Nezařazené

Na pořadu je portrét

Klasická výtvarná disciplína! Zařadil jsem ji na pořad naší průběžné soutěže a po týdnu už se sešlo dost prací, aby bylo o čem mluvit. Je tu několik pojetí, jak se tématu zhostit. Pojďme o nich mluvit.

Pavlův portrét od

Klasická výtvarná disciplína! Zařadil jsem ji na pořad naší průběžné soutěže a po týdnu už se sešlo dost prací, aby bylo o čem mluvit. Je tu několik pojetí, jak se tématu zhostit. Pojďme o nich mluvit.

Pavlův portrét od

Vlastimila Mihala jsem zařadil jako první a těší mě, že momentně, tedy v pondělí 9. září, je na první pozici. Je to klasický portrét se vším všudy. Jde o portrét aranžovaný, model spolupracuje. Autor ho vedl dobře, protože Pavlova tvář je uvolněná, není v ní žádné napětí, takový ten pocit „kdy mě sakra přestane otravovat“. Dvě rekvizity, doutník a sklenička vlevo dole, nenápadně charakterizují, že Pavel pravděpodobně nepokládá sborový zpět na kostelním kůru za své hlavní povyražení. Tváří se vážně a přesto máme pocit, že má smysl pro humor a v sobě dost moudrosti, aby to nebyl humor laciný a zraňující. A je to opět tady – z portrétu čteme příběh. Z dobré fotografie velmi často čteme příběh. Ať nakonec tahle fotka dopadne v pořadí jakkoli – máme před sebou ještě dvě třetiny toho běhu na střední vzdálenost – bude patřit k velmi dobrým dílům, jaká byla zaslána.


Psychologicky vyznívá i práce Hany Merunkové A opět to nevyšlo. Zatímco Mihalova práce je s největší pravděpodobností svícená, předpokládám, že zde jde o přirozené světlo, o vypozorovanou světelnou situaci. Dívčí tvář je za zamženým oknem a bezpochyby i zde model komunikoval s autorem. Tahle komunikace, to je alfa a omega aranžovaného portrétu. Model musí vědět, co fotograf od něho chce a fotograf musí vědět, co má od modelu chtít! Zvláště to druhé je těžké. Přirozeně že v této situaci, kdy zastřené okno navazuje zádumčivou atmosféru, by rozesmátá tvář vypadala divně a nepatřičně. Vše zde hraje dohromady, aranžmá, tedy okolí tváře, a obličej sám.


Z úplně jiného soudku je portrétJany Augustinové. Přišel už v první vlně a nějak se propadl a jsem rád, že se opět objevil v první desítce. Ve všem všudy je „úplně jinde“ než ty předchozí. Zobrazovaná se také jmenuje Jana – a přestože z ní dohromady nic nevidíme, taky tušíme příběh, jestliže jsem nadhodil vizi Pavla se zpěvníkem na kostelním kůru, tak Pavla na kůru možná potkáme, ale pochybuji, že vedle něho bude stát tato Jana. Žádné snění, žádné „zase to nevyšlo“, tohle je provokativní dynamismus mladého člověka, který se se světem nepáře, protože mu patří.


V rámci žánru portrét má své místo portrét reportážní. Sem patří Pilot od Vratislava Dluhoše. Komunikace s modelem se nevylučuje – osobně si myslím, že komunikace zpravidla vede k lepšímu výsledku – ale není podmínkou. Zde se zřejmě nekomunikovalo. Jsme zřejmě na prezentaci nějakého historického létání a letadlo tvoří rámec portrétu. Žádné svícení, žádná zamžená okna, žádné dvojexpozice anebo práce v Photoshopu – v jistém smyslu je to čistá reportážní fotka portrétního charakteru. Podstatný na ní je výraz toho člověka, jeho začlenění do celkové situace. Opět – příběh.


Závěrem jsem si nechal ukázku práce typu, jaký se mezi zaslanými soutěžemi vyskytuje nejčastěji. Je to Katka od Evy Rusové. V podstatě je o rodinnou fotku z výletu, proč ne? Naprosto v pořádku, od toho ty foťáky máme, abychom fotili na výletě. Ve snímku je ve zkratce zakukleno vše podstatné. Jede se vlakem, Katce se výlet líbí, ale pozor, není to jen tak nějak odprásknutá fotka. Je pečlivě načasovaná, mašinka jede do levé zatáčky a i ten strom tam hraje roli, uzavírá kompozici, kdyby tam nebyl, zůstala by po něm díra v nebi. Je to příklad inteligentně i vtipně pojednané rodinné fotky – a i ta patří do vznešené a významné disciplíny zvané portrét.



Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: