Nezařazené

Malý povzdech


Malý povzdech nebo “malá slušná polemička”, jak říkával můj kamarád Pavel Frýbort, dej mu pánbu lehké spaní. V květnu jsem tu doporučoval knihu Joe McNallyho Hot shoe – Žhavé výstřely z malých blesků. Onehdy jsem narazil na nějaké recenze, vesměs doporučující, až nadšené. Nadšení sdílím. Zarazila mě ale jedna poznámečka a k ní bych se rád vyjádřil.

Připomenu, že McNally zde až sebevražedným způsobem odkrývá karty a vysvětluje jak na to. Je třeba vědět, že profesionální fotografové jsou pod obrovským komerčním tlakem, je to živočišný druh ohrožený možná víc než sněžný leopard. Odstup profesionála od takzvaného amatéra, poučeného a vybaveného, je technicky vzato minimální, mnohdy žádný. Internetové fotobanky berou profíkům chleba. Svícení a zábleskové svícení je poslední bašta obrany pro profesionály a McNally tady do ní vykutal obrovskou díru. Podrobnou, velmi dobrou recenzi přinesl Michal Krause v červenci na Paladixu. Přirozeně, na knize zaráží jednostranná náklonnost k Nikonu, jenže holt ten McNally pracuje s Nikonem a ta kniha je jen vedlejší produkt jeho činnosti.

 
  Takhle trapně pracuje s bleskem netechnický typ Joe McNally, tak to dopadne, když se pracuje bez tabulky a bez schematu!


K té polemičce: na Fotoaparát.cz knihu recenzuje Martin Kozák a hned v začátku píše, že “autor není technický typ” a že “autor je s technikou trochu na štíru”, jelikož, jak autor zjišťuje, “nenajdete zde žádná schémata, grafy, tabulky”. Ono by to chtělo trochu pokory. Jakmile někdo fotí pro National Geographit, Time a podobné plátky, asi nebude tak zas moc s technikou na štíru. Pro National Geographic Sopciety fotí 23 let, ve fotooddělení Life pracoval do roku 1998. Po útoku na Dvojčata vytvořil výstavu Portréty hrdinů, bylo to 246 polaroidů velikosti 2,7×1,2 metru, odtud je i ukázečka, kterou jsem doprovodil kousancem, za nějž se omlouvám. Ocenili ho ve World Press Photo, Pictures od the Year International a dostal cenu Alfreda Eisenstadta. Plus mnoho dalšího. Takže o tomhle člověku napsat, že je s technikou na štíru a není technický typ, to vyžaduje takovou odvahu, jakou nedokážu pochopit.

Nicméně zase chápu motiv i chápu, že jde spíš o ne moc uvážlivé psaní a že to autor “tak nemyslel”. On ten McNally skutečně nikomu nenutí žádné grafy a přehledy a schemata. Vtipně a srozumitelně vykládá, jak dělá to, po dělá. Takže, když vezmeme konstatování, že je tenhle gigant s technikou na štíru, jako úlet, lze polemizovat o myšlence obsažené v závěru recenze, cituji:

“Co vám pravděpodobně bude lézt na nervy (alespoň ze začátku), je použitá forma. Díky ní se kniha čte spíše jako beletrie a ne odborná publikace.”

Tohle beru velmi vážně. Ano, sám jsem vyrůstal na knize Jiřího Kulhánka Černobílá fotografie, to byla pro celé generace bible fotografie a myslím, že dodnes po ní leckdo s prospěchem sáhne. Je narvaná tabulkami a grafy a výpočty a sinusy a kosinusy a nelze pochybovat o tom, že je to odborná kniha. Dodnes si té knihy velmi vážím a bylo by skvělé, kdyby vznikla nějaká obdoba aplikovaná na problematiku dnešní digitální fotografie – s tím, že by se musela co dva, nejdéle tři roky přepsat.

Nicméně, zpět k věci samé. Já jsem coby amatér odkoukával focení od profesionálů. Učil mě Bohuslav Straka, mistr řemesla černobílé fotografie. Po maturitě jsem strávil rok ve fotokomoře, kde jsem ještě zažil legendu zvanou Karel Hájek a leštil fotky Béďovi Kockovi a Oldovi Rakovcovi a Vladimírovi Lammerovi. Když jsem po mnoha letech dělal grafika v Mladé frontě, kamarádil jsem se s Emilem Fafkem, Petrem Moltem a Edou Karkanem. No a pomohl jsem k narození Davida Neffa a ten má přítelkyni Nguyen Phong Thao a ti mi spolu vychovávají vnučku. No a nikoho z těchto totálních a stoprocentních profesionálů jsem nikdy nenačapal s nějakou tabulkou nebo se schematem v ruce. Naopak, Thao, která je mistr v technice zábleskového svícení a je obecně řazená ke špičkám v oboru u nás a dělá ve Frontě portréty na magazínové obálky, jednou takhle seděla u kafe a bylo tam pár fotografů a povídali jsme si o nastavení bílé.
“Nastavení bílé,” pravila Thao, “a co to je?”
“No to je takový to WB!” řekl někdo.
“Aha, už vím,” pravila tato nepopiratelná mistryně. “Tam já si nastavuju domeček.”

Taky je na štíru s technikou. Chtěl bych být ze setiny tak na štíru, jako je ona.

Ale proboha nic ve zlém, berte to s úsměvem, jak jsem to s úsměvem psal, on to tak Martin Kozák určitě nemyslel a chápu, že mu spíš vyhovuje sušší a techničtější vyjadřování, on asi je spíš ten technický typ. Ale asi bychom se shodli, že nakonec je nejdůležitější výsledek.

Konec konců, i on tu knihu doporučuje a totéž činím i já. Už podruhé.

