Když vysvitne slunce, máme často problémy s nastavením správné expozice – když je v motivu vyskytnou dvě oblasti, jedna hodně zastíněná a hodně zalitá slunečním světlem. Pojďme se na ten problém podívat blíže. Vybral jsem si motiv možná netypický – je to průhled vstupní bránou Zbraslavského zájmu. Je zde obrovský rozdíl mezi sluncem zalitým dvorem a scénou uvnitř vstupu.
V takových případech hodně záleží na tom, jak je nás přístroj technicky vybaven. Začnu ideálním případem, kdy je to přístroj technicky dobře vybavený, takže disponuje:
- manuálně nastavitelnou expozicí, lze tedy ručně nastavit clonu i čas
- má možnost bodově měřit světelné hodnoty
Nejdříve tedy pracujme s přístrojem jako s bodovým expozimetrem. Zvolíme si záběr (v našem případě průhled klenutou bránou plus socha vlevo) a nejdřív si změříme, jakou expozici v režimu bodového měření vyžaduje socha. Při 100 ISO a cloně F10 je to 1/40 sec.
V druhém kroku zamíříme aparát tak, aby střed záběru padl na osvětlenou část. Bodovým měřením zjistíme při 100 ISO a cloně F10 hodnotu 1/400 sec.
Která s obou hodnot je správná?
Samozřejmě, že žádná! V této fázi jsme teprve měřili a zjistili jsme, že rozpětí jasů je zde veliké a lze ho orientačně vyjádřit rozpětím od 1/40 do 1/400 sekundy. Snadno spočítáme, kolik je to expozičních hodnot (zkratka EV):
1/40 – 1/80 – 1/160 – 1/320 – 1/640
Je to (přibližně) rozpětí pěti expozičních stupňů. Kdo pečlivěji studuje materiály ví, že pět EV by měl zvládnout i běžný digitální aparát. Udělejme tedy experiment a zkusme pořídit dvojici snímků, jeden při 1/40 a druhý při 1/400 sec při cloně F10:
Vlevo vidíme snímek pořízený 1/40, vpravo 1/400 sec. Rozdíl je očividný. Vlevo je socha dobře vidět, avšak nádvoří je beznadějně přepálené. Na snímku vpravo je nádvoří tmavé a socha tone v černi.
Ani jedna z těchto krajních expozic tedy není správná.
Znamená to, že „bodové měření je nepřesné“? Nikoli! Znamená to, že bodové měření je orientační pomůcka. Zjišťujeme krajní hodnoty a z nich teprve odvodíme výslednou expozici.
Logika nám napovídá, že správná expozice bude „někde mezi“. Pohled na řadu expozic (o něco výše) napoví, že by správná expozice mohla být někde blízko hodnoty 1/160 (je to střední hodnota). Je tomu tak?
Takto papírově se to nedá zjistit. Musí nastoupit další pomůcka, a tou je histogram. On totiž ten snímek může vypadat na displeji dobře, jenže histogram prozradí, jak to s ním ve skutečnosti je: na našem případě vidíme velký přepal (křivka stoupá prudce vzhůru podél pravého okraje).
Toto je histogram generovaný počítačem, ale podobně probíhající křivku budete mít i na svém aparátu. Jakmile tedy histogram vyletí vpravo takto vzhůru, musíme expozici upravit. Pro přehlednost budeme upravovat expoziční čas – a místo 1/160 nastavíme 1/200. S tímto výsledkem:
Můžeme být spokojeni? Pravda, vpravo nám to také letí vzhůru, ovšem i vlevo jsou hrozivé výdutě. Podíváme se tedy na přepaly tohoto snímku:
 Žluté plošky naznačují přepálenou bílou, ovšem tyrkysové naznačují silnou podexpozici. Zdá se, že jsme zde narazili na hranici. Kdybychom totiž ještě zkrátili expozici (na př. na 1/250 sec), zmizely by přepaly, ale zhoršila by se podexpozice ve stínech. Je tedy dobře se držet nějakého rozumného kompromisu a právě toho je zde, myslím, dosaženo.
Automatické přístroje
Co ale dělat, když je náš přístroj čistě automatický a nemá bodové měření expozice a manuálně nastavitelné časy a clonu?
Je třeba využívat blokování expozice: když namáčkneme spoušť, přístroj zaostří a nastaví expozici. Záleží tedy na tom, co v okamžiku namáčknutí spouště je v centrální oblasti jeho záběru. Velmi dobrou pomůckou je právě histogram: při zkoumání záběru ho mějme zapnutý a sledujme ho. Jakmile je „správný!, tedy jakmile křivka padá vpravo dole „do kouta“, do pravého spodního rohu, namáčkněme spoušť a v klidu dokomponujme záběr – a pak domáčkněme spoušť. Rozhodně nenechme křivku vyběhnout po pravém svislém okraji vzhůru! To je známka přepalu a tedy zničeného obrázku.
