 |
| Vyhrazujeme si právo kohokoli neobsloužit – i tohle je Amerika… Nás obsloužili velmi dobře. |
Zastavili jsme se tady jen kratičce, v mexické restauraci na obědě, při putování fotografické výpravy IDIFu po Kalifornii. I tohle je tvář Ameriky, dokonce bych řekl, že typická. Malé domky, většinou dřevěné. Všudypřítomné dráty natažené na dřevěných sloupech. Reklamní štíty. Auta táhnou kolem jako velká zvířata a v městečku je klid. Představuju si, jaké to je narodit se tady – asi jako na dně písečného dolu? Dá se odsud uniknout? Nedovedu to odhadnout, jistě ano – zdejší lidé by mi vyjmenovali znamenité rodáky, kteří se proslavili daleko za hranicemi města na kraji Mohavské pouště.
Myslím, že takto na cestách neexistuje „nefotogenický námět“. Každý detail je pro nás zvláštní. Každý si asi najde svůj úhel pohledu. Já volím čelní pohled, pokud možno bez perspektivního zkreslení. Už tahle redukce prostoru o jeden rozměr dolů, tedy „bez hloubky“, je svým způsobem abstrakce. Je to možná jenom jednoduchý trik, ale rád ho používám. Prakticky všude tady v poušti jsem fotil s expozicí nastavenou do mínusu, aspoň na -0,3 EV, ale často i na -0,7 nebo dokonce -1.0 Potlačím přepálené jasy a obloha je pak pořádně modrá. Samozřejmě, že bych si přál mít „kovbojkové mraky“, ale počasí neporoučím – musel jsem se spokojit s touhle šmolkou. Důležité je, aby na obrázku bylo jen to, co tam patří – a při čelním pohledu se nežádoucí motivy snadno eliminuj. Dráty, ty na obrázek patří. Amerika je jaksepatří zadrátovaná
 |
Vývěsní cedule města: založeno roku 1909, hlásá nápis. To se narodil můj tatínek…
Obchod se starožitnostmi. Jak asi má starožitnosti město mladší než 100 let?
Moje oblíbená kompozice. Hlavní motiv je umístěn doleva, vyvažován bílou plochou. Bílá plocha je ve „směru pohledu“ motocyklu.
Úplně fascinovaný jsem šel po hlavní ulici…
… a snímal jsem jeden domek za druhým.
Čelní pohled, dráty, modré nebe. Ostatně tyhle domky byly vybudované tak, aby se na ně hledělo čelně. Nemají prostor, jen průčelí….
|