Malý povzdech nebo “malá slušná polemička”, jak říkával můj kamarád Pavel Frýbort, dej mu pánbu lehké spaní. V květnu jsem tu doporučoval knihu Joe McNallyho Hot shoe – Žhavé výstřely z malých blesků. Onehdy jsem narazil na nějaké recenze, vesměs doporučující, až nadšené. Nadšení sdílím. Zarazila mě ale jedna poznámečka a k ní bych se rád vyjádřil.

Připomenu, že McNally zde až sebevražedným způsobem odkrývá karty a vysvětluje jak na to. Je třeba vědět, že profesionální fotografové jsou pod obrovským komerčním tlakem, je to živočišný druh ohrožený možná víc než sněžný leopard. Odstup profesionála od takzvaného amatéra, poučeného a vybaveného, je technicky vzato minimální, mnohdy žádný. Internetové fotobanky berou profíkům chleba. Svícení a zábleskové svícení je poslední bašta obrany pro profesionály a McNally tady do ní vykutal obrovskou díru. Podrobnou, velmi dobrou recenzi přinesl Michal Krause v červenci na Paladixu. Přirozeně, na knize zaráží jednostranná náklonnost k Nikonu, jenže holt ten McNally pracuje s Nikonem a ta kniha je jen vedlejší produkt jeho činnosti.

 
  Takhle trapně pracuje s bleskem netechnický typ Joe McNally, tak to dopadne, když se pracuje bez tabulky a bez schematu!


K té polemičce: na Fotoaparát.cz knihu recenzuje Martin Kozák a hned v začátku píše, že “autor není technický typ” a že “autor je s technikou trochu na štíru”, jelikož, jak autor zjišťuje, “nenajdete zde žádná schémata, grafy, tabulky”. Ono by to chtělo trochu pokory. Jakmile někdo fotí pro National Geographit, Time a podobné plátky, asi nebude tak zas moc s technikou na štíru. Pro National Geographic Sopciety fotí 23 let, ve fotooddělení Life pracoval do roku 1998. Po útoku na Dvojčata vytvořil výstavu Portréty hrdinů, bylo to 246 polaroidů velikosti 2,7×1,2 metru, odtud je i ukázečka, kterou jsem doprovodil kousancem, za nějž se omlouvám. Ocenili ho ve World Press Photo, Pictures od the Year International a dostal cenu Alfreda Eisenstadta. Plus mnoho dalšího. Takže o tomhle člověku napsat, že je s technikou na štíru a není technický typ, to vyžaduje takovou odvahu, jakou nedokážu pochopit.

Nicméně zase chápu motiv i chápu, že jde spíš o ne moc uvážlivé psaní a že to autor “tak nemyslel”. On ten McNally skutečně nikomu nenutí žádné grafy a přehledy a schemata. Vtipně a srozumitelně vykládá, jak dělá to, po dělá. Takže, když vezmeme konstatování, že je tenhle gigant s technikou na štíru, jako úlet, lze polemizovat o myšlence obsažené v závěru recenze, cituji:

“Co vám pravděpodobně bude lézt na nervy (alespoň ze začátku), je použitá forma. Díky ní se kniha čte spíše jako beletrie a ne odborná publikace.”

Tohle beru velmi vážně. Ano, sám jsem vyrůstal na knize Jiřího Kulhánka Černobílá fotografie, to byla pro celé generace bible fotografie a myslím, že dodnes po ní leckdo s prospěchem sáhne. Je narvaná tabulkami a grafy a výpočty a sinusy a kosinusy a nelze pochybovat o tom, že je to odborná kniha. Dodnes si té knihy velmi vážím a bylo by skvělé, kdyby vznikla nějaká obdoba aplikovaná na problematiku dnešní digitální fotografie – s tím, že by se musela co dva, nejdéle tři roky přepsat.

Nicméně, zpět k věci samé. Já jsem coby amatér odkoukával focení od profesionálů. Učil mě Bohuslav Straka, mistr řemesla černobílé fotografie. Po maturitě jsem strávil rok ve fotokomoře, kde jsem ještě zažil legendu zvanou Karel Hájek a leštil fotky Béďovi Kockovi a Oldovi Rakovcovi a Vladimírovi Lammerovi. Když jsem po mnoha letech dělal grafika v Mladé frontě, kamarádil jsem se s Emilem Fafkem, Petrem Moltem a Edou Karkanem. No a pomohl jsem k narození Davida Neffa a ten má přítelkyni Nguyen Phong Thao a ti mi spolu vychovávají vnučku. No a nikoho z těchto totálních a stoprocentních profesionálů jsem nikdy nenačapal s nějakou tabulkou nebo se schematem v ruce. Naopak, Thao, která je mistr v technice zábleskového svícení a je obecně řazená ke špičkám v oboru u nás a dělá ve Frontě portréty na magazínové obálky, jednou takhle seděla u kafe a bylo tam pár fotografů a povídali jsme si o nastavení bílé.
“Nastavení bílé,” pravila Thao, “a co to je?”
“No to je takový to WB!” řekl někdo.
“Aha, už vím,” pravila tato nepopiratelná mistryně. “Tam já si nastavuju domeček.”

Taky je na štíru s technikou. Chtěl bych být ze setiny tak na štíru, jako je ona.

Ale proboha nic ve zlém, berte to s úsměvem, jak jsem to s úsměvem psal, on to tak Martin Kozák určitě nemyslel a chápu, že mu spíš vyhovuje sušší a techničtější vyjadřování, on asi je spíš ten technický typ. Ale asi bychom se shodli, že nakonec je nejdůležitější výsledek.

Konec konců, i on tu knihu doporučuje a totéž činím i já. Už podruhé.

Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: