Korekce expozice a manuální nastavení

Nejdříve maličké opáčko.

Známe vcelku čtyři režimy automatické expozice, tedy takové režimy, kdy automatika v plném rozsahu určuje expozici, t.j. kombinaci clony a doby osvitu:

• režim AUTO – zelený foťáček, tedy plná automatika BEZ MOŽNOSTI zásahu uživatele
• režim PROGRAM , tedy plná automatika S MOŽNOSTÍ zásahu uživatele
• režim priorita clony – uživatel ovlivňuje clonu a automat přiřadí dobu osvitu odpovídající světelným podmínkám a nastavené hodnotě citlivosti ISO
• režim priorita času – uživatel ovlivňuje dobu osvitu a automat přiřadí clonu odpovídající světelným podmínkám a nastavené hodnotě citlivosti ISO

To je v podstatě obsah onoho článku.
Kompenzací čili korekcí ovlivňujeme přímo automatiku, aby – lidově řečeno – naměřila míň, respektive víc světla,tedy aby nastavila výslednou expozici směrem k podexpozici (to je když „jako“ naměří víc světla než ve skutečnosti je) anebo naopak k přeexpozici, když naměří „jakoby míň světla než ve skutečnosti je. Manuální expozice
Manuální expozice je takový režim, kdy uživatel přímo nastavuje jak clonu, tak dobu osvitu, čili přímo ovlivňuje expozici. Jaký je vztah tohoto nastavení k automatice?
To je zapeklitá otázka.
Zbrkle bychom mohli říct, že žádný. Když si vzpomenu, že v noci nastavím clonu F22 a dobu osvitu 1/500 při ISO 100, v manuálním režimu mi v tom nikdo nebude bránit. Nikdo a nic, tedy ani automatika ne.
Výsledkem bude, jak uhodnou i ti méně zkušení, fotka černá jako bota.
Jenže já třeba chci mít fotku černou jako bota…
To ovšem je akademická diskuse. Podstatná je jiná otázka: je při manuálním režimu automatika vypnutá?
Je a není, jak se to vezme.
Mluvme o jednookých zrcadlovkách – v kompaktech to bývá složitější v tom smyslu, že údaj o expoziční kompenzaci nebývá vždy viditelný. V zrcadlovkách zpravidla ten údaj vidíme v hledáčku (je tam stupnice s nulou uprostřed, na krajích + a -, mezi tím stupnice).Jakmile nastavujeme expozici ručně, automatika dál pracuje, jenže neovlivňuje výsledek, jenom „radí“ v tom smyslu, že na zmíněné stupnici vidíme, zdali ukazuje „plus“ nebo !mínus“ nebo „nulu“.
A můžeme se vrátit do hluboké minulosti, kdy Asahi Pentax Spotmatic přišel s vnitřním měřením: nastavovali jsme expozici ručně (tedy „režim M“) a v hledáčku jsme viděli ručičku, která napovídala, jak to s tou expozicí je: když byla vodorovně, bylo to OK, když šla nahoru či dolů, obrázek byl pře – anebo pod – exponovaný. Už to bude půl století… No a dnes, v éře digitální fotografie, to v zrcadlovkách funguje přesně tak: místo ručičky je tam ta stupnice, po níž běhá ukazatel taky mezi plusem a mínusem.

Je tu tedy otázka: znamená to, že bychom mohli trvale fotit v režimu M, tedy v režimu „manuál“ a řídit se tou stupnicí?
Bingo! Tak to opravdu je! A nejen to: mnoho zkušených fotografů to opravdu tak dělá.

Podívejme se na příklad. Následující dvojice obrázků byla pořízena v režimu AUTO za stejných světelných podmínek – a přitom každý je naprosto jinak exponovaný:

Jeden tmavý jeden světlý, proč? To proto, že na tom vlevo převládá sníh a ten zmámil automatiku k podexpozici (jelikož je kalibrovaná na střední šedou) a vpravo naopak převládá tmavý oděv a to ovlivnilo zase tu nešťastnou automatiku. Takže i například na sněhu se vyplatí si odladit expozici (zkušebními snímky, pohledem na LCD displej a hlavně na histogram) a pak zjištěnou hodnotu přenést na clonu a dobu osvitu v režimu M a je pak vystaráno! Můžeme pak průběžně kontrolovat, o čem nám povídá stupnice v hledáčku – a můžeme to brát v potaz a nemusíme: funguje to stejně, jako před 50 lety ta ručička ve Spotmaticu.

Závěrem jsem si neuvědomil, že jsem vlastně panu L.S. neodpověděl na jeho podnět: v manuálním režimu samozřejmě je funkce „kompenzace“ vyřazená v tom smyslu, že nic neovlivňuje. V kompaktech „nic nedělá“, v zrcadlovkách, podle konstrukce, rollerem ovlivňujeme čas nebo clonu.

