Nezařazené

Mýtus o tolikatině

Jedna z kanonických pouček techniky fotografování zní, že udržíme z ruky tolikatinu vteřiny, kolik milimetrů po přepočtu na kinofilm má objektiv. Takže ekvivalent 100 mm si žádá setinu a pak jsme v pohodě. Už dávno jsem si myslel, že je to mýtus. Včera odpoledne jsem se o tom přesvědčil. Fotil jsem tento záběr:

Jedna z kanonických pouček techniky fotografování zní, že udržíme z ruky tolikatinu vteřiny, kolik milimetrů po přepočtu na kinofilm má objektiv. Takže ekvivalent 100 mm si žádá setinu a pak jsme v pohodě. Už dávno jsem si myslel, že je to mýtus. Včera odpoledne jsem se o tom přesvědčil. Fotil jsem tento záběr:


Tedy, udělal jsem pár pokusů a s jejich výsledkem vás seznámím. Zkoušel jsem fotoaparáty full frame, tedy 24×36, APS-C a Micro Four Thurs, systémový kompakt. Výsledky jsou zajímavé.

Formát 24 x 36 mm
Jak známo, při zkoumání rukotřasu dlužno postupovat statisticky. Jedna fotka nemá velkou vypovídací hodnotu – někdy to udržíme, jindy ne. Takže při tomto pokusu šlo vždy o série po 10 obrázcích. První zkoušku jsem podnikal s Canonem 5D Mk III a objektivem 24-70/2.8, v nastavení na ohnisko 50 mm.

1/50 sec

Ta by měla stačit, pokud poučka není mýtus. Nestačila. Z 10 fotek při sérii byly 4 výrazně neostré. 40% riziko rozostření, to už je důvod k neklidu a naznačuje, že ta poučka tak moc absolutně neplatí.


1/200
Tady už můžeme být klidnější. Maličké rozdíly v ostrosti sice mezi deseti obrázky byly, nejsou však zásadního charakteru. Nicméně, jsme na dvou stupních NAD poučkou.

1/1000
Zde byly všechny obrázky stejně ostré. Přirozeně že je tu čertovo kopýtko – musíme odclonit a jít tedy do pásma horší kresby objektivu anebo dát vyšší ISO a zvýšit riziko šumu.

Formát APS-C (22.3 x 14.9 mm)
Předešlu – srovnání ukazuje, že je velký rozdíl mezi fullframe podáním a APS-C. Nehledě k tomu, že je obrázek v hledáčku jasnější a zřetelnější, výsledek je prostě lepší. Vlevo full , vpravo malý formát:


Nicméně toto jsme nechtěli dokazovat. Jak je vyrovnaná kresba na APS-C formátu při ekvivalentu 50 mm? Trefil jsem 48 mm, snad mě kvůli 2 mm neutlučete.

1 / 50:
Pořízeno 10 fotek aparátem Canon 7D objektivem 24-70/2.8. Výsledek vyrovnanější, jen jeden snímek vybočoval z řady výrazněji a dva byly slabší než ostatní. Zdá se tedy, že s menším formátem je přístroj méně náchylný k roztřesení.

1/200
Opět pořízeno 10 fotek, jsou vyrovnané, rozdíly nejsou patrné.

1/1000
Totéž platí o této sérii, s výhradou uvedenou výše.

Micro Four Thirds (17.3 x 13 mm)
1/50
Také zde mají 4 snímky horší kvalitu ostrosti, takže výsledek je podobný jako na full frame. Foceno Olympusem OM-D E-M5, objektivem 12-50/3.5-6.3.


1/200
Zvýšil jsem citlivost na 320 ISO, tím pádem clona šla na F5.0. Kresba vynikající, velmi vyrovnaná, nicméně i pak byla jedna fotka ze série ujetá.
1/1000
Zde jsem furiantsky nastavil 1600 ISO. Kresba perfektní, zřetelně lepší než při 1/50 sec:

Závěr
Ve všech třech případech byly výsledky nejhorší při dodržení kanonické poučky, že je třeba se řídit ohniskovou vzdáleností a její přepočet na kinofilm dosadit jako jmenovatel zlomku určujícího čas osvitu. Budu-li mít dost trpělivosti, pokusím se zjistit, zdali to souvisí s rozlišením, že tedy čím vyšší rozlišení v Mpx, tím roste nebezpečí rozhýbání – fotodiody jsou menší a tudíž pohyb napříč osy se víc projeví. Ve velkém nebezpečí pak jsou čipy s rozlišením nad 30 megapixelů, na tohle jsem hodně myslel na Photokině, když jsem poslouchal úvahy o 8K, kdy delší strana obrazu bude mít 8 tisíc bodů! Rozhodně se vyplatí nastavit kratší dobu osvitu i za cenu vyššího ISO, moderní snímače a procesory vyšší ISO snesou, zvláště pak za dobrých světelných podmínek. Pokud máte jiné zkušenosti, virtuální dveře na našem Facebooku jsou vám otevřené!