|
Koncem loňského roku jsme tu měli třídílný seriál o objektivu a perspektivě (zde je 1. díl, zde 2. díl a zde 3. díl. Vzhledem k tomu, že jde o jeden z nejdůležitějších vyjadřovacích prostředků, bude dobře se k tématu vracet. Tentokrát budeme dělat „pokusy na lidech“.
Tato dvojice snímků byla pořízena v průběhu našeho kurzu Hrajeme si s perspektivou (viz podrobná informace zde). Praktická část kurzu se koná ve Vojanových sadech v Praze na Malé straně. Je to krásná zahrada a je z ní vidět kupole chrámu svatého Mikuláše. Podívejme se nejdříve na první obrázek:
 Báň střechy chrámu vyčnívá nad střechami a vypadá to, že chrám je docela blízko. Ve skutečnosti je to z Vojanových sadů vzdušnou čarou půl kilometru. Takový je efekt objektivu s dlouhou ohniskovou vzdáleností. Ten, díky úzkému úhlu záběru, nejen „přitahuje“ vzdálené objekty, ale jako by rušil perspektivu, tedy přibližuje objekty k sobě.
 Druhá ukázka zobrazuje opačný extrém. Krátké ohnisko jakoby vzdalovalo pozadí od objektu. Na této druhé fotografii vypadá chrám jako vzdálený kilometr, možná víc. Krátké ohnisko, tedy široký úhel záběru, zvýrazňuje perspektivu, zobrazuje prostor.
 Použití dlouhého ohniska přináší při fotografování lidí řadu výhod. Především, jsme od nich vcelku daleko, ale to není největší výhoda. Všimněte se, že i na tomto snímku si mne bezdomovec se psem (v pozadí) všiml a dívá se na mě. Důležité ale je, že hlavní aktéři výjevu jsou v pásmu ostrosti, kdežto ostatní je mimo hloubku ostrosti. Pozadí je klidnější a hlavní děj jím není rušen. To je jedna z největších ctností živé fotografie pořizované delším objektivem.
 Živý výjev lze samozřejmě fotit i krátkým ohniskem – pak ale musíme být blízko, a čím kratší je ohnisko, tím musíme být blíž. Široký úhel záběru má tu výhodu (pokud jsme dost blízko), že hlavní objekt je dostatečně velký a čitelný, zabírá v obraze dosti plochy, ale i pozadí, tedy prostředí, je vykresleno. Velmi často, ostatně jako na této ukázce, dochází i k zkreslení obrazu, snímek se perspektivně sbíhá, zde jako by se kácel do stran. Pokud je obrázek dostatečně dynamický, nevadí to. Musíme ale být opravdu blízko. Podívejme se na tuto dvojici obrázků:
Na levé fotografii je dívčí tvář výrazná, kdežto na druhé fotografii táž dívka zaniká ve skupině. Stačilo ustoupit o krok a změnila se perspektiva. Proto nemá smysl fotit „širočinou“ bezmyšlenkovitě – je třeba si uvědomovat prostor a myslet na to, který motiv bude dominantní. Ten musí být samozřejmě vpředu, nejčastěji v levé nebo pravé části obrazu. Jako například takto:
 Tady zřetelně vidíme tvář ženy v popředí a také prostředí chrámu, ve kterém se výjev odehrává. Kdybychom týž motiv fotografovali dlouhým ohniskem, ztratil by se pocit prostoru. Navíc bychom udrželi jen kratší čas – stále platí, že rychlost závěrky by měla číselně odpovídat ekvivalentu ohniska, tudíž při ohnisku odpovídajícímu 28 mm bezpečně udržíme 1/30 sec, kdežto objektiv s ohniskem ekv. 200 mm si žádá 1/200 sec. Stabilizátor samozřejmě tyto časy prodlužuje, ovšem stoprocentní spoleh na něj také není. Příště si povíme o perspektivě v krajině. |
|
Koncem loňského roku jsme tu měli třídílný seriál o objektivu a perspektivě (zde je 1. díl, zde 2. díl a zde 3. díl. Vzhledem k tomu, že jde o jeden z nejdůležitějších vyjadřovacích prostředků, bude dobře se k tématu vracet. Tentokrát budeme dělat „pokusy na lidech“.
Tato dvojice snímků byla pořízena v průběhu našeho kurzu Hrajeme si s perspektivou (viz podrobná informace zde). Praktická část kurzu se koná ve Vojanových sadech v Praze na Malé straně. Je to krásná zahrada a je z ní vidět kupole chrámu svatého Mikuláše. Podívejme se nejdříve na první obrázek:
Báň střechy chrámu vyčnívá nad střechami a vypadá to, že chrám je docela blízko. Ve skutečnosti je to z Vojanových sadů vzdušnou čarou půl kilometru. Takový je efekt objektivu s dlouhou ohniskovou vzdáleností. Ten, díky úzkému úhlu záběru, nejen „přitahuje“ vzdálené objekty, ale jako by rušil perspektivu, tedy přibližuje objekty k sobě.
Druhá ukázka zobrazuje opačný extrém. Krátké ohnisko jakoby vzdalovalo pozadí od objektu. Na této druhé fotografii vypadá chrám jako vzdálený kilometr, možná víc. Krátké ohnisko, tedy široký úhel záběru, zvýrazňuje perspektivu, zobrazuje prostor.
Použití dlouhého ohniska přináší při fotografování lidí řadu výhod. Především, jsme od nich vcelku daleko, ale to není největší výhoda. Všimněte se, že i na tomto snímku si mne bezdomovec se psem (v pozadí) všiml a dívá se na mě. Důležité ale je, že hlavní aktéři výjevu jsou v pásmu ostrosti, kdežto ostatní je mimo hloubku ostrosti. Pozadí je klidnější a hlavní děj jím není rušen. To je jedna z největších ctností živé fotografie pořizované delším objektivem.
Živý výjev lze samozřejmě fotit i krátkým ohniskem – pak ale musíme být blízko, a čím kratší je ohnisko, tím musíme být blíž. Široký úhel záběru má tu výhodu (pokud jsme dost blízko), že hlavní objekt je dostatečně velký a čitelný, zabírá v obraze dosti plochy, ale i pozadí, tedy prostředí, je vykresleno. Velmi často, ostatně jako na této ukázce, dochází i k zkreslení obrazu, snímek se perspektivně sbíhá, zde jako by se kácel do stran. Pokud je obrázek dostatečně dynamický, nevadí to. Musíme ale být opravdu blízko. Podívejme se na tuto dvojici obrázků:
Na levé fotografii je dívčí tvář výrazná, kdežto na druhé fotografii táž dívka zaniká ve skupině. Stačilo ustoupit o krok a změnila se perspektiva. Proto nemá smysl fotit „širočinou“ bezmyšlenkovitě – je třeba si uvědomovat prostor a myslet na to, který motiv bude dominantní. Ten musí být samozřejmě vpředu, nejčastěji v levé nebo pravé části obrazu. Jako například takto:
Tady zřetelně vidíme tvář ženy v popředí a také prostředí chrámu, ve kterém se výjev odehrává. Kdybychom týž motiv fotografovali dlouhým ohniskem, ztratil by se pocit prostoru. Navíc bychom udrželi jen kratší čas – stále platí, že rychlost závěrky by měla číselně odpovídat ekvivalentu ohniska, tudíž při ohnisku odpovídajícímu 28 mm bezpečně udržíme 1/30 sec, kdežto objektiv s ohniskem ekv. 200 mm si žádá 1/200 sec. Stabilizátor samozřejmě tyto časy prodlužuje, ovšem stoprocentní spoleh na něj také není. Příště si povíme o perspektivě v krajině. |