Nejdříve maličké opáčko.

Známe vcelku čtyři režimy automatické expozice, tedy takové režimy, kdy automatika v plném rozsahu určuje expozici, t.j. kombinaci clony a doby osvitu:

• režim AUTO – zelený foťáček, tedy plná automatika BEZ MOŽNOSTI zásahu uživatele
• režim PROGRAM , tedy plná automatika S MOŽNOSTÍ zásahu uživatele
• režim priorita clony – uživatel ovlivňuje clonu a automat přiřadí dobu osvitu odpovídající světelným podmínkám a nastavené hodnotě citlivosti ISO
• režim priorita času – uživatel ovlivňuje dobu osvitu a automat přiřadí clonu odpovídající světelným podmínkám a nastavené hodnotě citlivosti ISO

To je v podstatě obsah onoho článku.
Kompenzací čili korekcí ovlivňujeme přímo automatiku, aby – lidově řečeno – naměřila míň, respektive víc světla,tedy aby nastavila výslednou expozici směrem k podexpozici (to je když „jako“ naměří víc světla než ve skutečnosti je) anebo naopak k přeexpozici, když naměří „jakoby míň světla než ve skutečnosti je. Manuální expozice
Manuální expozice je takový režim, kdy uživatel přímo nastavuje jak clonu, tak dobu osvitu, čili přímo ovlivňuje expozici. Jaký je vztah tohoto nastavení k automatice?
To je zapeklitá otázka.
Zbrkle bychom mohli říct, že žádný. Když si vzpomenu, že v noci nastavím clonu F22 a dobu osvitu 1/500 při ISO 100, v manuálním režimu mi v tom nikdo nebude bránit. Nikdo a nic, tedy ani automatika ne.
Výsledkem bude, jak uhodnou i ti méně zkušení, fotka černá jako bota.
Jenže já třeba chci mít fotku černou jako bota…
To ovšem je akademická diskuse. Podstatná je jiná otázka: je při manuálním režimu automatika vypnutá?
Je a není, jak se to vezme.
Mluvme o jednookých zrcadlovkách – v kompaktech to bývá složitější v tom smyslu, že údaj o expoziční kompenzaci nebývá vždy viditelný. V zrcadlovkách zpravidla ten údaj vidíme v hledáčku (je tam stupnice s nulou uprostřed, na krajích + a -, mezi tím stupnice).Jakmile nastavujeme expozici ručně, automatika dál pracuje, jenže neovlivňuje výsledek, jenom „radí“ v tom smyslu, že na zmíněné stupnici vidíme, zdali ukazuje „plus“ nebo !mínus“ nebo „nulu“.
A můžeme se vrátit do hluboké minulosti, kdy Asahi Pentax Spotmatic přišel s vnitřním měřením: nastavovali jsme expozici ručně (tedy „režim M“) a v hledáčku jsme viděli ručičku, která napovídala, jak to s tou expozicí je: když byla vodorovně, bylo to OK, když šla nahoru či dolů, obrázek byl pře – anebo pod – exponovaný. Už to bude půl století… No a dnes, v éře digitální fotografie, to v zrcadlovkách funguje přesně tak: místo ručičky je tam ta stupnice, po níž běhá ukazatel taky mezi plusem a mínusem.

Je tu tedy otázka: znamená to, že bychom mohli trvale fotit v režimu M, tedy v režimu „manuál“ a řídit se tou stupnicí?
Bingo! Tak to opravdu je! A nejen to: mnoho zkušených fotografů to opravdu tak dělá.

Podívejme se na příklad. Následující dvojice obrázků byla pořízena v režimu AUTO za stejných světelných podmínek – a přitom každý je naprosto jinak exponovaný:

Jeden tmavý jeden světlý, proč? To proto, že na tom vlevo převládá sníh a ten zmámil automatiku k podexpozici (jelikož je kalibrovaná na střední šedou) a vpravo naopak převládá tmavý oděv a to ovlivnilo zase tu nešťastnou automatiku. Takže i například na sněhu se vyplatí si odladit expozici (zkušebními snímky, pohledem na LCD displej a hlavně na histogram) a pak zjištěnou hodnotu přenést na clonu a dobu osvitu v režimu M a je pak vystaráno! Můžeme pak průběžně kontrolovat, o čem nám povídá stupnice v hledáčku – a můžeme to brát v potaz a nemusíme: funguje to stejně, jako před 50 lety ta ručička ve Spotmaticu.

Závěrem jsem si neuvědomil, že jsem vlastně panu L.S. neodpověděl na jeho podnět: v manuálním režimu samozřejmě je funkce „kompenzace“ vyřazená v tom smyslu, že nic neovlivňuje. V kompaktech „nic nedělá“, v zrcadlovkách, podle konstrukce, rollerem ovlivňujeme čas nebo clonu.