Minulý týden jsem zde přinesl zprávu o prvních dojmech z práce s tímto dlouho očekávaným aparátem, jednookou zrcadlovkou s optickým stabilizátorem umístěným do těla přístroje. Teď už mohu původní článek rozšířit do normálně strukturované recenze, na jaké jste zvyklí.
Jaký je a komu je určen
 |
 |
 |
Jednooké zrcadlovky s výměnnou optikou vždy tvořily jakousi „královskou třídu“, avšak až do poměrně nedávné doby byly nedostupné širokým vrstvám fotografující veřejnosti. Jakmile cenově spadly pod 100 tisíc a poté pod 50 tisíc a nyní už dokonce leckdy pod 30 tisíc, vznikl nový segment. V každém případě to jsou přístroje určené pro vážnou práci. Předpokládá se, že ten, kdo si je koupí, ví co dělá a umí s takovým přístrojem zacházet.
Přístroje tohoto druhu vyrábějí především firmy, které už dříve dělaly kinofilmové přístroje, především Canon a Nikon. Přidal se k nim Pentax, také Olympus, který jde specifickou cestou (standard zvaný „4/3“). Minolta se k nim připojila jako poslední – s vyzrálým modelem, který vychází z kinofilmového přístroje Dynax 7.
Uživatelé kinofilmových jednookých zrcadlovek Minolta jsou – jak jsem je poznal – lidé zapálení do fotografie, zvyklí jít svou cestou a nenasedat hned do prvního „vagónu s muzikou“. Takže toto platí i u digitální verze. Je to přístroj s individualitou, dá se říci s duší. Hovoří hlavně k tradicionalistům, třebaže zároveň nabízí „state of art“ technologii v podobě optického stabilizátoru, odzkoušeného v EVF modelech, který je umístěn v těle, místo aby byl, jako obvykle, v optice. Navíc, i jeho automatické ostření je špičkové. Má 9 senzorů, každý lze zvolit jako bodový senzor (volič na zadní stěně přístroje). Lze také volit „preditkivní ostření“, kdy aparát dokáže odhadnout směr pohybu ve čtyřech směrech a udržet v rovině ostrosti pohyblivý objekt. To je důležité hlavně při snímání rychlých dějů. Volič dole pod objektivem nabízí režimy S (single, tedy jednorázové ostření), C (continuous, průběžné) a A, což je automat, který přepíná ze single na průběžné, jakmile rozpozná, že se objekt pohybuje. V dosahu palce pravé ruky je pak tlačítko na přepínání manuálního a automatického ostření. Navíc je zde režim Direct Manual Focus, umožňující ruční doostření automaticky zaostřeného objektu.
Další specialitou už analogového Dynaxu je voštinové měření expozice. Pak lze volit voštinové měření, s prioritou středu a bodové.
Výrobce navazuje na tradici záměrně a důsledně. Ovládání tohoto přístroje hodně připomíná manipulaci s klasickým analogem. Nám tradicionalistům je to milé. Přístroj z magnéziové slitiny je vpravo v oblasti úchopu kryt lisovanou gumou – dobře se drží v ruce, ovládací prvky (a že jich je požehnaně) jsou logicky a dosažitelně rozmístěny. Některé jednooké zrcadlovky se snaží vyjít vstříc začátečníkům a svátečním fotografům – to není tento případ. Dynax 7D, jak řečeno, je určen lidem, kteří fotografovat dovedou a chtějí všechno mít pod kontrolou, doslova pod palcem, protože kontrola, jak uvidíme, se provádí hlavně pomocí mechanických ovládacích prvků.
Přístroj se zapíná šoupátkem. Všimněte si, že nad ním je levý volicí kotouč (z pohledu fotografa, tedy zezadu), zde je vidět stupnice 
mechanického nastavení síly blesku. Vpravo vidíte týž kotouč shora. To je mechanické nastavování expoziční korekce. Žlutá stupnice, to je +-2 EV po třetinách, bílá stupnice +- 3 EV po polovinách EV. Uprostřed je aretační tlačítko, to je třeba stisknout, pokud je volič na nule, pak už je možno jím točit bez nutnosti něco tisknout. Výsledek vidíme v hledáčku, kde je běžná stupnice expoziční korekce. V praxi je to znamenité zařízení, lze ho ovládat absolutně poslepu.
