Nezařazené

Nabíráme expozici

Kolem správné expozice se fotografie točí od svého prapočátku a nejinak je tomu i v digitálním věku. Věnovali jsme se jí už několikrát – například letos v únoru, kdy jsme se pokoušeli “krotit světelné rozdíly“. O týden později jsme se k tématu vrátili. Ukázalo se ale, že pro mnoho lidí byl příklad zde uvedený moc složitý. Nebude proto na škodu, když se podíváme na jednoduchou metodu, jak dojít ke správnému nastavení clony a času. Podívejme se na tento příklad:

U rybníka u nás ve Zvoli se usadili kolotočáři. Na hrázi měli složenou lochnesku a pestré barvy se při ranním sluníčku hezky odrážely od temné hladiny. Čistě expozičně vzato, tenhle obrázek nedělal žádné problémy. Příčina je jednoduchá. Nejsou tu žádné zásadní rozdíly v jasech. Horší to ale bylo s tímto snímkem:

Úkol zněl: vyfotit rybník, jeho hráz a na hrázi pestrobarevné kolotoče, které se budou odrážet ve vodě. Když se na ten obrázek podíváte, řeknete si, co z toho dělám vědu? Jenže fotoaparát – byl to Canon Powershot S5, tedy přístroj s elektronickým hledáčkem, viděl ten obrázek takto:

Vysvětlení je prosté. Přístroj byl nastaven na poměrové neboli matrixové nebo též zonální měření expozice. V tomto režimu fotoaparát měří úroveň světla na různých místech po celé ploše snímače. V tomto případě vzal v úvahu temnou zelenou plochu v popředí, kolotoče i jasné nebe v pozadí. Došel k nějakému průměru a výsledek? Přepaly v hodně nasvícených partiích.

Mohl bych vás teď odkázat na výše uvedené články o krocení světelných rozdílů – tam se popisuje, jak je možno bodovým měřením proměřit scénu a vypočítat si nějakou ideální kombinaci clony a času a tu pak v manuálním režimu ručně nastavit. Myslím, že tato metoda je vhodná pro statické snímky, na př. při fotografování architektury, interiérů a podobně. Při snímání takového žánrového obrázku by nás to spíš zdržovalo.

Šla by nastavit expoziční kompenzace do mínusu – asi bychom si museli vyzkoušet, jaká hodnota je výhodná, nejspíš -1 EV, možná dokonce -1,3 EV. Ale to, co chci v této kapitole nabídnout, je jednoduché řešení.

Nabírání expozice , tak tomu řešení říkám. Využijeme funkce “uzávěr expozice”. Obvykle je spojena s namáčknutím spouště – když ji stiskneme napůl, ještě neexponujeme, ale už se nemění ani expozice, ani zaostření. Takže v tomto případě poněkud zvedneme fotoaparát tak, aby se do záběru dostalo víc jasů. Přístroje s elektronickým hledáčkem mají oproti zrcadlovkám tu výhodu, že v reálném čase, tedy průběžně vidíme, co se s obrazem děje. Navíc si lze do hledáčku poslat histogram – kdybychom nedůvěřovali vlastnímu odhadu, histogram nám podá matematicky precizní informaci o tom, jak to s jasy v obraze vypadá. Můžeme tedy libovolně hýbat s přístrojem, dokud nám obrázek kolotočů nebude připadat živý, barevný, prokreslený – a hlavně nespálený. Pak namáčkneme spoušť.

Samozřejmě ji nedomáčkneme – kompozičně je obrázek chybný, protože hlavní motiv je uprostřed obrazu. Kdybychom spoušť domáčkli, exponujeme a to je přesně to, co nechceme. To, co jsme vykonali, je jenom první postupný pracovní krok. Pořád držíme namáčknutou spoušť a dokomponujeme obraz. Teprve potom spoušť domáčkneme, tedy exponujeme obrázek. Takže si připomeňme obrázek, který jsme už viděli:

Přepalů jsme se zbavili, expozice je správná, a celý proces trval doslova vteřinku. Pro zajímavost dávám k lepšímu ještě jeden obrázek téhož motivu, fotografoval jsem ale v poledne. Obrázek má úplně jinou světelnou atmosféru. Jenže volba světla v závislosti na denní době, to je námět zase na jinou kapitolu.

Kolem správné expozice se fotografie točí od svého prapočátku a nejinak je tomu i v digitálním věku. Věnovali jsme se jí už několikrát – například letos v únoru, kdy jsme se pokoušeli “krotit světelné rozdíly“. O týden později jsme se k tématu vrátili. Ukázalo se ale, že pro mnoho lidí byl příklad zde uvedený moc složitý. Nebude proto na škodu, když se podíváme na jednoduchou metodu, jak dojít ke správnému nastavení clony a času. Podívejme se na tento příklad:

U rybníka u nás ve Zvoli se usadili kolotočáři. Na hrázi měli složenou lochnesku a pestré barvy se při ranním sluníčku hezky odrážely od temné hladiny. Čistě expozičně vzato, tenhle obrázek nedělal žádné problémy. Příčina je jednoduchá. Nejsou tu žádné zásadní rozdíly v jasech. Horší to ale bylo s tímto snímkem:

Úkol zněl: vyfotit rybník, jeho hráz a na hrázi pestrobarevné kolotoče, které se budou odrážet ve vodě. Když se na ten obrázek podíváte, řeknete si, co z toho dělám vědu? Jenže fotoaparát – byl to Canon Powershot S5, tedy přístroj s elektronickým hledáčkem, viděl ten obrázek takto:

Vysvětlení je prosté. Přístroj byl nastaven na poměrové neboli matrixové nebo též zonální měření expozice. V tomto režimu fotoaparát měří úroveň světla na různých místech po celé ploše snímače. V tomto případě vzal v úvahu temnou zelenou plochu v popředí, kolotoče i jasné nebe v pozadí. Došel k nějakému průměru a výsledek? Přepaly v hodně nasvícených partiích.

Mohl bych vás teď odkázat na výše uvedené články o krocení světelných rozdílů – tam se popisuje, jak je možno bodovým měřením proměřit scénu a vypočítat si nějakou ideální kombinaci clony a času a tu pak v manuálním režimu ručně nastavit. Myslím, že tato metoda je vhodná pro statické snímky, na př. při fotografování architektury, interiérů a podobně. Při snímání takového žánrového obrázku by nás to spíš zdržovalo.

Šla by nastavit expoziční kompenzace do mínusu – asi bychom si museli vyzkoušet, jaká hodnota je výhodná, nejspíš -1 EV, možná dokonce -1,3 EV. Ale to, co chci v této kapitole nabídnout, je jednoduché řešení.

Nabírání expozice , tak tomu řešení říkám. Využijeme funkce “uzávěr expozice”. Obvykle je spojena s namáčknutím spouště – když ji stiskneme napůl, ještě neexponujeme, ale už se nemění ani expozice, ani zaostření. Takže v tomto případě poněkud zvedneme fotoaparát tak, aby se do záběru dostalo víc jasů. Přístroje s elektronickým hledáčkem mají oproti zrcadlovkám tu výhodu, že v reálném čase, tedy průběžně vidíme, co se s obrazem děje. Navíc si lze do hledáčku poslat histogram – kdybychom nedůvěřovali vlastnímu odhadu, histogram nám podá matematicky precizní informaci o tom, jak to s jasy v obraze vypadá. Můžeme tedy libovolně hýbat s přístrojem, dokud nám obrázek kolotočů nebude připadat živý, barevný, prokreslený – a hlavně nespálený. Pak namáčkneme spoušť.

Samozřejmě ji nedomáčkneme – kompozičně je obrázek chybný, protože hlavní motiv je uprostřed obrazu. Kdybychom spoušť domáčkli, exponujeme a to je přesně to, co nechceme. To, co jsme vykonali, je jenom první postupný pracovní krok. Pořád držíme namáčknutou spoušť a dokomponujeme obraz. Teprve potom spoušť domáčkneme, tedy exponujeme obrázek. Takže si připomeňme obrázek, který jsme už viděli:

Přepalů jsme se zbavili, expozice je správná, a celý proces trval doslova vteřinku. Pro zajímavost dávám k lepšímu ještě jeden obrázek téhož motivu, fotografoval jsem ale v poledne. Obrázek má úplně jinou světelnou atmosféru. Jenže volba světla v závislosti na denní době, to je námět zase na jinou kapitolu.