Nebývá často, že mám příležitost aspoň osahat zbrusu novou kameru a s touto Leicou se mi to poštěstilo. Slovo poštěstilo nepoužívám s nadsázkou, je to přístroj opravdu náramný. Nejsem leikař a mé dosavadní kontakty byly velmi opatrné. Bezvýhradně jsem byl nadšený až z přístroje Leica Q, to je plnoformát s pevným objektivem 28/1.7. Potkal jsem i přístroje Leica s formátem APS-C, nicméně nadšení analogické tomu z kvéčka ve mně vzbuzuje až tento model CL. Oni mají v reklamním videu odkaz na Oskara Barnaca a jeho původní Leicu a když jsem to viděl poprvé, řekl jsem si, že jde o nadsázku. Ale nejde.
Z téhle Leicy máte opravdu pocit toho bezprostředního focení spolehlivým a odolným přístrojem: jistě, je tu řada M, ovšem pro dnešní generaci (počínaje mým ročníkem 1945) je prostě to manuální ostření těžký handicap. Zde je ostření automatické – a funguje to samozřejmě při všech osmi zatím nabízených objektivech. Pokud jde o specifikace, zopakuji, že jde o 24megovou bezzrcadlovku s výměnnými objektivy (bajonet T). Procesor je Maestro II (ve kvéčku je původní Maestro). Zaostřovacích bodů je 49, ostření je na kontrast. Rozsah závěrky je od 30 ses do 1/8000 (mechanická závěrka) a 1/25000 elektronická (kupodivu předchozí TL2 model má max. 40 tisíc). Je zde vestavěný elektronický hledáček 2,4 mega se 100% krytím obrazu, displej LCD je třípalcový pevný dotykový jednomegový. Sériové focení je 10 oken/sec. Nemá to vestavěný blesk, je zde připojení přes sáňky. Video je až 4K / 30 fps, zápis na karty formátu SD až po UHS II. Dálkové ovládání s mobilu přes wi-fi. Napájení lithiovou baterkou, vydrží 220 obrázků. Rozměry jsou 131 x 78 x 45 mm, váha 403 g.
![](/obrdg2017/fotaky/leica_cl/leica_cl.jpg)
To vše si vyčtete všude ze specifikací, tady jen pro úplnost a pořádek.
Celkový dojem
Je to Leica a ta se nikdy nepodbízí. Je to poměrně velký přístroj, já měl v ruce osazení 23 mm/2.0 Summicronem, od včerejška je k disposici 18 mm Elmarit, který je plochý a asi bude s tímto tělem hojně prodávaný. Je tu zachovaný tradiční design, tedy žádné úchopy a opěrky pro palec, je to strohý tvar, dokonalá matná čerň. Nahoře spoušť s vypínačem, na hraně horního panelu dva ovládací prvky, kolečka s tlačítkem uprostřed. Kombinací tlačítek a koleček ovládáme to, co je třeba ovládnout. První mimořádnost: v plně automatickém režimu lze korigovat expozici, dokonce lhostejno zda prvním či druhým kolečkem. V ostatních režimech je třeba si zvyknout, kterým kolečkem se co dělá, v P režimu se pravým kolečkem dá měnit poměr času a clony. Trochu vnímám jako nepříjemnost, že v režimech priority clony / času je korekce clony na levém kolečku, tedy tom vzdálenějším po rohu – není to tak dobře pod palcem.
![](/obrdg2017/fotaky/leica_cl/leica_cl_1.jpg)
Menu není uživatelsky moc příjemné a také Fn menu není zrovna moc vstřícné, má sice osm možností, ale ukazuje vždy jen jednu. Co je naopak velmi přívětivé, je LCD stavový displej na horní stěně.
![](/obrdg2017/fotaky/leica_cl/leica_cl_2.jpg)
Skvělý je pohled do hledáčku. Sice to není čtyřmegový EVF jako má Q model, ale má velké zvětšení, takže vidíme jasný a ostrý obraz bez chvění a zpoždění. Ostření je bleskové a zpoždění spouště je fyziologicky nepostřehnutelné. Krátce a dobře, když to vezmete do ruky, je to poněkud nepohodlné a je to hodně retro, ale to k Leice patří. Máte pocit klasického kinofilmového aparátu s velkým hledáčkem, v němž vidíte všechno co potřebujete vidět. Lze do něho nacvaknout vodováhu a histogram, ten je šikovně umístěný do levého horního rohu, takže neruší. Ze spánku se probouzí okamžitě a to opravdu není samozřejmost – i když tedy přístroj nevypnete, je pořád připraven k práci a obraně vlasti. Ve specifikacích je hrozivě nízký počet obrázků na jedno nabití, 220 – to opravdu není nic moc. To jsem nemohl ověřit, neměl jsem přístroj dost dlouho, v republice je jeden kus a ten prodali ještě dřív, než jsem ho stačil do Leica centra ve Foto Škoda ve Vodičkově ulici v Praze vrátit.
Obrazová kvalita
Zkoumal jsem to s touo výhradou, že jsem nemohl jít do extrémních podmínek – zvláště pak do velkých kontrastů. To bývá kámen úrazu. Fotil jsem tedy za pošmourného a mírně slunečného počasí.
