Nezařazené

Mně to nějak špatně kreslí

Mně to nějak špatně kreslí, často slýchám tento stesk. Asi každý občas podlehne takovým pochybnostem. Nároky na ostrost se nesmírně zvýšily od dob klasického kinofilmu a tisíce lidí tráví celé večery u sedmadvacetipalcového monitoru a zkoumají ostrokresbu v 100% zobrazení. Jak to zkoumat, aby to mělo smysl?

Odpověď je složitá. Samozřejmě existují exaktní metody analýzy optických vlastností objektivů. Pokusím se zde nastínit metodu naveskrz praktickou. Používám ji k vlastní orientaci, když posuzuji výkony jednotlivých objektivů.

Především musím mít k disposici nějaký etalon, tedy objektiv, který pokládám za skutečně kvalitní. V systému Canon mám za takový objektiv zoom 70-200/2.8, mám nestabilizovanou verzi. Jeho kresba mi plně vyhovuje. Jako širokoúhlý objektiv špičkové kvality mám 16-35/2.8. Takže když mám posuzovat nějaký objektiv, který rozsahem svých ohnisek zapadne do rozsahu jednoho či druhého mého “nej”, mohu porovnávat.

Obrátil se na mne jeden z našich čtenářů s pochybnostmi svého objektivu 24-70/2,8, také Canon. Mám jeden po ruce, takže ukázky jsou vytvořené tímto exemplářem. Zde podotknu, že objektivy mají i svoje individuální vlastnosti, takže některý může být výrobně zdařilejší a jiný se prostě tolik nepovede. U Canonu a Nikonu jsem sice žádné takové výkyvy nezaznamenal, ale jev se vyskytuje u výrobků značek jako je Sigma a pod. Zmíněný objektiv 24-70 jsem tedy porovnával se svými oběma etalony.

První zjištění bylo patrné na první pohled – úhel záběru v závislosti na deklarovaném ohnisku není totožný. Ohnisko 24 mm na objektivu 16-35 má širší úhel záběru než 24 mm objektivu 24-70, kdežto týž objektiv 24-70 mm má naopak při 70 mm ohnisku širší úhel záběru, než 70-200 při 70 mm. Řečeno po selsky, na širokém konci” je míň široký a na “přibližovacím konci” míň přibližuje. Podotýkám, že všechny obrázky byly pořízeny full frame přístrojem Canon 5D Mark II, přirozeně ze stativu.

Nahoře je obrázek pořízený objektivem 16-35 nastaveným na 24 mm, kdežto dole je obrázek při 24 mm ohnisku objektivem 24-70:

Rozdíl není zásadní, nicméně patrný je. Obdobný rozdíl je na delším konci, zde objektiv 24-70 méně “přibližuje”. Nejdřív je 70-200, spodní je 24-70:

Rozdíl zase není zásadní, nicméně nějaký zde je.

Podstatné je ovšem porovnání kresby. Při nastavení na 24 mm vychází při plně otevřené cloně, tedy při plné světelnosti objektiv 24-70 velmi chabě. Tam je rozdíl ve výkonu takový, že mě popadají pochybnosti, zdali si objektiv 24-70/2.8 zaslouží své zařazení do prestižní řady L. Nejdříve srovnejme 24 mm s širokoúhlým zoomem 16-35.

Srovnání při optimální cloně F8.0 vychází lépe, nicméně i zde je slabší výkon 24-70 patrný:

Obdobný pokles je i při cloně F22. Když přejdeme na delší stranu, dojdeme k obdobným výsledkům. Nejdříve srovnejme clonu 2.8, vlevo na obrázku je 24-70, vpravo 70-200; nenechte se zmýlit, že segment vlevo je větší, je to dáno zobrazením při 100%.

Při cloně F8.0 se výkon prakticky srovná, objektiv tedy kreslí na svém delším konci líp než na kratším:

Taková je asi ta nenáročná a praktická metoda, jak orientačně posuzovat objektivy. Problém je samozřejmě v tom etalonu, když ho nemáme, kde vzít – proto je dobré, když si fotografové pomáhají, třeba i tím, že svůj objektiv k takovému nenáročnému pokusu kolegovi půjčí.

Porovnávání se výborně dělá na př. v Zoner Photo Studiu, ale samozřejmě jiné kvalitní softwary to dovedou také. Ještě malá praktická poznámka – při vyhodnocování někdy zapomeneme, čím jsme který snímek fotili. Je dpobře si připravit cedulky s označením, anebo prostě do záběru vložit ten druhý objektiv… jako jsem to udělal já. Pro pořádek si můžete stáhnout dvě ukázky v plném rozlišení – jde o snímky pořízené při 70 mm a cloně 2.8. Ta vlevo je 70-200, vpravo 24-70, která je která je patrné z názvu obrázku.

Mně to nějak špatně kreslí, často slýchám tento stesk. Asi každý občas podlehne takovým pochybnostem. Nároky na ostrost se nesmírně zvýšily od dob klasického kinofilmu a tisíce lidí tráví celé večery u sedmadvacetipalcového monitoru a zkoumají ostrokresbu v 100% zobrazení. Jak to zkoumat, aby to mělo smysl?

Odpověď je složitá. Samozřejmě existují exaktní metody analýzy optických vlastností objektivů. Pokusím se zde nastínit metodu naveskrz praktickou. Používám ji k vlastní orientaci, když posuzuji výkony jednotlivých objektivů.

Především musím mít k disposici nějaký etalon, tedy objektiv, který pokládám za skutečně kvalitní. V systému Canon mám za takový objektiv zoom 70-200/2.8, mám nestabilizovanou verzi. Jeho kresba mi plně vyhovuje. Jako širokoúhlý objektiv špičkové kvality mám 16-35/2.8. Takže když mám posuzovat nějaký objektiv, který rozsahem svých ohnisek zapadne do rozsahu jednoho či druhého mého “nej”, mohu porovnávat.

Obrátil se na mne jeden z našich čtenářů s pochybnostmi svého objektivu 24-70/2,8, také Canon. Mám jeden po ruce, takže ukázky jsou vytvořené tímto exemplářem. Zde podotknu, že objektivy mají i svoje individuální vlastnosti, takže některý může být výrobně zdařilejší a jiný se prostě tolik nepovede. U Canonu a Nikonu jsem sice žádné takové výkyvy nezaznamenal, ale jev se vyskytuje u výrobků značek jako je Sigma a pod. Zmíněný objektiv 24-70 jsem tedy porovnával se svými oběma etalony.

První zjištění bylo patrné na první pohled – úhel záběru v závislosti na deklarovaném ohnisku není totožný. Ohnisko 24 mm na objektivu 16-35 má širší úhel záběru než 24 mm objektivu 24-70, kdežto týž objektiv 24-70 mm má naopak při 70 mm ohnisku širší úhel záběru, než 70-200 při 70 mm. Řečeno po selsky, na širokém konci” je míň široký a na “přibližovacím konci” míň přibližuje. Podotýkám, že všechny obrázky byly pořízeny full frame přístrojem Canon 5D Mark II, přirozeně ze stativu.

Nahoře je obrázek pořízený objektivem 16-35 nastaveným na 24 mm, kdežto dole je obrázek při 24 mm ohnisku objektivem 24-70:

Rozdíl není zásadní, nicméně patrný je. Obdobný rozdíl je na delším konci, zde objektiv 24-70 méně “přibližuje”. Nejdřív je 70-200, spodní je 24-70:

Rozdíl zase není zásadní, nicméně nějaký zde je.

Podstatné je ovšem porovnání kresby. Při nastavení na 24 mm vychází při plně otevřené cloně, tedy při plné světelnosti objektiv 24-70 velmi chabě. Tam je rozdíl ve výkonu takový, že mě popadají pochybnosti, zdali si objektiv 24-70/2.8 zaslouží své zařazení do prestižní řady L. Nejdříve srovnejme 24 mm s širokoúhlým zoomem 16-35.

Srovnání při optimální cloně F8.0 vychází lépe, nicméně i zde je slabší výkon 24-70 patrný:

Obdobný pokles je i při cloně F22. Když přejdeme na delší stranu, dojdeme k obdobným výsledkům. Nejdříve srovnejme clonu 2.8, vlevo na obrázku je 24-70, vpravo 70-200; nenechte se zmýlit, že segment vlevo je větší, je to dáno zobrazením při 100%.

Při cloně F8.0 se výkon prakticky srovná, objektiv tedy kreslí na svém delším konci líp než na kratším:

Taková je asi ta nenáročná a praktická metoda, jak orientačně posuzovat objektivy. Problém je samozřejmě v tom etalonu, když ho nemáme, kde vzít – proto je dobré, když si fotografové pomáhají, třeba i tím, že svůj objektiv k takovému nenáročnému pokusu kolegovi půjčí.

Porovnávání se výborně dělá na př. v Zoner Photo Studiu, ale samozřejmě jiné kvalitní softwary to dovedou také. Ještě malá praktická poznámka – při vyhodnocování někdy zapomeneme, čím jsme který snímek fotili. Je dpobře si připravit cedulky s označením, anebo prostě do záběru vložit ten druhý objektiv… jako jsem to udělal já. Pro pořádek si můžete stáhnout dvě ukázky v plném rozlišení – jde o snímky pořízené při 70 mm a cloně 2.8. Ta vlevo je 70-200, vpravo 24-70, která je která je patrné z názvu obrázku.

Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: