohli. Fascinovaně sledujete, jak se mění modelace povrchů. Takhle to vypadá v jednu chvíli:  O minutu později to vypadá jinak:  Upozorňuji na to, čeho si bedlivější čtenáři tohoto seriálu asi všimli, že jsem foťák nechal nastavený na domácí, tedy českomoravský čas. Klesající slunce odhaluje detaily ve strukturách a najednou začínáme vidět něco jiného, než před chvílí, totiž nikoli konfiguraci krajiny, začínáme vidět jinou realitu. Pak najednou vidíte tohle, co se kousek od parkoviště na břehu přehradní nádrže:  Najednou spatříte abstraktní obrazy, které tam na pět minut vytvoří slunce, až se pohne, bude to jiné a pak všechno zmizí.  Pak taky narazíte na stopy lidských příběhů, příběhů lidí, kteří tudy na pár minut prošli a nechali tu stopu. Ta zmizí za dobu tak krátkou, z hlediska vnímání těch skal, že naše mrknutí je proti tomu věčnost. Zkrátka, tady jsem se opět přesvědčil, že pro takzvanou fotogeničnost je kvalita osvětlení zásadně důležitá. Ne vždy je šťastný den a ani v tom šťastném dni není šťastná hodina a minuta. Obvykle je to ráno a večer, opakuji, ne vždycky, není na to recept. Světlo budiž zlatavé, ani ne moc silné, ani slabé, silně modelující, laskavé a hladivé. Pak zanechte kšeftu a sexu a chlastu a čehokoli a jděte fotit, protože tyhle chvíle jsou velmi, velmi vzácné.  Z přírody na shledanou, postavičky jsou Ljuba a Já, máváme vám, zítra se rozloučím z Las Vegas.  |
|
Pomalu končí náš seriál z výpravy Idifu do Nevady, Utahu a Arizony. Zakončíme ho u umělého jezera nad Glen Canyon Dam, druhou největší přehradou na řece Colorado. Je to rekreační oblast, jak to nad přehradou čili príglem bývá. Nic moc zajímavého. Leda když je to správné světlo a o něm chci dneska psát. V podstatě končila výprava – v dopoledním programu byl Antelope Canyon, jedna ze světových přírodních zvláštností a navečer jsme zajeli do míst, která nevypadala nijak moc vábně. Asi takto: Třeba si řeknete, že to tam nebylo zase tak moc hnusné, jenže za čtrnáct dní pohybu od jednoho přírodního zázraku k druhému vás hned tak něco nevyvede z míry, ani ta šíleně modrá obloha – která nepotřebuje polarizák, tvrdím, stačí stáhnout kompenzaci do mínusu, v daném případě -2/3, což obvykle plně stačí ke spokojenosti. Ovšem jak slunce klesá, začne kreslit v krajině struktury, které jste před tím neviděli a vidět nemohli. Fascinovaně sledujete, jak se mění modelace povrchů. Takhle to vypadá v jednu chvíli: O minutu později to vypadá jinak: Upozorňuji na to, čeho si bedlivější čtenáři tohoto seriálu asi všimli, že jsem foťák nechal nastavený na domácí, tedy českomoravský čas. Klesající slunce odhaluje detaily ve strukturách a najednou začínáme vidět něco jiného, než před chvílí, totiž nikoli konfiguraci krajiny, začínáme vidět jinou realitu. Pak najednou vidíte tohle, co se kousek od parkoviště na břehu přehradní nádrže: Najednou spatříte abstraktní obrazy, které tam na pět minut vytvoří slunce, až se pohne, bude to jiné a pak všechno zmizí. Pak taky narazíte na stopy lidských příběhů, příběhů lidí, kteří tudy na pár minut prošli a nechali tu stopu. Ta zmizí za dobu tak krátkou, z hlediska vnímání těch skal, že naše mrknutí je proti tomu věčnost. Zkrátka, tady jsem se opět přesvědčil, že pro takzvanou fotogeničnost je kvalita osvětlení zásadně důležitá. Ne vždy je šťastný den a ani v tom šťastném dni není šťastná hodina a minuta. Obvykle je to ráno a večer, opakuji, ne vždycky, není na to recept. Světlo budiž zlatavé, ani ne moc silné, ani slabé, silně modelující, laskavé a hladivé. Pak zanechte kšeftu a sexu a chlastu a čehokoli a jděte fotit, protože tyhle chvíle jsou velmi, velmi vzácné. Z přírody na shledanou, postavičky jsou Ljuba a Já, máváme vám, zítra se rozloučím z Las Vegas. |