Když vysvitne slunce, máme často problémy s nastavením správné expozice – když je v motivu vyskytnou dvě oblasti, jedna hodně zastíněná a hodně zalitá slunečním světlem. Pojďme se na ten problém podívat blíže. Vybral jsem si motiv možná netypický – je to průhled vstupní bránou Zbraslavského zájmu. Je zde obrovský rozdíl mezi sluncem zalitým dvorem a scénou uvnitř vstupu.
V takových případech hodně záleží na tom, jak je nás přístroj technicky vybaven. Začnu ideálním případem, kdy je to přístroj technicky dobře vybavený, takže disponuje:
- manuálně nastavitelnou expozicí, lze tedy ručně nastavit clonu i čas
- má možnost bodově měřit světelné hodnoty
Nejdříve tedy pracujme s přístrojem jako s bodovým expozimetrem. Zvolíme si záběr (v našem případě průhled klenutou bránou plus socha vlevo) a nejdřív si změříme, jakou expozici v režimu bodového měření vyžaduje socha. Při 100 ISO a cloně F10 je to 1/40 sec.
V druhém kroku zamíříme aparát tak, aby střed záběru padl na osvětlenou část. Bodovým měřením zjistíme při 100 ISO a cloně F10 hodnotu 1/400 sec.
Která s obou hodnot je správná?
Samozřejmě, že žádná! V této fázi jsme teprve měřili a zjistili jsme, že rozpětí jasů je zde veliké a lze ho orientačně vyjádřit rozpětím od 1/40 do 1/400 sekundy. Snadno spočítáme, kolik je to expozičních hodnot (zkratka EV):
1/40 – 1/80 – 1/160 – 1/320 – 1/640
Je to (přibližně) rozpětí pěti expozičních stupňů. Kdo pečlivěji studuje materiály ví, že pět EV by měl zvládnout i běžný digitální aparát. Udělejme tedy experiment a zkusme pořídit dvojici snímků, jeden při 1/40 a druhý při 1/400 sec při cloně F10:
Vlevo vidíme snímek pořízený 1/40, vpravo 1/400 sec. Rozdíl je očividný. Vlevo je socha dobře vidět, avšak nádvoří je beznadějně přepálené. Na snímku vpravo je nádvoří tmavé a socha tone v černi.
Ani jedna z těchto krajních expozic tedy není správná.
Znamená to, že „bodové měření je nepřesné“? Nikoli! Znamená to, že bodové měření je orientační pomůcka. Zjišťujeme krajní hodnoty a z nich teprve odvodíme výslednou expozici.
Logika nám napovídá, že správná expozice bude „někde mezi“. Pohled na řadu expozic (o něco výše) napoví, že by správná expozice mohla být někde blízko hodnoty 1/160 (je to střední hodnota). Je tomu tak?
Takto papírově se to nedá zjistit. Musí nastoupit další pomůcka, a tou je histogram. On totiž ten snímek může vypadat na displeji dobře, jenže histogram prozradí, jak to s ním ve skutečnosti je: na našem případě vidíme velký přepal (křivka stoupá prudce vzhůru podél pravého okraje).
Toto je histogram generovaný počítačem, ale podobně probíhající křivku budete mít i na svém aparátu. Jakmile tedy histogram vyletí vpravo takto vzhůru, musíme expozici upravit. Pro přehlednost budeme upravovat expoziční čas – a místo 1/160 nastavíme 1/200. S tímto výsledkem:
Můžeme být spokojeni? Pravda, vpravo nám to také letí vzhůru, ovšem i vlevo jsou hrozivé výdutě. Podíváme se tedy na přepaly tohoto snímku:
Žluté plošky naznačují přepálenou bílou, ovšem tyrkysové naznačují silnou podexpozici. Zdá se, že jsme zde narazili na hranici. Kdybychom totiž ještě zkrátili expozici (na př. na 1/250 sec), zmizely by přepaly, ale zhoršila by se podexpozice ve stínech. Je tedy dobře se držet nějakého rozumného kompromisu a právě toho je zde, myslím, dosaženo.
Automatické přístroje
Co ale dělat, když je náš přístroj čistě automatický a nemá bodové měření expozice a manuálně nastavitelné časy a clonu?
Je třeba využívat blokování expozice: když namáčkneme spoušť, přístroj zaostří a nastaví expozici. Záleží tedy na tom, co v okamžiku namáčknutí spouště je v centrální oblasti jeho záběru. Velmi dobrou pomůckou je právě histogram: při zkoumání záběru ho mějme zapnutý a sledujme ho. Jakmile je „správný!, tedy jakmile křivka padá vpravo dole „do kouta“, do pravého spodního rohu, namáčkněme spoušť a v klidu dokomponujme záběr – a pak domáčkněme spoušť. Rozhodně nenechme křivku vyběhnout po pravém svislém okraji vzhůru! To je známka přepalu a tedy zničeného obrázku.
| |
Soutěž v poločase – Začátek
14. 1. 2019
