Nezařazené

Leica M8

V roce 1954 byla na Photokině uvedena první M3 (kupodivu, M1 přišla až o pět let později). Na minulé Photokině jsem zkoumal „jakoby Leicu“ – model Epson R-D1, dálkoměrný šestimegový aparát kompatibilní s Leica objektivy, ale jeho tělo nedosahovalo ani zdaleka elegance skutečné Leicy (je to 6 Mpx přístroj). Lidé od Epsonu mi tehdy tvrdili, že R-D1 je originál vyvinutý Epsonem, přesto se dodnes domnívám, že šlo o „funkční prototyp“, o model, který měl sloužit k ověření principů a výrobních možností.

Leica M8 Tělo přístroje je z hořčíkové slitiny, spodní a horní část jsou mosazné, tělo je potaženo vrstvičkou kůže – jak je u této firmy zvykem. Od M7 se liší na první pohled tím, že nemá přetáčecí páčku a kličku pro zpětné navinutí filmu do kazety. Mimochodem, zmíněný Epson „přetáčecí páčku“ měl, natahovala se jí závěrka…

Snímač vyrobený Kodakem má netypický rozměr 27×18 mm, je tedy znatelně větší než třeba DX formát 23,6×15,8. Leica byla jistě v pokušení vyrobit „full frame“ 24×36 mm, to by byla ta pravá bomba. Od projektu bylo upuštěno právě kvůli problémům s dopadem paprsků – objektivy této dálkoměrné kamery jsou hlouběji zapuštěny do těla přístroje, než objektivy zrcadlovek (tam je míra zapuštění limitována zrcátkem) a kraje obrazu by nebylo možno uspokojivě vykrýt. Zvolený rozměr je tedy kompromisem – buňky mají 6,8×6,8 mikronů a je jich 10,3 milionů efektivně. Navíc mají originálně řešené sběrné čočky – buňky v okrajových oblastech je mají umístěné excentricky. Je to poprvé, kdy o takovém řešení padla veřejná zmínka. Výsledkem je ovšem prodlužovací faktor 1,33 x (oproti obvyklým 1,5x , 1,6x nebo 2x systému 4/3).
Objektivy určené k tomuto přístroji poskytují procesoru šestibitovou informaci. Té je využito ke korekci obrazu s ohledem na použitou ohniskovou vzdálenost. Lze použít i všech starších objektivů M systému od roku 1954, ty ovšem tuto službu neposkytují. Přístroj nemá automatické ostření, ostří se manuálně pomocí dálkoměru, jak je u Leicy pravidlem. Má ovšem vnitřní měření expozice, to je zde zavedeno od roku 1971. Světlo se odráží od lamely závěrky a měří ho dioda umístěná na dně přístroje. Což samozřejmě znamená, že se měří střed obrazu, není zde maticové měření obvyklé v jiných digi, ať kompaktech nebo zrcadlovkách, kde ze měřit z celé plochy snímače. Citlivost měření je ovšem obrovská od 0 do 20 EV, přičemž 0 EV je množství světla, která dá expozici 1 sec při světelnosti F1.0. Citlivost je od 160 ISO do 2200 ISO. Rozsah závěrky je od 32 sec do 1/8000 sec a „bulb“ otevření (trvalé) závěrky..¨

Hledáček je samozřejmě průhledový, s vyrovnáváním paralaxy (rozdíl mezi optickou osou hledáčku a objektivu). LCD displej má 2,5´´úhlopříčku. Nelze ho použít jako hledáčku, závěrka se opravdu otevírá jen při expozici. Synchronizační čas pro blesk je 1/250 sec. Sériové focení je podivuhodně pomalé, jenom 2 fps.