Na snímku vlevo je opět kruhový volič – zvláštní na něm je ten to, že nabízí i absolutní automatiku (zelené P), to nebývá u těchto profi a poloprofi aparátů obvyklé. Jinak nabízí obvyklý program, priority clony/času, manuál na tři uživatelská nastavení. Vpravo od něho je ruční přepínač bílé, další specialita přístroje: automat, předvolby, manuální nastavení bílé a nastavení Kelvinů. Přístroj nemá stavový displej, jakmile začneme na př. nastavovat bílou, LCD displej na zadní stěně se nám změní ve stavový. Samozřejmě, není zapnutý pořád, což je určitá v praxi nevýhoda, že nemáme ustavičnou kontrolu nad nastavením režimu přístroje, leda že si zapneme velký 2,5 palců displej (207 tisíc pixelů) LCD – pak ovšem máme stavový displej krásně čitelný s bílými písmeny na modrém podkladu a co víc – při držení přístroje „na výšku“ se překlopí i tento „stavový displej“ (neumí se postavit „na hlavu“, když držíme aparát obráceně). Lze ho ale zapnout ve dvou režimech, jednoduchém a detailním (zde se zobrazí i expoziční korekce, režim barvy, samospoušť a režim měření.
Stabilizátor se zapíná šoupátkem na zadní stěně. Vedle něho je tlačítko MSET, které uloží do jednoho ze tří paměťových registrů aktuální nastavení. Registry se pak v praxi volí kotoučem na horní stěně. Pod tímto tlačítkem je tlačítko pro ISO – lze volit od 100 do 3200 ISO. Jak ukáži později, 3200 je už dost zašuměné.
To je základ konceptu této Konica Minolty: vše, co v běžné praxi ovládáme, je vyvedeno ven, do tlačítek. Na menu už toho moc nezbývá – i když samozřejmě totéž lze volit z menu přes displej a čtyřcestný volič. Přístroj má i dva rollery (volicí kolečka), jeden vpředu, druhý vzadu. Nejčastěji jimi budeme měnit poměr clona – čas, přičemž jakmile je začneme používat, LCD se přepne do režimu stavový displej. Což ovšem už spadá do následující kapitoly.
Jak se s tím fotí
Je to důkladný aparát pro důkladnou práci. Šestimegový přístroj, který v sobě skrývá revoluční inovaci, totiž optický stabilizátor v těle. Samozřejmě, že kdo vezme přístroj do ruky, je na tuhle specialitu zvědav. Je to zařízení, známé i z dnes už tradičních „digi“ firmy: pohyblivý element, to už není „plovoucí optický člen“ v objektivu, nýbrž sám snímač. Což znamená, že dokáže spolupracovat a tudíž i stabilizovat jakýkoli objektiv, která do těla nasadíme. Element je v těle, proto ho nemůžeme sledovat v hledáčku. Je tam však ukazatel – s pětičárkovou stupnicí. Čím větší třas rukou, tím víc čárek ukáže. Citlivěji reaguje na horizontální pohyb než na vertikální.
Efektivita stabilizátoru je zaznamenatelná. Nárůst ostrosti je zřetelný. Ovšem to, že svítí – dejme tomu – čtyři indikační čárky neznamená, že aparát zklidní
 |
 |
snímek na nulový třas. Je to jen indikace, že dělá co může a že výsledek se teprve ukáže. V praxi ty indikátory by měly znamenat, že by se fotograf měl snažit zklidnit přístroj na jednu čárku a pak je výsledek snímání se stabilizátorem a bez stabilizátoru zhruba takový, jako na naší ukázce (výřez 1:1). Nahoře je snímek se zapnutým stabilizátorem, pod ním bez, foceno v místnosti. Zaplať pánbůh za to! Ovšem zázraky nečekejme, opakuji, čtyřčárkový třas nám Minolta nepromění v brilantní obrázek, spíš je to upozornění, že bychom se měli sami uklidnit a aparát zvládnout lépe.
Výměna objektivu je snadná, bajonet je dobře přístupný. Přístroj má motor pro ovládání autofokusu v těle přístroje a jeho pohyb je vyveden přes bajonet to objektivu a po výměně objektivu si přístroj spojení testuje. Zkoušel jsem přístroj se dvěma objektivy, jeden byl AF 17-35, u něho se tento testovací pohyb skoro ani nedal zaznamenat, byl velmi patrný u „dlouhého skla“ A 70-200. To ovšem není žádná chyba, to je vlastnost.
