V závodě Milana Škody ve Vodičkově ulici v Praze se včera konalo cosi jako bohoslužba pro skalní milovníky klasické fotografické techniky. V přízemí ve Škodově Leica Butiku zástupce německé Leicy předváděl dálkoměrné přístroje, včetně mého milovaného Monochromu a v konferenční místnosti v třetím patře pak bylo to vrcholné: prezentace velkoformátového modelu S v podání oblastního obchodního ředitele Marc Létheneta.
V závodě Milana Škody ve Vodičkově ulici v Praze se včera konalo cosi jako bohoslužba pro skalní milovníky klasické fotografické techniky. V přízemí ve Škodově Leica Butiku zástupce německé Leicy předváděl dálkoměrné přístroje, včetně mého milovaného Monochromu a v konferenční místnosti v třetím patře pak bylo to vrcholné: prezentace velkoformátového modelu S v podání oblastního obchodního ředitele Marc Létheneta.
Přiznám se, že jsem dálkoměry jaksi pominul, a dychtil jsem po modelu S2. V roce 1999 jsem tehdy ještě na Interkameře v Praze viděl model Leica S1 Pro. To tenkrát byl 26megový fotoskener z roku 1996 se záznamem na připojený počítač. Daly se v něm použít objektivy Leica, ale s redukcí i Hasselblad, Mamiya 4,5×6 a mechanicky ovládané objektivy Canon, Nikon a dalších značek. Fotoaparát v pravém slova smyslu to však nebyl, přístroj bylo možno použít výhradě ke statické fotografii. Na Photokině v roce 2008 se však Leica pochlubila naprosto odlišně koncipovaným modelem S2. Je to dodnes vyráběná jednooká zrcadlovka s čipem CCD 30 x 45 mm od Kodaku, od Photokiny v roce 2012 má označení S, model 006. Snímač má o 26% delší úhlopříčku než full frame čip 24 x 36 mm, takže crop factor je záporný, je třeba zhruba 20% ubrat. Snímač nemá low pass filtr, takže to, co je dnes inzerováno jako převratná novinka měla tato Leica v roce 2008, respektive 2009, kdy se začala prodávat. Od S2 se současný model liší v detailech, zlepšený snímač umožňuje vyšší ISO a objektivy CD mají vyšší synchronizační čas a je zde i modul GPS. Měl jsem příležitost na chvilku fotit se 70 mm Summaritem, takže to byl ohnisko zhruba odpovídající padesátce pro kinofilmový přístroj. Procesor je Fujitsu Maestro, což je v podstatě multiprocesor, obdobný je i Expeed Nikonu. Objektivy jsou vybaveny autofokusem, do dneška jich je k disposici devět. Tělo má šterbinovou závěrku a šest objektivů z těch devíti má centrální závěrku, která dosahuje neuvěřitelné synchronizační rychlosti s bleskem 1/1000 sec. Věrna tradici S1 ale Leica spolupracuje i s objektivy jiných výrobců, najmě pak Hasselbladu, a pan Léthenet mě ujistil, že hasselbladí objektivy rychleji ostří na Leica těle než na Hasselbladu.
Zde přístroj vidíte takříkajíc v ruce. Časy se nastavují kruhovým voličem, clona rollerem vzadu, přední roller tu není: ano, je to profi přístroj, který nemá dva rollery! Vedle voliče časů vidíte miniaturní stavový displej. Displej vzadu je třípalcový, kolem něho jsou čtyři tlačítka – na žádném není nic napsáno, jsou volitelná a v podstatě si na ně můžete navolit co chcete. Jediné, přes co vlak nejede, je vypínač, kde nastavíte OFF, tedy vypnout, anebo FPS, to je štěrbinová závěrka anebo CS, to je centrální závěrka v objektivu. Pokud použijete objektiv bez centrální závěrky, automaticky se přístroj přepne do režimu FPS. Ovládání je poněkud zvláštní. ISO se nastavovalo u tohoto kusu (lze volit i jinak) delším stiskem levého horního zadního tlačítka. Rozsah je od 100 do 1600 po násobcích. Časy, stejně jako clona jdou po násobcích, clona po polovinách. Zajímavě řešená je korekce oční vady na hledáčku, já brejlovec takové řešení vítám.
Přístroj je stavěn tak, že poslouží především při ateliérové komponované fotografii, však je to medium frame! Ale lze ho vzít i do terénu a pan Léthemet ochotně poléval přístroj vodou, aby předvedl jeho voděodolnost.
Nicméně ho pečlivě osušil, než mi dovolil na pár minut do něho vložit kartu. Mám jakousi zkušenost s digi Hasselbladem a tak jsem byl zvědavý na jeho výkon při vysokém ISO. Ony totiž se ty velké formáty hřejí a teplem narůstá šum. Přístroj má dva sloty, jeden pro CF a druhý pro SD karty – lze simultánně ukládat v JPEG a DNG formátu. Zde byl nastavený DNG takže mé ukázky jsou konvertované v CR Photoshopu. Vyzkoušel jsem tedy celou škálu od 100 do 1600 ISO. Míra výřezu je patrná z ukázky:
A takhle to vymaloval Summarit při 1600 ISO při 100% podání:
Ona se kresba nejlíp pozná na textuře – tohle je detail tašky z obrázku při 800 ISO.
Podstatný je i dojem z autofokusu. Absence automatického ostření je jedna z bariér, která odrazuje mnoho zájemců, kteří by třeba byli schopni a ochotni vynaložit značné peněžní obnosy za špičkovou techniku. Ale málo platné, to ruční ostření je dneska už něco jako nesynchronizovaná převodovka v autě. Tenhle přístroj synchron, pardon, autofokus má. Na Summicronu který jsem měl v ruce i v osvětlení konferenční místnosti náležitě rychlý rychlý, pravda, poněkud slyšitelný. Ostření mají ty objektivy vnitřní, na co jsem se ptal – s výjimkou makroobjektivu.
O kvalitách netřeba diskutovat. Přístroj má kresebné vlastnosti ateliérového aparátu a je přitom pružný a ovladatelný jako zrcadlovka. Jeto samozřejmě absolutně profesionální nástroj. Tělo stojí přes 450 tisíc a cena objektivů se pohybuje od 100 do 300 tisíc,ty s centrální závěrkou jsou samozřejmě blíže té vyšší hranici. O kvalitě netřeba debatovat, jde o zakázky dostatečně lukrativní, aby se zájemci taková investice vyplatila. Bližší info najdete na stránkách Leicy.