Přístroj ukládá v RAW – DNG a JPEG. Pouze Leica a Pentax používá DNG, takže včera zveřejněný foťák – a jeho RAW jsem okamžitě otevřel v Photoshopu a jeho Camera Raw. JPEG se dá volit podle velikosti, nikoli podle stupně komprese, jako velký, střední a malý, já fotil velký, 24 mega. Rozdíl mezi fotkou vyvolanou z RAW a otevřenou z JPEG je zřetelný – tohle je 100% výřez z rohu, vlevo je JPG, vpravo export z RAW:
![](/obrdg2017/fotaky/leica_cl/leica_cl_roh_dngm.jpg)
Kresba je skvělá a je to pochopitelně zásluha použitého objektivu Summicron, ten je na Leica poměry za hubičku, stojí jenom 45 tisíc. Optické vady nejsou postřehnutelné. Zde je nepostřehnutelná soudková vada.
![](/obrdg2017/fotaky/leica_cl/leica_cl_soud.jpg)
Summicron bez problému ustál slunce v záběru, nikde žádné reflexy.
![](/obrdg2017/fotaky/leica_cl/leica_cl_slun.jpg)
Oblíbená je otázka šumu. Zde je srovnání 100% výřezu při 800, 1600, 3200 a 6400 ISO. Přijatelná hodnota je 3200, o další stupeň už je to slabeso.
![](/obrdg2017/fotaky/leica_cl/leica_cl_isom.jpg)
Vyzkoušel jsem ale i těch 50 tisíc. Šum tam byl, ale pozoruhodně ostrý, takže fotka vypadala docela přijatelně. Takto je to rovnou z JPEG:
![](/obrdg2017/fotaky/leica_cl/leica_cl_50kiso_dngm.jpg)
V Camera Raw se dá šum do značné míry odstranit. Tady ale poznamenejme, že 50 tisíc ISO je snová hodnota i pro profi plnoformátové zrcadlovky, limit použitelnosti (s bídou) zde bývá 12800 ISO,
![](/obrdg2017/fotaky/leica_cl/leica_cl_50kiso_dng2m.jpg)
Leica má zásadu nezahlcovat uživatele funkcemi. Aplikuje ji i na modelu CL. Máte tu všechno co je třeba, máte možnost ukládat uživatelská nastavení, ale jak řečeno, nedá se ovlivňovat ani stupeň komprese. Proč taky, že… V tom je právě ten koncept: Leica nabízí jen to, co potřebujete a moc toho v praxi nepotřebujete.
Pozoruhodná je program line. To je přednastavený průběh reagování na pokles světelné hladiny v automatickém režimu. Přístroj se tu chová trochu jako mobil v tom smyslu, že se nebojí maximální světelnosti nebo aspoň malé clony, čili nesnaží se udržet optimum kresby, jež je vždycky někde kolem F8.0. Při poklesu světla eventuálně stáhne čas na 1/60, ale statečně se snaží ho držet na 1/125 a bez rozpaků zvedá ISO. Ani se nenadějete a jste na 2000 ISO a pořád tam máte 1/60. Pod tu 1/60 nejde – i za cenu podexpozice. Zastaví se na 6400 ISO a podle nálady vás na plnou světelnost obdaří 1/60 nebo 1/125. Mně je to velmi sympatické, protože i ta 1/60 se dá jakž takž při krátkém ohnisku udržet. Vzhledem k tomu, že je tu k disposici nevtíravý a dobře čitelný histogram a expozici lze korigovat i při plně automatickém režimu, není třeba se automatického režimu bát – tato program line vás do žádných osmin vteřiny nezatáhne.
![](/obrdg2017/fotaky/leica_cl/leica_cl_3.jpg)
Shrnutí
Leica CL je první model této značky, kdy si neříkám: dobrý, kdyby tohle nebo tamto. Tohle je prostě skvělý model bezzrcadlovky s objektivy bajonetu T, kde dnes už máte osm skel od zoomu 11-23/3.5-4.5 širokáče po 55-135/3.5-4.5 teleobjektivu. Převládají pevná ohniska, 18, 23, 35 a makro 60. Černá 18ka mu bude jistě slušet. Je to exkluzivní produkt pro specifický okruh zájemců. Profesionál si ji nejspíš nekoupí, leda ten hodně úspěšný, pro radost. Je pro poučeného a fotografie znalého milovníka high-tech vymožeností. Naprosto si nemyslím, že jde o snobismus – je to radost s preciznosti, solidnosti, z vysokého a objektivy jsou v ceně výkonu, a za to vše jsou tito lidé ochotni zaplatit i vyšší cenu. Tělo přijde na 65 tisíc, objektivy od 45 do cca 60 tisíc. Je to hodně, ale faktor radosti je nevyčíslitelný.
Ukázky:
Poslední fotka je při 2000 ISO – ze zkoušky program line.
1 |
![]() |
2 |
![]() |
3 |
![]() |
4 |
![]() |
5 |
![]() |
6 |
![]() |
7 |
![]() |
8 |
![]() |
9 |
![]() |
10 |
![]() |
11 |
![]() |
12 |
![]() |
13 |
![]() |
14 |
![]() |
15 |
![]() |
16 |
![]() |
17 |
![]() |
18 |
![]() |