Kvalita obrazu je na úrovni profi šestimega. Snímky jsou barevně neutrální a pěkně saturované, s bohatstvím barev. Objektiv 17-35 se choval velmi dobře za běžných podmínek. V protisvětle byly patrné výrazné fialové reflexy, za některých okolností i rozsáhlé. Úbytek kresby ke krajům a vignetování (tmavnutí v rozích) neznatelné. Někdy se ale projevily fialové kontury kolem přechodů tmavých/světlých partií. Na ukázce je takový snímek, jde o výřez 1:1. Kontury se projevují, jakmile snímek je lehce přeexponovaný, u správně exponovaného obrázku , pokud se vůbec vyskytnou, tak jen v nepatrné míře.
Pokud jde o expozici, je zřejmé, že přístroj preferuje nejvyšší naměřené hodnoty. Snímky pak vypadají poněkud tmavší, ovšem je skoro vyloučeno setkat se na nich s vypálenými jasy – to je nepochybně velká výhoda. Automatické nastavení bílé má své limity, rozhodně je lépe na automatiku nespoléhat a nastavovat předvolené, eventuálně manuálně nastavenou bílou. Předvolby umožňují další ladění do studena nebo do tepla. Je ale fakt, že při nočních snímcích v Praze byly lepší výsledky s automatikou než s předvolbou. Zkoušel jsem je při 3200 ISO – při této citlivosti se projevil zřetelný šum, ovšem dodejme, že do je už opravdu velmi vysoká citlivost, obvykle bývá označována jako HI citlivost, aby se naznačilo, že to není standardní režim snímání.
Rychlost náběhu je prakticky okamžitá, to je v této kategorii běžné. S namáčknutím je zpoždění neměřitelné na digitálních stopkách na obrazovce, bez namáčknutí je v řádu 0,1 sec, to je v mezích „fyziologické normy“. Sériové fotografování závisí hodně na nastavení komprese. Doporučuji střední kompresi, pak jsem pořídil sérii 29 snímků v 6 Mpx s odstupy cca 0,35 sec, to jsou cca 3 snímky / sec, velmi dobrý výkon na aparát, který neaspiruje na to stát se reportážním profi přístrojem.
Shrnutí
V testech tohoto typu nelze hodnotit asi to nejdůležitější – co aparát vydrží v terénu při dlouhodobém intenzivním používání. Přístroj vypadá velmi solidně, uživatel si rychle zvykne na jeho dobře a logicky rozmístěné četné ovládací prvky. Nezdá se,že by stabilizátor zdržoval a je tudíž možno ho mít pořád zapnutý. LCD displej je jasný a dobře čitelný i za slunečného počasí, hledáček je přehledný a přesný. Kovové tělo, manuální kontrola a optický stabilizátor, to jsou tři trumfy tohoto aparátu v souboji s konkurencí.
Ukázky
První čtyři obrázky, tři z nich pořízené objektivem 17-35, jeden „teletem“ vyjetým na 200 mm (ekv. 350 mm), jsou v nejnižší kompresi, mají až 7 MB! Proto ostatní snímky jsou ve střední kompresi. Na všech je dobře vidět, jak se expozice přizpůsobila nejvyšším jasům (zejména na snímku moderní stavby v předposlední řadě)
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Minulý týden jsem zde přinesl zprávu o prvních dojmech z práce s tímto dlouho očekávaným aparátem, jednookou zrcadlovkou s optickým stabilizátorem umístěným do těla přístroje. Teď už mohu původní článek rozšířit do normálně strukturované recenze, na jaké jste zvyklí.
Jaký je a komu je určen
|
| |
| |
Jednooké zrcadlovky s výměnnou optikou vždy tvořily jakousi „královskou třídu“, avšak až do poměrně nedávné doby byly nedostupné širokým vrstvám fotografující veřejnosti. Jakmile cenově spadly pod 100 tisíc a poté pod 50 tisíc a nyní už dokonce leckdy pod 30 tisíc, vznikl nový segment. V každém případě to jsou přístroje určené pro vážnou práci. Předpokládá se, že ten, kdo si je koupí, ví co dělá a umí s takovým přístrojem zacházet.
Přístroje tohoto druhu vyrábějí především firmy, které už dříve dělaly kinofilmové přístroje, především Canon a Nikon. Přidal se k nim Pentax, také Olympus, který jde specifickou cestou (standard zvaný „4/3“). Minolta se k nim připojila jako poslední – s vyzrálým modelem, který vychází z kinofilmového přístroje Dynax 7.
Uživatelé kinofilmových jednookých zrcadlovek Minolta jsou – jak jsem je poznal – lidé zapálení do fotografie, zvyklí jít svou cestou a nenasedat hned do prvního „vagónu s muzikou“. Takže toto platí i u digitální verze. Je to přístroj s individualitou, dá se říci s duší. Hovoří hlavně k tradicionalistům, třebaže zároveň nabízí „state of art“ technologii v podobě optického stabilizátoru, odzkoušeného v EVF modelech, který je umístěn v těle, místo aby byl, jako obvykle, v optice. Navíc, i jeho automatické ostření je špičkové. Má 9 senzorů, každý lze zvolit jako bodový senzor (volič na zadní stěně přístroje). Lze také volit „preditkivní ostření“, kdy aparát dokáže odhadnout směr pohybu ve čtyřech směrech a udržet v rovině ostrosti pohyblivý objekt. To je důležité hlavně při snímání rychlých dějů. Volič dole pod objektivem nabízí režimy S (single, tedy jednorázové ostření), C (continuous, průběžné) a A, což je automat, který přepíná ze single na průběžné, jakmile rozpozná, že se objekt pohybuje. V dosahu palce pravé ruky je pak tlačítko na přepínání manuálního a automatického ostření. Navíc je zde režim Direct Manual Focus, umožňující ruční doostření automaticky zaostřeného objektu.
Další specialitou už analogového Dynaxu je voštinové měření expozice. Pak lze volit voštinové měření, s prioritou středu a bodové.
Výrobce navazuje na tradici záměrně a důsledně. Ovládání tohoto přístroje hodně připomíná manipulaci s klasickým analogem. Nám tradicionalistům je to milé. Přístroj z magnéziové slitiny je vpravo v oblasti úchopu kryt lisovanou gumou – dobře se drží v ruce, ovládací prvky (a že jich je požehnaně) jsou logicky a dosažitelně rozmístěny. Některé jednooké zrcadlovky se snaží vyjít vstříc začátečníkům a svátečním fotografům – to není tento případ. Dynax 7D, jak řečeno, je určen lidem, kteří fotografovat dovedou a chtějí všechno mít pod kontrolou, doslova pod palcem, protože kontrola, jak uvidíme, se provádí hlavně pomocí mechanických ovládacích prvků.
Přístroj se zapíná šoupátkem. Všimněte si, že nad ním je levý volicí kotouč (z pohledu fotografa, tedy zezadu), zde je vidět stupnice mechanického nastavení síly blesku. Vpravo vidíte týž kotouč shora. To je mechanické nastavování expoziční korekce. Žlutá stupnice, to je +-2 EV po třetinách, bílá stupnice +- 3 EV po polovinách EV. Uprostřed je aretační tlačítko, to je třeba stisknout, pokud je volič na nule, pak už je možno jím točit bez nutnosti něco tisknout. Výsledek vidíme v hledáčku, kde je běžná stupnice expoziční korekce. V praxi je to znamenité zařízení, lze ho ovládat absolutně poslepu.
Na snímku vlevo je opět kruhový volič – zvláštní na něm je ten to, že nabízí i absolutní automatiku (zelené P), to nebývá u těchto profi a poloprofi aparátů obvyklé. Jinak nabízí obvyklý program, priority clony/času, manuál na tři uživatelská nastavení. Vpravo od něho je ruční přepínač bílé, další specialita přístroje: automat, předvolby, manuální nastavení bílé a nastavení Kelvinů. Přístroj nemá stavový displej, jakmile začneme na př. nastavovat bílou, LCD displej na zadní stěně se nám změní ve stavový. Samozřejmě, není zapnutý pořád, což je určitá v praxi nevýhoda, že nemáme ustavičnou kontrolu nad nastavením režimu přístroje, leda že si zapneme velký 2,5 palců displej (207 tisíc pixelů) LCD – pak ovšem máme stavový displej krásně čitelný s bílými písmeny na modrém podkladu a co víc – při držení přístroje „na výšku“ se překlopí i tento „stavový displej“ (neumí se postavit „na hlavu“, když držíme aparát obráceně). Lze ho ale zapnout ve dvou režimech, jednoduchém a detailním (zde se zobrazí i expoziční korekce, režim barvy, samospoušť a režim měření.
Stabilizátor se zapíná šoupátkem na zadní stěně. Vedle něho je tlačítko MSET, které uloží do jednoho ze tří paměťových registrů aktuální nastavení. Registry se pak v praxi volí kotoučem na horní stěně. Pod tímto tlačítkem je tlačítko pro ISO – lze volit od 100 do 3200 ISO. Jak ukáži později, 3200 je už dost zašuměné.
