Nezařazené

Na procházce v zahradách


Jeden z problémů, který na nás v tak atraktivním prostředí čeká, je problém fotografického vidění. Jsme zvyklí se kolem sebe dívat jaksi lidsky. Vnímáme prostor, v něm vyhledáváme objekty, které se nám líbí a očima a rozumem je dáváme do souvislostí a máme z toho libé pocity. Když pak zdánlivě totéž vyfotografujeme, kouzlo je ztraceno. Atmosféra je ta tam a zůstal nám jen fádní otisk skutečnosti. Organizace prostoru, to je jeden z fotografických cílů téhle procházky. Podívejme se na tento příklad:

V koutě stojí hezká kašna a nad kašnou, nad zdí, vyčnívá romantický pavilonek. Oku se to velice líbí. Ale na fotografii? Na snímku vpravo je šedě vyznačeno, co všechno je na snímku bez významu, co je tam zbytečné, co tam vadí. Je třeba poskládat motivy tak, aby tyhle prázdné oblasti byly co nejmenší, pokud možno – aby tam nebyly žádné.

Ukážeme si to na dalším příkladu:

Moje paní se chtěla nechat vyfotit u sochy Herkula. Jenže v tom je problém: socha je velká a postava vedle ní zaniká. Co je důležitější? Zachycená socha nebo zachycená postava? A zde tedy jde o to “poskládání”. Využijeme toho, že fotoaparát skládá předměty za sebe jak jsou v perspektivě. Změnou úhlu záběru (stanoviště musí být o něco níž) a změnou ohniskové vzdálenosti (čím delší, tím se vzdálenější předměty jakoby zvětšovaly) lze objekty k sobě přiblížit.

Samozřejmě, že jsme o něco přišli – o hru ruky s vodou, ale zase tam přibyl jakýsi komický efekt, protože socha vypadá, jako by chtěla figuru bacit do hlavy. Každopádně je snímek vpravo výraznější, než ten vlevo.

Zajímavá je i otázka osvětlení. Sluníčko dovede být velký nepřítel fotografa. Zase se to lépe ukáže, než vysvětlí:

Při snímání živé fotografie samozřejmě sluníčko nevadí. Je to přirozené osvětlení a dává naopak motivům kontrast a živost. Horší je, když se pokoušíme o cosi podobného portrétu. Na snímku vlevo vidíme, co takové sluníčko dokáže. Vytváří ostré stíny na obličeji, tak ostré, že někdy zkreslují rysy tváře. Navíc, model (v daném případě to jsem já) bezděky mhouří oči a tváří se hodně nepřívětivě. Stačí si ale najít jiné místo k fotografování, bez vlivu přímo dopadajícího slunečního světla. V Ledeburské zahradě jsem našel dokonce velmi zajímavou světelnou situaci: tunel pro schodiště, světlo do něho dopadalo odrazem od dlažby zdola, kde je úpatí schodiště, a další odražené světlo dopadalo ze strany, východem do zahrady. Je dobře si takových situací všímat a využívat jich.

Je nějaké obecné pravidlo? Samozřejmě není, každý si najde v krásném prostředí zahrad pod Pražským hradem to svoje. Já osobně sázím na detail. Zase srovnání :

Na snímku vlevo je dokumentována část zahrady. Tak nějak skutečně vypadá a takhle ji vidí každý. Vpravo jsem si našel místečko, kde kontrastují tvary a barvy. Možná, že to není zcela typický pohled na Ledeburskou zahradu. Nicméně ten snímek mě těší víc, než ten vlevo a o to jde, protože nezapomeňte na moji zásadu: fotíme pro radost.

Jeden z problémů, který na nás v tak atraktivním prostředí čeká, je problém fotografického vidění. Jsme zvyklí se kolem sebe dívat jaksi lidsky. Vnímáme prostor, v něm vyhledáváme objekty, které se nám líbí a očima a rozumem je dáváme do souvislostí a máme z toho libé pocity. Když pak zdánlivě totéž vyfotografujeme, kouzlo je ztraceno. Atmosféra je ta tam a zůstal nám jen fádní otisk skutečnosti. Organizace prostoru, to je jeden z fotografických cílů téhle procházky. Podívejme se na tento příklad:

V koutě stojí hezká kašna a nad kašnou, nad zdí, vyčnívá romantický pavilonek. Oku se to velice líbí. Ale na fotografii? Na snímku vpravo je šedě vyznačeno, co všechno je na snímku bez významu, co je tam zbytečné, co tam vadí. Je třeba poskládat motivy tak, aby tyhle prázdné oblasti byly co nejmenší, pokud možno – aby tam nebyly žádné.

Ukážeme si to na dalším příkladu:

Moje paní se chtěla nechat vyfotit u sochy Herkula. Jenže v tom je problém: socha je velká a postava vedle ní zaniká. Co je důležitější? Zachycená socha nebo zachycená postava? A zde tedy jde o to “poskládání”. Využijeme toho, že fotoaparát skládá předměty za sebe jak jsou v perspektivě. Změnou úhlu záběru (stanoviště musí být o něco níž) a změnou ohniskové vzdálenosti (čím delší, tím se vzdálenější předměty jakoby zvětšovaly) lze objekty k sobě přiblížit.

Samozřejmě, že jsme o něco přišli – o hru ruky s vodou, ale zase tam přibyl jakýsi komický efekt, protože socha vypadá, jako by chtěla figuru bacit do hlavy. Každopádně je snímek vpravo výraznější, než ten vlevo.

Zajímavá je i otázka osvětlení. Sluníčko dovede být velký nepřítel fotografa. Zase se to lépe ukáže, než vysvětlí:

Při snímání živé fotografie samozřejmě sluníčko nevadí. Je to přirozené osvětlení a dává naopak motivům kontrast a živost. Horší je, když se pokoušíme o cosi podobného portrétu. Na snímku vlevo vidíme, co takové sluníčko dokáže. Vytváří ostré stíny na obličeji, tak ostré, že někdy zkreslují rysy tváře. Navíc, model (v daném případě to jsem já) bezděky mhouří oči a tváří se hodně nepřívětivě. Stačí si ale najít jiné místo k fotografování, bez vlivu přímo dopadajícího slunečního světla. V Ledeburské zahradě jsem našel dokonce velmi zajímavou světelnou situaci: tunel pro schodiště, světlo do něho dopadalo odrazem od dlažby zdola, kde je úpatí schodiště, a další odražené světlo dopadalo ze strany, východem do zahrady. Je dobře si takových situací všímat a využívat jich.

Je nějaké obecné pravidlo? Samozřejmě není, každý si najde v krásném prostředí zahrad pod Pražským hradem to svoje. Já osobně sázím na detail. Zase srovnání :

Na snímku vlevo je dokumentována část zahrady. Tak nějak skutečně vypadá a takhle ji vidí každý. Vpravo jsem si našel místečko, kde kontrastují tvary a barvy. Možná, že to není zcela typický pohled na Ledeburskou zahradu. Nicméně ten snímek mě těší víc, než ten vlevo a o to jde, protože nezapomeňte na moji zásadu: fotíme pro radost.

Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: