Mýtus a realita vysoké clony

Vysoká clona (vysoké clonové číslo, malý clonový otvor) líp kreslí. To se tvrdí a mnoho lidí se tím tvrzením řídí. Je to ale pravda? Pojďme se na to podívat blíže. A podívat se blíže znamená si to vyzkoušet. Pořídil jsem tedy sérii obrázků Canonem EOS 450D a objektivem Canon 70-200 mm 1:2.8 L, s clonami F2.8, F8.0, F16 a F32. Výsledek vidíme na této ukázce:

Výsledek nebude překvapující pro toho, kdo sleduje naše testy objektivů. Kresba je vcelku obstojná při F2.8, ovšem mnohem lepší při cloně F8.0. Při cloně DF16 je asi na úrovni F2.8 a při F32 je už velmi slabá, podstatně slabší než při plné světelnosti. Každý objektiv má své kresebné maximum a v testech se sleduje, při jaké cloně kreslí nejlépe. Obvykle to bývá někde uprostřed jeho škály clon, obecně vzato, zpravidla je opravdu nejlepší někde na cloně F8.0 – bavíme se o objektivech pro jednooké zrcadlovky. S kompakty je to složitější a museli bychom zkoumat vlastnosti každého konkrétního objektivu. Pokud váš přístroj má režim A, tedy režim priority clony, není to nic těžkého – připevněte ho na stativ a pořiďte sérii s různým clonovým stupněm. Sami uvidíte, při jaké cloně máte nejostřejší obrázky. Takže se dá směle tvrdit, že poučka o maximu kresby při nejvyšší cloně je pouhý mýtus přenášený z generace na generaci. Snad to platilo kdysi, když se ofotografovalo dnem flašky od mléka, ale u moderních objektivů to rozhodně neplatí. Znamená to tedy, že máme na vysoké clony zapomenout?

Použití vysoké clony
Clonění má jeden efekt: zvětšuje hloubku ostrosti. Zde ovšem musíme připomenout, že hloubka ostrosti je značně diskutabilní pojem. Je totiž subjektivní – označuje to, co se nám jeví jako ostré. Záleží na okolnostech, za jakých obrázek pozorujeme. Jinak ostrý ho vidíme zblízka, jinak na dálku. Nicméně je fakt, že cloněním se zmenšuje rozptylový kroužek, tedy ta „placička“, jakou se zobrazuje bod. Čím je poloměr „placičky“ menší, tím se blíží bodu – a tím je obraz ostřejší. Podívejme se teď na následující ukázku:

Dva artefakty jsou od sebe vzdálené 14 metrů, stativ s fotoaparátem je od toho bližšího další 3 metry. Podívejme se na tyto dvě ukázky:

Na horní ukázce jsme fotografovali clonou F25, na spodní clonou F5.0. Horní ukázka je podstatně ostřejší než spodní – uvidíte to především na fotografii v plném formátu, kterou získáte prokliknutím. Samozřejmě, že ani ten blízký ani vzdálený artefakt není ideálně ostrý. Nicméně je to slušný vyhovující kompromis.
To je vše? Kdyby bylo, nekladl bych tuto otázku.

Na co ostřit
Samozřejmě se zeptáte, co má být zaostřeno. Socha v popředí nebo lampa v pozadí? Ukázali jsme si, že oba objekty jsou od sebe 14 metrů a aparát je 3 metry od toho bližšího. Kdybychom ostřili ručně, máme ostřit na 3 metry nebo na 17 (3+14) nebo kam vlastně?
Existují na to tabulky, pro praxi stačí si zapamatovat, že je dobře ostřit asi na úroveň první třetiny vzdálenosti. Čili to červené křoví je vzdálené od sochy asi 4 metry a poslouží jako zaostřovací bod v ručním režimu nastavení vzdálenosti. Na tuto vzdálenost jsem zaostřil a vysoká clona se postarala o kompromisní, nicméně výrazné proostření směrem od zaostřovacího bodu oběma směry. Nejvíc ostré je samozřejmě to křoví, nicméně oba artefakty jsou ve slušné úrovni ostrosti.

Kde jsou limity
Jsme na pokraji dalšího mýtu, že tedy stačí ostřit „někam mezi“ a utáhnout clonu až po zarážku a je vystaráno. Neplatí to absolutně. Podívejme se na další ukázku:

Tentokrát jsem použil objektiv s ohniskem f=200 mm, což odpovídá ekvivalentu 300 mm kinofilmového přístroje. Na ukázce vlevo je zaostřeno na 14 m, vpravo na 3 m. Víme, že máme zaostřit na křoví a hodně clonit. Takto zkusme, teď lze clonit dokonce až na F32.

Vyšlo nám ostré křoví, ale ani socha, ani lampa ostré nejsou. Jak je to možné, když jsme tolik clonili?
To proto, že hloubka ostrosti klesá s prodlužujícím se ohniskem. To jsou technické limity. Poučka o možnosti proostřit neplatí absolutně. Čím je kratší ohnisko, tím se lépe proostřuje obraz, čím je ohnisko naopak delší, tím jsou možnosti menší. Digitální fotografie samozřejmě zná řešení, jde v podstatě o montáž dvou obrazů, jeden je zaostřen na blízko, druhý na větší vzdálenost. To ale už je speciální technika vymykající se klasické fotografické praxi.

Vysoká clona (vysoké clonové číslo, malý clonový otvor) líp kreslí. To se tvrdí a mnoho lidí se tím tvrzením řídí. Je to ale pravda? Pojďme se na to podívat blíže. A podívat se blíže znamená si to vyzkoušet. Pořídil jsem tedy sérii obrázků Canonem EOS 450D a objektivem Canon 70-200 mm 1:2.8 L, s clonami F2.8, F8.0, F16 a F32. Výsledek vidíme na této ukázce:

Výsledek nebude překvapující pro toho, kdo sleduje naše testy objektivů. Kresba je vcelku obstojná při F2.8, ovšem mnohem lepší při cloně F8.0. Při cloně DF16 je asi na úrovni F2.8 a při F32 je už velmi slabá, podstatně slabší než při plné světelnosti. Každý objektiv má své kresebné maximum a v testech se sleduje, při jaké cloně kreslí nejlépe. Obvykle to bývá někde uprostřed jeho škály clon, obecně vzato, zpravidla je opravdu nejlepší někde na cloně F8.0 – bavíme se o objektivech pro jednooké zrcadlovky. S kompakty je to složitější a museli bychom zkoumat vlastnosti každého konkrétního objektivu. Pokud váš přístroj má režim A, tedy režim priority clony, není to nic těžkého – připevněte ho na stativ a pořiďte sérii s různým clonovým stupněm. Sami uvidíte, při jaké cloně máte nejostřejší obrázky. Takže se dá směle tvrdit, že poučka o maximu kresby při nejvyšší cloně je pouhý mýtus přenášený z generace na generaci. Snad to platilo kdysi, když se ofotografovalo dnem flašky od mléka, ale u moderních objektivů to rozhodně neplatí. Znamená to tedy, že máme na vysoké clony zapomenout?

Použití vysoké clony
Clonění má jeden efekt: zvětšuje hloubku ostrosti. Zde ovšem musíme připomenout, že hloubka ostrosti je značně diskutabilní pojem. Je totiž subjektivní – označuje to, co se nám jeví jako ostré. Záleží na okolnostech, za jakých obrázek pozorujeme. Jinak ostrý ho vidíme zblízka, jinak na dálku. Nicméně je fakt, že cloněním se zmenšuje rozptylový kroužek, tedy ta „placička“, jakou se zobrazuje bod. Čím je poloměr „placičky“ menší, tím se blíží bodu – a tím je obraz ostřejší. Podívejme se teď na následující ukázku:

Dva artefakty jsou od sebe vzdálené 14 metrů, stativ s fotoaparátem je od toho bližšího další 3 metry. Podívejme se na tyto dvě ukázky:

Na horní ukázce jsme fotografovali clonou F25, na spodní clonou F5.0. Horní ukázka je podstatně ostřejší než spodní – uvidíte to především na fotografii v plném formátu, kterou získáte prokliknutím. Samozřejmě, že ani ten blízký ani vzdálený artefakt není ideálně ostrý. Nicméně je to slušný vyhovující kompromis.
To je vše? Kdyby bylo, nekladl bych tuto otázku.

Na co ostřit
Samozřejmě se zeptáte, co má být zaostřeno. Socha v popředí nebo lampa v pozadí? Ukázali jsme si, že oba objekty jsou od sebe 14 metrů a aparát je 3 metry od toho bližšího. Kdybychom ostřili ručně, máme ostřit na 3 metry nebo na 17 (3+14) nebo kam vlastně?
Existují na to tabulky, pro praxi stačí si zapamatovat, že je dobře ostřit asi na úroveň první třetiny vzdálenosti. Čili to červené křoví je vzdálené od sochy asi 4 metry a poslouží jako zaostřovací bod v ručním režimu nastavení vzdálenosti. Na tuto vzdálenost jsem zaostřil a vysoká clona se postarala o kompromisní, nicméně výrazné proostření směrem od zaostřovacího bodu oběma směry. Nejvíc ostré je samozřejmě to křoví, nicméně oba artefakty jsou ve slušné úrovni ostrosti.

Kde jsou limity
Jsme na pokraji dalšího mýtu, že tedy stačí ostřit „někam mezi“ a utáhnout clonu až po zarážku a je vystaráno. Neplatí to absolutně. Podívejme se na další ukázku:

Tentokrát jsem použil objektiv s ohniskem f=200 mm, což odpovídá ekvivalentu 300 mm kinofilmového přístroje. Na ukázce vlevo je zaostřeno na 14 m, vpravo na 3 m. Víme, že máme zaostřit na křoví a hodně clonit. Takto zkusme, teď lze clonit dokonce až na F32.

Vyšlo nám ostré křoví, ale ani socha, ani lampa ostré nejsou. Jak je to možné, když jsme tolik clonili?
To proto, že hloubka ostrosti klesá s prodlužujícím se ohniskem. To jsou technické limity. Poučka o možnosti proostřit neplatí absolutně. Čím je kratší ohnisko, tím se lépe proostřuje obraz, čím je ohnisko naopak delší, tím jsou možnosti menší. Digitální fotografie samozřejmě zná řešení, jde v podstatě o montáž dvou obrazů, jeden je zaostřen na blízko, druhý na větší vzdálenost. To ale už je speciální technika vymykající se klasické fotografické praxi.