Na webové stránce německé firmy Leica je tento model charakterizován jako „digitální budoucnost černobílé fotografie“. Je to přístroj se snímačem 24-36 full frame čipem s 18 miliony pixelů, ovšem bez obvyklých barevných filtrů, takže výsledek je černobílý. O mechanických a optických kvalitách přístroje jistě nebude diskuse: hořčíkové tělo s mosaznými díly na vrchu a spodku, špičkové dílenské zpracování a samozřejmě nebetyčně dokonalá optika. Připomínám, že leiky nemají autofokus, ostří se tu klasicky, ručně, prostřednictvím dálkoměrného hledáčku. V tom se M-M model neliší od odstaních M přístrojů, včetně dosud nejnovějšího M9.
Zdroj pochyb je dvojí, nepočítáme-li ten třetí a nakonec čtvrtý.
Začnu tím třetím. Technika černobílé digitální fotografie je dnes dokonale zvládnutá. Právě proto, že se při ní zpracování data získaná z čipu s barevnými RGB filtry, lze jednoduše simulovat jakákoli barevná filtrace. V tomto ohledu existují skvělé softwary, především Silver Efex Pro 2 (psal jsme o něm loni v lednu). A co je pozoruhodné, právě SEP 2 je dodáván jako příslušenství k tomuto přístroji, dokonce i Adobe Lightroom si lze stáhnout jako přídavek, to vše v ceně v řádu 8 tisíc dolarů za tento přístroj. Přístroj ukládá data v RAW anebo v JPEG ve formátu sRGB. Znamená to, že při zpracování obrazu – dejme tomu právě v Lightroomu – se počítá s běžným demozaikováním, jen s tou výhradou, že před fotodiodami v čipu nejsou žádné filtry.
Právě tato absence filtrů je hlavní inzerovanou předností přístroje. Každý filtr samozřejmě „bere světlo“, to je jeho podstata – červený nás zbaví modré složky světla a modrý nás připraví o červenou a zelený to ořeže na obou stranách. Světla, tedy energie, je po průchodu filtrem méně a je třeba více zesilovat se všemi nežádoucími následnými efekty. Tato logika je tedy jasná. Zároveň vyvolává pochybnosti.
Emulze černobílého filmu, jak si pamětníci rozpomenou, bývala bílá, jen pokud šlo o reprodukční materiály určené k reprofotografii černobílých předloh. Emulze filmů určených k realistické černobílé fotografii byla vždy barevná. To proto, aby se dosáhlo realistického vyjádření obrazu světa kolem nás. Vnímáme kolem sebe barvy, ale zároveň i tmavost barev. Proto se do emulzí přidávala barviva, aby se barevná titlivost korigovala. V černobílé fotografii byly i přesto vždy problémy především s modrou barvou – a bylo nutno používat filtr, žlutý nebo oranžový, aby mraky pěkně vystouply na obloze. Zkrátka, na různé vlnové délky ve viditelné části světla byly krystaly halových sloučenin stříbra jinak citlivé než naše oko.
Totéž ovšem platí o křemíku. Ten nejlépe přijímá červenou složku a nejméně modrou složku, na tom ostatně je založen systém Foveon (psal jsem o něm poprvé před osmi lety). Všichni víme, že s črvenými předlohami bývají problémy i v klasické barevné digitální fotografii. Tisková zpráva Leiky je úpřirozeně plná chvály, ovšem kupodivu ani na jejím webu se nic kloudného o tomto problému nedozvíme. Sdilver Efex Pro 2 dovede kouzlit s černobílou charakteristikou, nicméně k čarování potřebuje zdrojovou barevnou informaci. Tahle Leica M-M dovede vytvářet sépiové, nazelenalé a namodralé obrázky, ale pokud je zdroj opravdu černobílý, jde o pouhé kolorování. No a pokud jsou někde zakuklené filtry a jenom se o tom nemluví, pak by šlo o klamání veřejnosti. Ale toto je jen výsledek logické úvahy, nikoli na faktech založené podezření.
No a ta pochybnost která by měla být jako první. Na Dpreview se můžeme podívat na ukázkové fotky. Pravidelní čtenáři vědí, že nikdy nekritizuji práci jiných, tím méně abych ji kritizoval silnými slovy.. zde se neudržím. Ukázkové fotky jsou humus, je to výsměch. Další ukázky jsem našel na webu The Photographer Ani ty nejsou přesvědčivé. Ano, kdyby nebyla půlka května, koukal bych do kalendáře, zdali nejde o aprílový vtip.
Dodám ještě tu čtvrtou pochybnost. Kristepane, pánové z Leiky tohle všechno vědí a nepotřebují žádného pana Neffa aby jim poradil, že křemík zpracovává světlo jinak než lidské oko. Co tohle všechno tedy znamená? Jsem zvědav, zdali se odpovědi na tuto otázku dočkáme.
