Nejdříve si ujasněme pojmy. – Experimentování s fotkou patří k velkým půvabům digitální fotografie. Hnědé fotky, černobílé, solarizované, takové či makové – ty všechny mají smysl. Ovšem, vyrobme si je v obrazovém editoru a to, co vyjde z našeho digitálního aparátu, ať zaznamenává maximum informace,tedy všechny tři barevné kanály, červený, zelený a modrý. Z barevné fotky vyrobíme černobílou během deseti vteřin v obrazovém editoru, kdežto z černobílé neuděláme plnohodnotnou barevnou fotku nikdy.
Setkal jsem se ale s tvrzením, že v režimu „odstíny šedi“ nebo „sepie“ podává digitální aparát větší rozsah odstínů. Upřesním: CCD prvky jsou schopny zaznamenat 256 odstínů v každém barevném kanále (je to dáno „osmibitovou barevnou hloubkou: dva na osmou je 256). Jakmile přesáhne jas určitý bod, CCD hlásí „bílou“, takže dochází k nepříjemnému slévání nejsvětlejších pasáží do nepříjemných bílých skvrn. Nuže, jádro sporu bylo právě v tomto jevu, údajně v šedé či hnědé stupnici jsou slité pasáže menší.
 |
 |
 |
Podotýkám, že jde o tři různé fotky, pořízené v různých režimech. V nich jsem vybral pasáže s lesky. Podrobně si je prohlédněte, fotky nejsou nijak upravované, jde o čistý výřez.
 |
 |
 |
Při pečlivé prohlídce se mi dokonce zdálo, že „vypálená oblast“ je na barevné fotce o něco menší, než na černobílé. Jde však zřejmě o klam vyvolaný tím, že světle šedou vnímáme skoro jako bílou, kdežto nejsvětlejší odstín žluti vnímáme už jako barvu. Buď jak buď, rozhodně neplatí, že fotka převedená do odstínů šedi nebo fotka sépiová je tonálně bohatší, než fotka barevná. Ostatně – není nejmenší důvod, proč by tomu mělo být, protože, jak víme z naší rozsáhlé kapitole o principech snímání prvkem CCD, barva fakticky vzniká až výpočetním zpracováním prvotně analogové informace ze světlocitlivých buněk CCD, které nejsou ničím jiným, než miniaturními „expozimetříčky“. A ty měří pořád stejně a poskytují stejné informace, ať ten počítač v nitru foťáku s nimi pak dělá cokoliv. |
Protože jsem nechtěl být odvislý na náhodě, podnikl jsem několik takových sérií srovnávacích fotek, pokaždé se stejným výsledkem: fotky s odstíny šedi nebo hnědi byly tonálně totožné, jako fotky barevné. Zajímalo mě, jaký bude výsledek, když budu snímat šedý objekt barevně a v sépii. Výsledek je zde:
 |
 |
| Barevná fotka šedého motoru | Totéž v sépii (velký výřez!) |
V zájmu objektivity však nesmím zamlčet ani výsledky vůbec mého prvního pokusu, kdy jsem fotil lesky na koženém křesle. Tam byly výsledky z barevné fotky podstatně lepší – posuďte sami (jde opět o podstatný výřez)
 |
 |
 |
Zřejmě jde o specifický případ, závisející na barevné teplotě snímaného objektu. Nicméně i v tomto případě je barevná fotka (zcela vlevo) lepší než šedá či sépiová. Uzavřu tudíž tím, čím jsem začal: sépiové fotky i šedé fotky i jakékoli jiné experimentální fotky mohou být efektní a působivé , ale vyrábějte je až doma v editoru. Na fotkách z foťáku zachovávejte plnou informaci, tedy i původní barvy, protože ty vám už nikdy žádný sebegeniálnější photoshop nevrátí, jakmile budou jednou zničeny.
Nejdříve si ujasněme pojmy. – Experimentování s fotkou patří k velkým půvabům digitální fotografie. Hnědé fotky, černobílé, solarizované, takové či makové – ty všechny mají smysl. Ovšem, vyrobme si je v obrazovém editoru a to, co vyjde z našeho digitálního aparátu, ať zaznamenává maximum informace,tedy všechny tři barevné kanály, červený, zelený a modrý. Z barevné fotky vyrobíme černobílou během deseti vteřin v obrazovém editoru, kdežto z černobílé neuděláme plnohodnotnou barevnou fotku nikdy.
Setkal jsem se ale s tvrzením, že v režimu „odstíny šedi“ nebo „sepie“ podává digitální aparát větší rozsah odstínů. Upřesním: CCD prvky jsou schopny zaznamenat 256 odstínů v každém barevném kanále (je to dáno „osmibitovou barevnou hloubkou: dva na osmou je 256). Jakmile přesáhne jas určitý bod, CCD hlásí „bílou“, takže dochází k nepříjemnému slévání nejsvětlejších pasáží do nepříjemných bílých skvrn. Nuže, jádro sporu bylo právě v tomto jevu, údajně v šedé či hnědé stupnici jsou slité pasáže menší.
|
|
|
Podotýkám, že jde o tři různé fotky, pořízené v různých režimech. V nich jsem vybral pasáže s lesky. Podrobně si je prohlédněte, fotky nejsou nijak upravované, jde o čistý výřez.
|
|
|
Při pečlivé prohlídce se mi dokonce zdálo, že „vypálená oblast“ je na barevné fotce o něco menší, než na černobílé. Jde však zřejmě o klam vyvolaný tím, že světle šedou vnímáme skoro jako bílou, kdežto nejsvětlejší odstín žluti vnímáme už jako barvu. Buď jak buď, rozhodně neplatí, že fotka převedená do odstínů šedi nebo fotka sépiová je tonálně bohatší, než fotka barevná. Ostatně – není nejmenší důvod, proč by tomu mělo být, protože, jak víme z naší rozsáhlé kapitole o principech snímání prvkem CCD, barva fakticky vzniká až výpočetním zpracováním prvotně analogové informace ze světlocitlivých buněk CCD, které nejsou ničím jiným, než miniaturními „expozimetříčky“. A ty měří pořád stejně a poskytují stejné informace, ať ten počítač v nitru foťáku s nimi pak dělá cokoliv. |
Protože jsem nechtěl být odvislý na náhodě, podnikl jsem několik takových sérií srovnávacích fotek, pokaždé se stejným výsledkem: fotky s odstíny šedi nebo hnědi byly tonálně totožné, jako fotky barevné. Zajímalo mě, jaký bude výsledek, když budu snímat šedý objekt barevně a v sépii. Výsledek je zde:
|
|
| Barevná fotka šedého motoru | Totéž v sépii (velký výřez!) |
V zájmu objektivity však nesmím zamlčet ani výsledky vůbec mého prvního pokusu, kdy jsem fotil lesky na koženém křesle. Tam byly výsledky z barevné fotky podstatně lepší – posuďte sami (jde opět o podstatný výřez)
| |
|
|
Zřejmě jde o specifický případ, závisející na barevné teplotě snímaného objektu. Nicméně i v tomto případě je barevná fotka (zcela vlevo) lepší než šedá či sépiová. Uzavřu tudíž tím, čím jsem začal: sépiové fotky i šedé fotky i jakékoli jiné experimentální fotky mohou být efektní a působivé , ale vyrábějte je až doma v editoru. Na fotkách z foťáku zachovávejte plnou informaci, tedy i původní barvy, protože ty vám už nikdy žádný sebegeniálnější photoshop nevrátí, jakmile budou jednou zničeny.
