Z knižního trhu už známe znamenitou publikaci Bryana Petersona Naučte se vidět kreativně. Podobně laděná je i tato další kniha vydaná nakladatelstvím ZonerPress. Peterson je především vynikající fotograf. Nepouští se do žádné moderny, vytváří to, čemu říkáme „krásné fotografie“ – každý bychom rádi dělali také takové! Navíc, Peterson dovede psát. Píše poutavě a možná věnuje celkem jednoduchým věcem příliš mnoho slov. To ovšem je společná vlastnost určitému typu americké publicistiky.
V této knize si velmi zúžil pracovní pole. Trojúhelník expozice, to je skutečně clona, čas a nastavená citlivost. Přirozeně že se s tímto „trojúhelníkem expozice“ vážou i další otázky, například hloubka ostrosti v závislosti na použité cloně anebo zobrazení pohybu při různých rychlostech závěrky.
Velkou pozornost autor věnuje věčnému zápasu fotografa s expozimetrem. Na stránkách Digineffu o těchto problémech často pojednáváme: expozimetr dovede někdy pěkně švindlovat právě tím, že měří přesně. Peterson to všechno vykládá velmi důkladně a dokumentuje na praktických ukázkách – předvádí nejen svoje zdařilé, ale i nezdařilé snímky a vysvětluje, kde se stala chyba.
Zde bych měl jen jednu poznámku: s expoziční automatikou zápasíme několika metodami, například korekcí (kompenzací) expozice. V knize je míra korekce uváděna zlomkem, na př. -2/3. To je samozřejmě správné, protože funkce „kompenzace expozice“ bývá nejčastěji škálována po třetinách expozičního stupně. Jenže korekce se nikdy neuvádí ve tvaru zlomku, nýbrž jako desetinné číslo, takže ty 2/3 se nám ukáží jako 0,7 EV. Zkušenému fotografovi je to jasné, začátečník si ale může zoufat, kde, sakra, se ty 2/3 dají nastavit a jak, sakra, nastavím 2/3 z 1/125 sec!
Hodně prostoru je tu věnováno práci s hloubkou ostrosti. I to je zapeklitý problém, je to předmět mnoha diskusí a dohadů. Peterson to dovede srozumitelně vysvětlit – a zase používá příkladů zdařilých i nezdařilých. Konec konců, od Zoneru si lze stáhnout ukázku v pdf formátu a podívat se, jak je kniha řešena. Zde uvedená ukázka Petersonova snímku je také z takového „pédéefka“. Velká hloubka ostrosti plus pohybová neostrost vlaku plus ještě něco navíc, co se z knihy nedá vykoukat, a je tu dokonalý snímek.
Jako zdroj poučení a jako inspirace kniha rozhodně poslouží. Zároveň ale nás naplní nostalgií. Kouzlo Petersonových snímků zdaleka není jenom v tom, že jejich autor umí dobře zacházet s tabulkou 18% šedé. Vtip asi bude v tom, že snímky jsou pořizované na film, na velký formát a pak následovala mistrovská práce s Photoshopem. Což ovšem kvalitu knihy nijak nesnižuje.
Z knižního trhu už známe znamenitou publikaci Bryana Petersona Naučte se vidět kreativně. Podobně laděná je i tato další kniha vydaná nakladatelstvím ZonerPress. Peterson je především vynikající fotograf. Nepouští se do žádné moderny, vytváří to, čemu říkáme „krásné fotografie“ – každý bychom rádi dělali také takové! Navíc, Peterson dovede psát. Píše poutavě a možná věnuje celkem jednoduchým věcem příliš mnoho slov. To ovšem je společná vlastnost určitému typu americké publicistiky.
V této knize si velmi zúžil pracovní pole. Trojúhelník expozice, to je skutečně clona, čas a nastavená citlivost. Přirozeně že se s tímto „trojúhelníkem expozice“ vážou i další otázky, například hloubka ostrosti v závislosti na použité cloně anebo zobrazení pohybu při různých rychlostech závěrky.
Velkou pozornost autor věnuje věčnému zápasu fotografa s expozimetrem. Na stránkách Digineffu o těchto problémech často pojednáváme: expozimetr dovede někdy pěkně švindlovat právě tím, že měří přesně. Peterson to všechno vykládá velmi důkladně a dokumentuje na praktických ukázkách – předvádí nejen svoje zdařilé, ale i nezdařilé snímky a vysvětluje, kde se stala chyba.
Zde bych měl jen jednu poznámku: s expoziční automatikou zápasíme několika metodami, například korekcí (kompenzací) expozice. V knize je míra korekce uváděna zlomkem, na př. -2/3. To je samozřejmě správné, protože funkce „kompenzace expozice“ bývá nejčastěji škálována po třetinách expozičního stupně. Jenže korekce se nikdy neuvádí ve tvaru zlomku, nýbrž jako desetinné číslo, takže ty 2/3 se nám ukáží jako 0,7 EV. Zkušenému fotografovi je to jasné, začátečník si ale může zoufat, kde, sakra, se ty 2/3 dají nastavit a jak, sakra, nastavím 2/3 z 1/125 sec!
Hodně prostoru je tu věnováno práci s hloubkou ostrosti. I to je zapeklitý problém, je to předmět mnoha diskusí a dohadů. Peterson to dovede srozumitelně vysvětlit – a zase používá příkladů zdařilých i nezdařilých. Konec konců, od Zoneru si lze stáhnout ukázku v pdf formátu a podívat se, jak je kniha řešena. Zde uvedená ukázka Petersonova snímku je také z takového „pédéefka“. Velká hloubka ostrosti plus pohybová neostrost vlaku plus ještě něco navíc, co se z knihy nedá vykoukat, a je tu dokonalý snímek.
Jako zdroj poučení a jako inspirace kniha rozhodně poslouží. Zároveň ale nás naplní nostalgií. Kouzlo Petersonových snímků zdaleka není jenom v tom, že jejich autor umí dobře zacházet s tabulkou 18% šedé. Vtip asi bude v tom, že snímky jsou pořizované na film, na velký formát a pak následovala mistrovská práce s Photoshopem. Což ovšem kvalitu knihy nijak nesnižuje.
