Nezařazené

Nabírání expozice a ostření mimo střed

Z dotazu čtenáře:
Na přednášce “Naučte se maximálně zvládnout vás fotoaparát” na Digifóru 2.11. jste uváděl pravidlo o nabírání expozice a volbě zaostřovacího bodu. Pochopil jsem správně, že tato dvě pravidla někdy mohou kolidovat?

Je to správný postřeh. Záleží na nastavení fotoaparátu. Jestliže tedy v aparátu vypneme jeho funkci automatického nastavení zaostřovacího bodu (nebo více bodů) a nastavíme mu volbu ostření na středovou oblast, může dojít k rozporu. Takže po pořadu: Pokud zdůrazňuji metodu “nabírání expozice”, chci tím upozornit na to, že motiv může obsahovat množství jasových oblastí, které se mohou od sebe lišit i v řádu dvou či tří EV (expozičních stupňů) a že je třeba nabrat expozici z oblasti s nejvyšším EV (=z nejjasnější oblasti). Jinak hrozí nebezpečí přepálení těchto oblastí, tedy splynutí jasů. Ukažme si to na příkladu:


V obou případech (nahoře) jsem postupoval metodou nabírání, tedy zvolil jsem v hledáčku oblast, namáčkl spoušť, dokončil kompozici a domáčkl. Na snímku vlevo jsem “nabíral” z fasády domu, u snímku vpravo z temné skupiny stromů pod domem. Snímek vlevo je exponován 1/400 sec při F3.7, snímek vpravo 1/125 při F3.7, tedy takřka o +2 EV (= 4x víc). Snímek vpravo je silně přeexponován. Přitom snímek vlevo, který je tmavší, obsahuje kresbu v plné ploše a zachoval barvu oblohy, kdežto snímek vpravo má oblohu i fasádu domu přepálenou. Toto je samozřejmě vcelku jednoduchý příklad. Kdybychom užili zonálního měření expozice, přístroj by patrně zvládl nějakou kompromisní expozici. Nicméně i v takovém případě doporučuji mít expozici pod kontrolou, protože i při zonálním měření (celoplošném) má středová oblast prioritu při vyhodnocování.


Pak je zde problém ostrosti. Vzhledem k vysoké hloubce ostrosti objektivů digitálních aparátů (jelikož mají – fyzicky – krátká ohniska), problémy mohou nastat jen v situaci, kdy motiv je velmi blízko a je mimo středovou oblast. Jako doklad přikládám dvojici takových mimo-středových fotek. Na snímku vlevo bylo zaostřeno na figuru a pak pohnuto aparátem doprava. V tomto případě nikde nejsou žádné vysoké jasy a nehrozí nebezpečí expoziční chyby. Jiná situace je na snímku vpravo. Kdybych v tomto motivu vícebodovému ostření nechal volnou ruku, ostřilo by velmi pravděpodobně na nasvícená místa v pozadí, tam, kde je pes. A teď se zeptáte – proč jsem tedy nenabíral z místa, kde je pes, když je to nejjasnější? No protože hlavní motiv byl figura! Proto bylo nutno ostřit na figuru a použít funkce kompenzace expozice, protože figura je ve stínu a pes a jeho okolí by byl přepálený. Rozdíl by bylo možno překlenout i jinam, totiž dosvětit bleskem v režimu slow.

Na první pohled vypadá tahle rada složitě a těžkopádně. Jakmile si ale zvykneme na průběžnou kontrolu expozice a ostrosti a navykneme si kontrolovat celou plochu obrazu, vejde nám ta metoda do krve a budeme vše dělat automaticky, takřka bez přemýšlení.

Z dotazu čtenáře:
Na přednášce “Naučte se maximálně zvládnout vás fotoaparát” na Digifóru 2.11. jste uváděl pravidlo o nabírání expozice a volbě zaostřovacího bodu. Pochopil jsem správně, že tato dvě pravidla někdy mohou kolidovat?

Je to správný postřeh. Záleží na nastavení fotoaparátu. Jestliže tedy v aparátu vypneme jeho funkci automatického nastavení zaostřovacího bodu (nebo více bodů) a nastavíme mu volbu ostření na středovou oblast, může dojít k rozporu. Takže po pořadu: Pokud zdůrazňuji metodu “nabírání expozice”, chci tím upozornit na to, že motiv může obsahovat množství jasových oblastí, které se mohou od sebe lišit i v řádu dvou či tří EV (expozičních stupňů) a že je třeba nabrat expozici z oblasti s nejvyšším EV (=z nejjasnější oblasti). Jinak hrozí nebezpečí přepálení těchto oblastí, tedy splynutí jasů. Ukažme si to na příkladu:


V obou případech (nahoře) jsem postupoval metodou nabírání, tedy zvolil jsem v hledáčku oblast, namáčkl spoušť, dokončil kompozici a domáčkl. Na snímku vlevo jsem “nabíral” z fasády domu, u snímku vpravo z temné skupiny stromů pod domem. Snímek vlevo je exponován 1/400 sec při F3.7, snímek vpravo 1/125 při F3.7, tedy takřka o +2 EV (= 4x víc). Snímek vpravo je silně přeexponován. Přitom snímek vlevo, který je tmavší, obsahuje kresbu v plné ploše a zachoval barvu oblohy, kdežto snímek vpravo má oblohu i fasádu domu přepálenou. Toto je samozřejmě vcelku jednoduchý příklad. Kdybychom užili zonálního měření expozice, přístroj by patrně zvládl nějakou kompromisní expozici. Nicméně i v takovém případě doporučuji mít expozici pod kontrolou, protože i při zonálním měření (celoplošném) má středová oblast prioritu při vyhodnocování.


Pak je zde problém ostrosti. Vzhledem k vysoké hloubce ostrosti objektivů digitálních aparátů (jelikož mají – fyzicky – krátká ohniska), problémy mohou nastat jen v situaci, kdy motiv je velmi blízko a je mimo středovou oblast. Jako doklad přikládám dvojici takových mimo-středových fotek. Na snímku vlevo bylo zaostřeno na figuru a pak pohnuto aparátem doprava. V tomto případě nikde nejsou žádné vysoké jasy a nehrozí nebezpečí expoziční chyby. Jiná situace je na snímku vpravo. Kdybych v tomto motivu vícebodovému ostření nechal volnou ruku, ostřilo by velmi pravděpodobně na nasvícená místa v pozadí, tam, kde je pes. A teď se zeptáte – proč jsem tedy nenabíral z místa, kde je pes, když je to nejjasnější? No protože hlavní motiv byl figura! Proto bylo nutno ostřit na figuru a použít funkce kompenzace expozice, protože figura je ve stínu a pes a jeho okolí by byl přepálený. Rozdíl by bylo možno překlenout i jinam, totiž dosvětit bleskem v režimu slow.

Na první pohled vypadá tahle rada složitě a těžkopádně. Jakmile si ale zvykneme na průběžnou kontrolu expozice a ostrosti a navykneme si kontrolovat celou plochu obrazu, vejde nám ta metoda do krve a budeme vše dělat automaticky, takřka bez přemýšlení.