Nelze pochybovat o vynikajících obrazových vlastnostech tohoto přístroje. Určitý typ profesionálů Leicy vyhledávají kvůli jejich malým rozměrům a váze a také kvůli tichosti chodu – na koncerte se prostě nedá se zrcadlovkou fotit. Vysoká cena není nic, nad čím bychom se měli pozastavovat, ta je prostě dána tím, že je to Leica…


V roce 1954 byla na Photokině uvedena první M3 (kupodivu, M1 přišla až o pět let později). Na minulé Photokině jsem zkoumal „jakoby Leicu“ – model Epson R-D1, dálkoměrný šestimegový aparát kompatibilní s Leica objektivy, ale jeho tělo nedosahovalo ani zdaleka elegance skutečné Leicy (je to 6 Mpx přístroj). Lidé od Epsonu mi tehdy tvrdili, že R-D1 je originál vyvinutý Epsonem, přesto se dodnes domnívám, že šlo o „funkční prototyp“, o model, který měl sloužit k ověření principů a výrobních možností.

Leica M8 Tělo přístroje je z hořčíkové slitiny, spodní a horní část jsou mosazné, tělo je potaženo vrstvičkou kůže – jak je u této firmy zvykem. Od M7 se liší na první pohled tím, že nemá přetáčecí páčku a kličku pro zpětné navinutí filmu do kazety. Mimochodem, zmíněný Epson „přetáčecí páčku“ měl, natahovala se jí závěrka…

Snímač vyrobený Kodakem má netypický rozměr 27×18 mm, je tedy znatelně větší než třeba DX formát 23,6×15,8. Leica byla jistě v pokušení vyrobit „full frame“ 24×36 mm, to by byla ta pravá bomba. Od projektu bylo upuštěno právě kvůli problémům s dopadem paprsků – objektivy této dálkoměrné kamery jsou hlouběji zapuštěny do těla přístroje, než objektivy zrcadlovek (tam je míra zapuštění limitována zrcátkem) a kraje obrazu by nebylo možno uspokojivě vykrýt. Zvolený rozměr je tedy kompromisem – buňky mají 6,8×6,8 mikronů a je jich 10,3 milionů efektivně. Navíc mají originálně řešené sběrné čočky – buňky v okrajových oblastech je mají umístěné excentricky. Je to poprvé, kdy o takovém řešení padla veřejná zmínka. Výsledkem je ovšem prodlužovací faktor 1,33 x (oproti obvyklým 1,5x , 1,6x nebo 2x systému 4/3).
Objektivy určené k tomuto přístroji poskytují procesoru šestibitovou informaci. Té je využito ke korekci obrazu s ohledem na použitou ohniskovou vzdálenost. Lze použít i všech starších objektivů M systému od roku 1954, ty ovšem tuto službu neposkytují. Přístroj nemá automatické ostření, ostří se manuálně pomocí dálkoměru, jak je u Leicy pravidlem. Má ovšem vnitřní měření expozice, to je zde zavedeno od roku 1971. Světlo se odráží od lamely závěrky a měří ho dioda umístěná na dně přístroje. Což samozřejmě znamená, že se měří střed obrazu, není zde maticové měření obvyklé v jiných digi, ať kompaktech nebo zrcadlovkách, kde ze měřit z celé plochy snímače. Citlivost měření je ovšem obrovská od 0 do 20 EV, přičemž 0 EV je množství světla, která dá expozici 1 sec při světelnosti F1.0. Citlivost je od 160 ISO do 2200 ISO. Rozsah závěrky je od 32 sec do 1/8000 sec a „bulb“ otevření (trvalé) závěrky..¨

Hledáček je samozřejmě průhledový, s vyrovnáváním paralaxy (rozdíl mezi optickou osou hledáčku a objektivu). LCD displej má 2,5´´úhlopříčku. Nelze ho použít jako hledáčku, závěrka se opravdu otevírá jen při expozici. Synchronizační čas pro blesk je 1/250 sec. Sériové focení je podivuhodně pomalé, jenom 2 fps.

Nelze pochybovat o vynikajících obrazových vlastnostech tohoto přístroje. Určitý typ profesionálů Leicy vyhledávají kvůli jejich malým rozměrům a váze a také kvůli tichosti chodu – na koncerte se prostě nedá se zrcadlovkou fotit. Vysoká cena není nic, nad čím bychom se měli pozastavovat, ta je prostě dána tím, že je to Leica…