Histogram nedovede lhát… nebo že by ano? Podívejme se, jak to vypadá, když fakt nelže. Připomenu, že histogram je graf, který nám ukazuje rozložení jasů v osmibitovém JPEG obrázku. Ta poznámka o osmi bitech je důležitá – histogram má 256 jasových stupňů, to je 2 na osmou, tedy 8 bitů. Dva krát dva je čtyři krát dva… až jste na 256. Žádný jas, tedy černá barva, je stupeň nula, maximiální jas, tedy bílá, je 255, dohromady 256 pozic.
Histogram nedovede lhát… nebo že by ano? Podívejme se, jak to vypadá, když fakt nelže. Připomenu, že histogram je graf, který nám ukazuje rozložení jasů v osmibitovém JPEG obrázku. Ta poznámka o osmi bitech je důležitá – histogram má 256 jasových stupňů, to je 2 na osmou, tedy 8 bitů. Dva krát dva je čtyři krát dva… až jste na 256. Žádný jas, tedy černá barva, je stupeň nula, maximiální jas, tedy bílá, je 255, dohromady 256 pozic.
V programu ACDSee Pro 5, který momentálně pokládám za ideální a příjemný a efektivní nástroj pro zpracování zejména RAW obrazu, jsem si otevřel zcela bezvýznamnou fotku, pořízeno za podmračeného počasí. Na ukázce vidíme histogramy dva. Ten horní má tři barvy, zároveň znázorňuje, jak to vypadá v červeném, zeleném a modrém kanále. Vidíme, že ten modrý je trochu posunutý více doprava, směrem k vyšším jasům: však taky je ta fotka namodralá, modrý kanál se v ní víc prosazuje.
Křivka je posazená hodně do středu, je daleko jak od levého (černého) bodu, tak od pravého (bílého) bodu. To je charakteristický histogram málo kontrastní fotky. Nemá ani tmavé, ani světlé krajnosti, všechno se to motá kolem nudného, šedého neutrálního středu.
Jenže my víme, že s kontrastem se dá hodně dělat. V ADCSee Pro 5 mají sloučenou kartu Úrovně a Křivky. Je to ten spodní histogram označený Tone Curves. Na jeho spodním okraji vidíme tři jezdce, černý vlevo (blacks),, šedý střední „midtones) a pravý bílý /whites). Můžeme jimi libovolně hýbat a tím budeme ovlivňovat tonalitu obrazu. Pak se nástroj bude chovat jako Úrovně. Pokud sáhneme na tu úhlopříčnou čáru, můžeme ji všelijak prohýbat a pracujeme pak s nástrojem Křivky. Lze kombinovat jedno s druhým.
Nám ale v danou chvíli nejde o to, abych poradil, jak z té hromady sněhu udělat skvělou fotku (nikdy z ní skvělá fotka nebude). Chci jen připomenout, co se stane, jakmile se začneme ve fotce vrtat. Zkusmo zvýšíme kontrast, tedy pohneme levým černým jezdcem doprava, do míst, kde se křivka zvedá, a pravým bílým jezdcem pohneme doleva. Fotka okamžitě zkontrastnila, je výraznější, jaksi prokoukla. Ale některé jasové úrovně vypadly, některé přibyly – ale v každém případě se ztratila souvislost, jako by se roztrhala plocha.
Ono to má praktické dopady a nejvýraznější jsou při úpravách modré oblohy. Vezměme si tento případ:
Modrá obloha je nevýrazná, modro – šedivá. Zdánlivě je na to jednoduchý recept, tak se do ní pustíme, nebudem se s ní pátrat a zkontrastníme ji. No a výsledek je tento:
Tomu hnusnému, co se na obloze udělalo, se říká posterizace a nejčastěji se to stává právě při úpravě oblohy. Kdybychom upravovali fotku, dejme tomu, lesa s jeho množstvím detailů, to roztrhání, tu ztrátu souvislosti nepostřehneme. Jenže na jemně odstíněných plochách to je vidět hned. S tím je třeba počítat a na tmavost oblohy myslet už při fotografování – třeba nastavením kompenzace do mínusu nebo polarizačním filtrem.
