Mýtus o přepalech a ISO

O přepalech jsme se zde zmiňovali už mnohokrát, protože je to závažný problém digitální fotografie. Opětně jsem se s ním setkal v neděli, když jsme s posluchači Dílny cvičili street photography na Václavském náměstí. Počasí bylo rozmanité, občas vysvitlo sluníčko, vzduch byl studený a průzračný a to bývá na přepaly zaděláno. Načež jsem slyšel názory:

„Mám na snímcích přepaly, takže jsem snížil / zvýšil ISO a přepaly tam zůstaly, čím to je?“

Odpověď je prostá. Přepaly nemají s citlivostí vyjádřenou ve stupnici ISO pranic společného. Navýšení (nebo snížení) ISO o jeden stupeň (na př. 100 -> 200) znamená, že se elektrický náboj vyvolaný světlem více zesiluje (při navýšení) nebo méně zesiluje (při snížení ISO). Nic víc, nic míň. Pokud tedy bude mít snímek pořízený – dejme tomu – expozicí 1/125 sec při cloně F8.0 přepaly při 100 ISO, při navýšení na 200 ISO automatika nastaví expozici na 1/250 sec při F 8.0 a přepaly tam budou stejné jako před tím.

Jak vznikají přepaly
Automatika fotoaparátu je kalibrovaná na odrazivost tzv. střední šedé, tedy na odrazivost objektů, které odrazí 18% světla a 82% pohltí. To je průměrná odrazivost – dejme tomu – krajiny v létě, kdy je všude plno zeleně. Jakmile se v záběru ocitne něco, co má odrazivost zásadně větší než je oněch 18%, může se stát, že se bv daném místě ztratí kresba: světelné energie dopadá na snímač příliš mnoho, světlocitlivé buňky se v zasažené ploše naplní elektrickým nábojem na maximum a už nejsou schopné rozlišovat detaily. Na naší ukázce je extrémní případ: na bílého psa dopadá přímé sluneční světlo, pozadí je ve stínu. Automatika stanovila expozici na 1/320 sec při F5.6 při ISO 500:

Přepaly si můžeme zobrazit barevně – takto je zobrazuje Zoner Photo Studio. Přepaly jsou žluté a slité stíny tyrkysové.

Tato situace je obzvlášť nepříjemná, protože zde máme i slité jasy i slité stíny. Tato scéna narazila na mez dynamického rozsahu digitálního fotoaparátu. Nicméně, platí pravidlo, že ze stínů můžeme ještě zbytek kresby editačně získat, kdežto přepaly jsou nezvratně ztracené, co se kresby týká.

Co s tím? Rozhodně nemá smysl něco dělat s nastavením ISO. Stále platí, že expozice 1/320 sec při F5.6 při ISO 500 je ve výsledku stejná jako dejme tomu expozice 1/160 sec při F5.6 při ISO 250: jakmile se sníží citlivost, prodlouží se expoziční doba (nebo se zmenší o jeden stupeň clona), lze samozřejmě o půl stupně prodloužit expoziční dobu a o půl stupně zmenšit zaclonění. Expozice se ale nemění.

Něco jiného ale by nastalo, kdybychom expozici 1/320 sec při F5.6 při ISO 500 měli nastavenou v manuálním režimu M. Potom, kdybychom snížili ISO na – dejme tomu – 250, pak samozřejmě by nastala zcela jiná situace a přepal by zmizel, protože expozice 1/320 sec při F5.6 při ISO 250 je skutečně poloviční. Pokud ale jsme v kterémkoli z automatických režimů (tedy v režimu P – programovaná automatika, A – priorita clony, S respektive T – priorita času), přepalů se zbavíme především nastavením expoziční kompenzace. Tak, jak je to na poslední ukázce, kde díky kompenzaci -2/3 EV se objevila kresba i na zádech naší Iris.

Namítnete, že obrázek je příliš tmavý. Ano, ale důležité je, že nemá přepal. Takový obrázek lze úpravou v editoru zesvětlit. Pracujeme v úrovních, případně křivkách a úzkostlivě se vyhýbáme přenastavení bílého bodu – abychom zbytečnou úpravou nevyvolali přepal – ten totiž může na snímku vzniknout i neobratnou editací.

Expoziční kompenzace, to je jeden z nejdůležitějších nástrojů pro správné nastavení expozice a je dobře pochopit její fungování.

O přepalech jsme se zde zmiňovali už mnohokrát, protože je to závažný problém digitální fotografie. Opětně jsem se s ním setkal v neděli, když jsme s posluchači Dílny cvičili street photography na Václavském náměstí. Počasí bylo rozmanité, občas vysvitlo sluníčko, vzduch byl studený a průzračný a to bývá na přepaly zaděláno. Načež jsem slyšel názory:

„Mám na snímcích přepaly, takže jsem snížil / zvýšil ISO a přepaly tam zůstaly, čím to je?“

Odpověď je prostá. Přepaly nemají s citlivostí vyjádřenou ve stupnici ISO pranic společného. Navýšení (nebo snížení) ISO o jeden stupeň (na př. 100 -> 200) znamená, že se elektrický náboj vyvolaný světlem více zesiluje (při navýšení) nebo méně zesiluje (při snížení ISO). Nic víc, nic míň. Pokud tedy bude mít snímek pořízený – dejme tomu – expozicí 1/125 sec při cloně F8.0 přepaly při 100 ISO, při navýšení na 200 ISO automatika nastaví expozici na 1/250 sec při F 8.0 a přepaly tam budou stejné jako před tím.

Jak vznikají přepaly
Automatika fotoaparátu je kalibrovaná na odrazivost tzv. střední šedé, tedy na odrazivost objektů, které odrazí 18% světla a 82% pohltí. To je průměrná odrazivost – dejme tomu – krajiny v létě, kdy je všude plno zeleně. Jakmile se v záběru ocitne něco, co má odrazivost zásadně větší než je oněch 18%, může se stát, že se bv daném místě ztratí kresba: světelné energie dopadá na snímač příliš mnoho, světlocitlivé buňky se v zasažené ploše naplní elektrickým nábojem na maximum a už nejsou schopné rozlišovat detaily. Na naší ukázce je extrémní případ: na bílého psa dopadá přímé sluneční světlo, pozadí je ve stínu. Automatika stanovila expozici na 1/320 sec při F5.6 při ISO 500:

Přepaly si můžeme zobrazit barevně – takto je zobrazuje Zoner Photo Studio. Přepaly jsou žluté a slité stíny tyrkysové.

Tato situace je obzvlášť nepříjemná, protože zde máme i slité jasy i slité stíny. Tato scéna narazila na mez dynamického rozsahu digitálního fotoaparátu. Nicméně, platí pravidlo, že ze stínů můžeme ještě zbytek kresby editačně získat, kdežto přepaly jsou nezvratně ztracené, co se kresby týká.

Co s tím? Rozhodně nemá smysl něco dělat s nastavením ISO. Stále platí, že expozice 1/320 sec při F5.6 při ISO 500 je ve výsledku stejná jako dejme tomu expozice 1/160 sec při F5.6 při ISO 250: jakmile se sníží citlivost, prodlouží se expoziční doba (nebo se zmenší o jeden stupeň clona), lze samozřejmě o půl stupně prodloužit expoziční dobu a o půl stupně zmenšit zaclonění. Expozice se ale nemění.

Něco jiného ale by nastalo, kdybychom expozici 1/320 sec při F5.6 při ISO 500 měli nastavenou v manuálním režimu M. Potom, kdybychom snížili ISO na – dejme tomu – 250, pak samozřejmě by nastala zcela jiná situace a přepal by zmizel, protože expozice 1/320 sec při F5.6 při ISO 250 je skutečně poloviční. Pokud ale jsme v kterémkoli z automatických režimů (tedy v režimu P – programovaná automatika, A – priorita clony, S respektive T – priorita času), přepalů se zbavíme především nastavením expoziční kompenzace. Tak, jak je to na poslední ukázce, kde díky kompenzaci -2/3 EV se objevila kresba i na zádech naší Iris.

Namítnete, že obrázek je příliš tmavý. Ano, ale důležité je, že nemá přepal. Takový obrázek lze úpravou v editoru zesvětlit. Pracujeme v úrovních, případně křivkách a úzkostlivě se vyhýbáme přenastavení bílého bodu – abychom zbytečnou úpravou nevyvolali přepal – ten totiž může na snímku vzniknout i neobratnou editací.

Expoziční kompenzace, to je jeden z nejdůležitějších nástrojů pro správné nastavení expozice a je dobře pochopit její fungování.