Nezařazené

Na skok v Tibetu – krajina u jezera Jomdrok(7)

Čínu máme za sebou, teď se na tři pokračování podíváme do Tibetu. Začneme tím, co člověk vidí první, totiž krajinou.

Přirozeně, že krajinářská fotografie je zásadně závislá na světle. No a nejlepší světlo je ráno nebo večer. K tibetskému posvátnému jezeru Jomdrok jsme přijížděli na úsvitu. Dokud se slunce nevyhouplo nad hory, nemělo smysl tahat foťák z brašny. Ale jen povylezlo, už mi to nedalo.

Nicméně fotku uvádím spíš jako hříčku. Na to pravé slunce jsme si musel ještě půl hodinky počkat. Začínalo to pomaloučku polehoučku. Dobré bylo, že popředí bylo ve stínu – to je při fotografování krajiny vždycky výhoda, protože tmavé popředí navozuje iluzi prostoru.

Ten pravý východ slunce nás ale zastihl na jednom z posvátných míst nad posvátným jezerem… ano, smiřme se s faktem, že všechno je tu nějak posvátné. To co vypadá jako hromada haraburdí jsou vlaječky s modlitbami. Pověsíte modlitbu a vítr se modlí za vás.

Přímo u jezera to už byl tvrdší oříšek. Široká pláň, a co s ní? Naštěstí si tam lidé budují z kamenů maličké pomníčky jako památku na zesnulé. S ohniskem ekv. 19 mm vypadá takový pomníček jako výrazný markant v popředí krajiny. Volil jsem tu centrální kompozici, nemyslím, že by jiná byla v tomto případě účelná. Expoziční kompenzace tu byla -1 EV, to proto, že slunce bylo velmi ostré a hrozilo nebezpečí přepalů. Clona 20 a ISO 500 – není třeba se za sluníčka takového ISO bát.

Ty artefakty jsou všudypřítomné, nezbývá tedy než je fotit. Opět ohnisko ekv. 19 mm a clona tentokrát F18, kompenzace -2/3. Ten náklon tomu dává, myslím, dynamiku, kdyby to bylo svisle (jak to ve skutečnosti je), obrázek by byl statický. Mimochodem, žádný polarizák jsem nepoužil. Stačilo utáhnout expoziční kompenzaci do mínusu a nebe takto pěkně vyšlo.

Čínu máme za sebou, teď se na tři pokračování podíváme do Tibetu. Začneme tím, co člověk vidí první, totiž krajinou.

Přirozeně, že krajinářská fotografie je zásadně závislá na světle. No a nejlepší světlo je ráno nebo večer. K tibetskému posvátnému jezeru Jomdrok jsme přijížděli na úsvitu. Dokud se slunce nevyhouplo nad hory, nemělo smysl tahat foťák z brašny. Ale jen povylezlo, už mi to nedalo.

Nicméně fotku uvádím spíš jako hříčku. Na to pravé slunce jsme si musel ještě půl hodinky počkat. Začínalo to pomaloučku polehoučku. Dobré bylo, že popředí bylo ve stínu – to je při fotografování krajiny vždycky výhoda, protože tmavé popředí navozuje iluzi prostoru.

Ten pravý východ slunce nás ale zastihl na jednom z posvátných míst nad posvátným jezerem… ano, smiřme se s faktem, že všechno je tu nějak posvátné. To co vypadá jako hromada haraburdí jsou vlaječky s modlitbami. Pověsíte modlitbu a vítr se modlí za vás.

Přímo u jezera to už byl tvrdší oříšek. Široká pláň, a co s ní? Naštěstí si tam lidé budují z kamenů maličké pomníčky jako památku na zesnulé. S ohniskem ekv. 19 mm vypadá takový pomníček jako výrazný markant v popředí krajiny. Volil jsem tu centrální kompozici, nemyslím, že by jiná byla v tomto případě účelná. Expoziční kompenzace tu byla -1 EV, to proto, že slunce bylo velmi ostré a hrozilo nebezpečí přepalů. Clona 20 a ISO 500 – není třeba se za sluníčka takového ISO bát.

Ty artefakty jsou všudypřítomné, nezbývá tedy než je fotit. Opět ohnisko ekv. 19 mm a clona tentokrát F18, kompenzace -2/3. Ten náklon tomu dává, myslím, dynamiku, kdyby to bylo svisle (jak to ve skutečnosti je), obrázek by byl statický. Mimochodem, žádný polarizák jsem nepoužil. Stačilo utáhnout expoziční kompenzaci do mínusu a nebe takto pěkně vyšlo.