Nezařazené

Na závěr Las Vegas

Dnes končí americký seriál, vracím se s Tibetu a zítra se – jak věřím – ozvu. Anabáze fotoexpedice Idifu začíná a končí v Las Vegas, městě nad pomysl bláznivém a překvapivě příjemném a přátelském. Dovolte mi připomenout ho pár fotkami. Tahle je úplně bláznivá, je na ní moje žena Ljuba poblíž jedné z recepcí hotelu Paris. Mají tam sochu metaře, nabírajícího smetákem smetí. Což je neopominutelná inspirace pro každé zlobítko jdoucí kolem. Mimochodem – velmi si usnadníte focení takových témat formátem RAW. Na jakou bílou to chcete fotit? Žárovka? Zářivka? Automat? V konvertoru při zpracování obrazu to vyřešíte bez problému. Mimochodem, i kdybyste se tam stavěli na hlavu, nikdo si vás nevšimne. Nesmíte: krást, mlátit někoho, zvracet jinde než na místech tomu vyhrazených a podobně, jinak vcelku můžete dělat všechno, i zlobit se sochami. Jak vidno:

Když jsem přemýšlel, čím to legrační město uvést, neváhal jsem dlouho. Račte rozumět, jsem estét ze staré školy a to, čemu se běžně říká kýč, je mi natolik cizí, že se tomu ani neposmívám. To co ve Vegas vidíte na každém kroku naplňuje pojem kýč beze zbytku. Jenže je to v takovém rozměru a tak dokonale provedeno a s tak graciézním nadhledem, až recesisticky vykonáno, že nelze než smeknout klobouk.

Přirozeně, že širokoúhlý objektiv je zde nutností. Perspektivní sbíhavost? Ono když se to narovná, není to ono:

S touhle fotkou jsem si pohrál. Je to výpadovka z Vegas na sever, do Utahu, na Salt Lake City. Večer se tudy vrací do města hodně lidí a to jsem chtěl vyjádřit. Jistě jsou dny, kdy je dálnice narvaná v obou směrech. Jenže to je obtíž cestovní fotografie. Jsme na tom místě právě dnes v právě tuto hodinu a nemůžeme čekat na Den díkuvzdání nebo na jinou příležitost. Na tu si počkají domácí fotografové.

Tak jsem si ty auťáky vyzobal a vysekal a v Photoshopu vyskládal, aby zaplnily aspoň jeden proud, nadávejte mi. ale netlučte do hlavy. Vždyť jsem se přiznal:

Nakonec ale jsem šel poctivou cestou a taky došel k nějakému výsledku.

Ten čtvercový formát mi onehdy připomněl Matěj Třešňák! Však jsem taky svého času fotil Pentaconsixem a Rolleiflexem. Jak na to zapomenout!

Množství auťáků a množství lidí. Přiznám, že s tím cvakáním lidem do obličeje mám problémy, je mi to takový ňáký blbý, i když samozřejmě spíš závidím tomu, komu to nedělá problémy a umí to. Spíš mi sedí takové abstraktnější kompozice:

Těší mě fotky s náznakem příběhu. Setkají se ti tři muži? Karty jsou rozehrané. Prozradím pointu: nesetkali se.

Čím skončit? V celém městě vládne příjemná uvolněná atmosféra. A tak mi asi zůstane do paměti vtištěná chvilka jakéhosi obřadu nebo zvyku nebo… jakkoli to nazvete: úplně cizí lidé na sebe volají a podávají ruce a setkávají se. Mně se to líbí. 🙂

Dnes končí americký seriál, vracím se s Tibetu a zítra se – jak věřím – ozvu. Anabáze fotoexpedice Idifu začíná a končí v Las Vegas, městě nad pomysl bláznivém a překvapivě příjemném a přátelském. Dovolte mi připomenout ho pár fotkami. Tahle je úplně bláznivá, je na ní moje žena Ljuba poblíž jedné z recepcí hotelu Paris. Mají tam sochu metaře, nabírajícího smetákem smetí. Což je neopominutelná inspirace pro každé zlobítko jdoucí kolem. Mimochodem – velmi si usnadníte focení takových témat formátem RAW. Na jakou bílou to chcete fotit? Žárovka? Zářivka? Automat? V konvertoru při zpracování obrazu to vyřešíte bez problému. Mimochodem, i kdybyste se tam stavěli na hlavu, nikdo si vás nevšimne. Nesmíte: krást, mlátit někoho, zvracet jinde než na místech tomu vyhrazených a podobně, jinak vcelku můžete dělat všechno, i zlobit se sochami. Jak vidno:

Když jsem přemýšlel, čím to legrační město uvést, neváhal jsem dlouho. Račte rozumět, jsem estét ze staré školy a to, čemu se běžně říká kýč, je mi natolik cizí, že se tomu ani neposmívám. To co ve Vegas vidíte na každém kroku naplňuje pojem kýč beze zbytku. Jenže je to v takovém rozměru a tak dokonale provedeno a s tak graciézním nadhledem, až recesisticky vykonáno, že nelze než smeknout klobouk.

Přirozeně, že širokoúhlý objektiv je zde nutností. Perspektivní sbíhavost? Ono když se to narovná, není to ono:

S touhle fotkou jsem si pohrál. Je to výpadovka z Vegas na sever, do Utahu, na Salt Lake City. Večer se tudy vrací do města hodně lidí a to jsem chtěl vyjádřit. Jistě jsou dny, kdy je dálnice narvaná v obou směrech. Jenže to je obtíž cestovní fotografie. Jsme na tom místě právě dnes v právě tuto hodinu a nemůžeme čekat na Den díkuvzdání nebo na jinou příležitost. Na tu si počkají domácí fotografové.

Tak jsem si ty auťáky vyzobal a vysekal a v Photoshopu vyskládal, aby zaplnily aspoň jeden proud, nadávejte mi. ale netlučte do hlavy. Vždyť jsem se přiznal:

Nakonec ale jsem šel poctivou cestou a taky došel k nějakému výsledku.

Ten čtvercový formát mi onehdy připomněl Matěj Třešňák! Však jsem taky svého času fotil Pentaconsixem a Rolleiflexem. Jak na to zapomenout!

Množství auťáků a množství lidí. Přiznám, že s tím cvakáním lidem do obličeje mám problémy, je mi to takový ňáký blbý, i když samozřejmě spíš závidím tomu, komu to nedělá problémy a umí to. Spíš mi sedí takové abstraktnější kompozice:

Těší mě fotky s náznakem příběhu. Setkají se ti tři muži? Karty jsou rozehrané. Prozradím pointu: nesetkali se.

Čím skončit? V celém městě vládne příjemná uvolněná atmosféra. A tak mi asi zůstane do paměti vtištěná chvilka jakéhosi obřadu nebo zvyku nebo… jakkoli to nazvete: úplně cizí lidé na sebe volají a podávají ruce a setkávají se. Mně se to líbí. 🙂

Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: