Nezařazené

Mýtus o sériovém focení


Mýtus je blud, který se nedá vyvrátit -ale je možno se o to aspoň trochu snažit. Takže dnes pojednám o bludu, který se týká všemohoucnosti sériového focení. Upřesním. Někdy potřebujeme pořídit fotografii opravdu přesně v určitém okamžiku. Typický příklad vidíte na snímku členky naší Dílny Alice Hrubé ze semináře Plážový volejbal.

Obrázek musí zachytit přesně dotyk ruky a míče, jinak by neměl smysl. Přitom je to zlomek vteřiny. No a teď přichází ten mýtus.

Nastavte si sériové focení a máte vystaráno, poradí vyznavač takového mýtu.
V pořádku, ale je tu jeden velikánský háček: rychlost sériového focení. Donedávna měly fotoaparáty rychlost kolem dvou nebo tří snímků za vteřinu (v tabulkách najdete zkratku fps, znamená to frames per second, tedy snímků za vteřinu). Když pak byste se chtěli na sériové focení spolehnout, může to dopadnout taky takto:

Na snímku vlevo jsme moc brzy, na snímku vpravo pozdě. Sériové focení takto malými frekvencemi proto není pro sportovní fotografii ideální. Hodí se kupodivu při portrétu – obvykle je portrétovaný při prvním snímku v obličeji napnutý a pak se uvolní.

Nové generace kompaktů a též zrcadlovek vyšších tříd nabízejí už mnohem rychlejší frekvence. Nemusí to být nějaké superdrahé přístroje. Následující ukázka je z přístroje Sony NEX3:

Přístroj snímá rychlostí 7 fps a to je dostatečná frekvence, abychom ze série pořízených fotek vybrali tu nejvýstižnější. Takhle jsem například pořídil tuhle fotku:

Záleží na tom, jak rychlé děje fotíme. Podle mé zkušenosti je nejhorší plamen výstřelu. Následující ukázka je opět ze Sonyho, ale z modelu A55. Pánové historičtí šermíři střílejí z muškety, frekvence je 10 fps, takže rozdíly mezi snímky činí méně než 1/10 sec. Na prvním snímku mají otevřené oči…

Druhý se povedl nejlépe, tady je zášleh zřetelně vidět.

Na třetím snímku vystřelil druhý střelec – diváci si ale mysleli, že oba vystřelili současně. Výstřel je zachycen na svém počátku, proto je plamen menší. Takže až ta frekvence 10 fps je jakás takás záruka, že tak děj tak těžko očekávatelný a rychlý, jako je zášleh výstřelu, vyfotíme – je třeba mít na paměti, že nervová reakční doba je typicky 1/5 sec!

Vysokofrekvenční focení má ještě jednu výhodu. Získáme sérii fotek, které se vzájemně jen nepatrně liší. Takže ve vrstvách je pak snadné dva sousední snímky spojit, takže takto jsem získal fotku dokonale sehraných ostrostřelců:

Zpátky k věci. Jak tedy vyfotila Alice Hrubá ten volejbal? Takové motivy je nakonec nejlépe fotit jednotlivými obrázky. Vtip je v odhadu, kdy před rozhodujícím okamžikem stisknout spoušť. Je to věc cviku. Napoprvé se to nepovede skoro nikdy, napodruhé skoro vždycky. Při sériovém focení 2,3 fps by se to povedlo jen obrovskou náhodou. Samozřejmě, až budou běžné frekvence 25 fps, a k tomu se schyluje, vzácné sportovní snímky přestanou být vzácné, protože je vyfotí každej pepas. Ale to už je průvodní jev vývoje digitální fotografie.

Mýtus je blud, který se nedá vyvrátit -ale je možno se o to aspoň trochu snažit. Takže dnes pojednám o bludu, který se týká všemohoucnosti sériového focení. Upřesním. Někdy potřebujeme pořídit fotografii opravdu přesně v určitém okamžiku. Typický příklad vidíte na snímku členky naší Dílny Alice Hrubé ze semináře Plážový volejbal.

Obrázek musí zachytit přesně dotyk ruky a míče, jinak by neměl smysl. Přitom je to zlomek vteřiny. No a teď přichází ten mýtus.

Nastavte si sériové focení a máte vystaráno, poradí vyznavač takového mýtu.
V pořádku, ale je tu jeden velikánský háček: rychlost sériového focení. Donedávna měly fotoaparáty rychlost kolem dvou nebo tří snímků za vteřinu (v tabulkách najdete zkratku fps, znamená to frames per second, tedy snímků za vteřinu). Když pak byste se chtěli na sériové focení spolehnout, může to dopadnout taky takto:

Na snímku vlevo jsme moc brzy, na snímku vpravo pozdě. Sériové focení takto malými frekvencemi proto není pro sportovní fotografii ideální. Hodí se kupodivu při portrétu – obvykle je portrétovaný při prvním snímku v obličeji napnutý a pak se uvolní.

Nové generace kompaktů a též zrcadlovek vyšších tříd nabízejí už mnohem rychlejší frekvence. Nemusí to být nějaké superdrahé přístroje. Následující ukázka je z přístroje Sony NEX3:

Přístroj snímá rychlostí 7 fps a to je dostatečná frekvence, abychom ze série pořízených fotek vybrali tu nejvýstižnější. Takhle jsem například pořídil tuhle fotku:

Záleží na tom, jak rychlé děje fotíme. Podle mé zkušenosti je nejhorší plamen výstřelu. Následující ukázka je opět ze Sonyho, ale z modelu A55. Pánové historičtí šermíři střílejí z muškety, frekvence je 10 fps, takže rozdíly mezi snímky činí méně než 1/10 sec. Na prvním snímku mají otevřené oči…

Druhý se povedl nejlépe, tady je zášleh zřetelně vidět.

Na třetím snímku vystřelil druhý střelec – diváci si ale mysleli, že oba vystřelili současně. Výstřel je zachycen na svém počátku, proto je plamen menší. Takže až ta frekvence 10 fps je jakás takás záruka, že tak děj tak těžko očekávatelný a rychlý, jako je zášleh výstřelu, vyfotíme – je třeba mít na paměti, že nervová reakční doba je typicky 1/5 sec!

Vysokofrekvenční focení má ještě jednu výhodu. Získáme sérii fotek, které se vzájemně jen nepatrně liší. Takže ve vrstvách je pak snadné dva sousední snímky spojit, takže takto jsem získal fotku dokonale sehraných ostrostřelců:

Zpátky k věci. Jak tedy vyfotila Alice Hrubá ten volejbal? Takové motivy je nakonec nejlépe fotit jednotlivými obrázky. Vtip je v odhadu, kdy před rozhodujícím okamžikem stisknout spoušť. Je to věc cviku. Napoprvé se to nepovede skoro nikdy, napodruhé skoro vždycky. Při sériovém focení 2,3 fps by se to povedlo jen obrovskou náhodou. Samozřejmě, až budou běžné frekvence 25 fps, a k tomu se schyluje, vzácné sportovní snímky přestanou být vzácné, protože je vyfotí každej pepas. Ale to už je průvodní jev vývoje digitální fotografie.