To je základ konceptu této Konica Minolty: vše, co v běžné praxi ovládáme, je vyvedeno ven, do tlačítek. Na menu už toho moc nezbývá – i když samozřejmě totéž lze volit z menu přes displej a čtyřcestný volič. Přístroj má i dva rollery (volicí kolečka), jeden vpředu, druhý vzadu. Nejčastěji jimi budeme měnit poměr clona – čas, přičemž jakmile je začneme používat, LCD se přepne do režimu stavový displej. Což ovšem už spadá do následující kapitoly.
Jak se s tím fotí
Je to důkladný aparát pro důkladnou práci. Šestimegový přístroj, který v sobě skrývá revoluční inovaci, totiž optický stabilizátor v těle. Samozřejmě, že kdo vezme přístroj do ruky, je na tuhle specialitu zvědav. Je to zařízení, známé i z dnes už tradičních „digi“ firmy: pohyblivý element, to už není „plovoucí optický člen“ v objektivu, nýbrž sám snímač. Což znamená, že dokáže spolupracovat a tudíž i stabilizovat jakýkoli objektiv, která do těla nasadíme. Element je v těle, proto ho nemůžeme sledovat v hledáčku. Je tam však ukazatel – s pětičárkovou stupnicí. Čím větší třas rukou, tím víc čárek ukáže. Citlivěji reaguje na horizontální pohyb než na vertikální.
Efektivita stabilizátoru je zaznamenatelná. Nárůst ostrosti je zřetelný. Ovšem to, že svítí – dejme tomu – čtyři indikační čárky neznamená, že aparát zklidní
| |
| |
snímek na nulový třas. Je to jen indikace, že dělá co může a že výsledek se teprve ukáže. V praxi ty indikátory by měly znamenat, že by se fotograf měl snažit zklidnit přístroj na jednu čárku a pak je výsledek snímání se stabilizátorem a bez stabilizátoru zhruba takový, jako na naší ukázce (výřez 1:1). Nahoře je snímek se zapnutým stabilizátorem, pod ním bez, foceno v místnosti. Zaplať pánbůh za to! Ovšem zázraky nečekejme, opakuji, čtyřčárkový třas nám Minolta nepromění v brilantní obrázek, spíš je to upozornění, že bychom se měli sami uklidnit a aparát zvládnout lépe.
Výměna objektivu je snadná, bajonet je dobře přístupný. Přístroj má motor pro ovládání autofokusu v těle přístroje a jeho pohyb je vyveden přes bajonet to objektivu a po výměně objektivu si přístroj spojení testuje. Zkoušel jsem přístroj se dvěma objektivy, jeden byl AF 17-35, u něho se tento testovací pohyb skoro ani nedal zaznamenat, byl velmi patrný u „dlouhého skla“ A 70-200. To ovšem není žádná chyba, to je vlastnost.
Kvalita obrazu je na úrovni profi šestimega. Snímky jsou barevně neutrální a pěkně saturované, s bohatstvím barev. Objektiv 17-35 se choval velmi dobře za běžných podmínek. V protisvětle byly patrné výrazné fialové reflexy, za některých okolností i rozsáhlé. Úbytek kresby ke krajům a vignetování (tmavnutí v rozích) neznatelné. Někdy se ale projevily fialové kontury kolem přechodů tmavých/světlých partií. Na ukázce je takový snímek, jde o výřez 1:1. Kontury se projevují, jakmile snímek je lehce přeexponovaný, u správně exponovaného obrázku , pokud se vůbec vyskytnou, tak jen v nepatrné míře.
Pokud jde o expozici, je zřejmé, že přístroj preferuje nejvyšší naměřené hodnoty. Snímky pak vypadají poněkud tmavší, ovšem je skoro vyloučeno setkat se na nich s vypálenými jasy – to je nepochybně velká výhoda. Automatické nastavení bílé má své limity, rozhodně je lépe na automatiku nespoléhat a nastavovat předvolené, eventuálně manuálně nastavenou bílou. Předvolby umožňují další ladění do studena nebo do tepla. Je ale fakt, že při nočních snímcích v Praze byly lepší výsledky s automatikou než s předvolbou. Zkoušel jsem je při 3200 ISO – při této citlivosti se projevil zřetelný šum, ovšem dodejme, že do je už opravdu velmi vysoká citlivost, obvykle bývá označována jako HI citlivost, aby se naznačilo, že to není standardní režim snímání.
Rychlost náběhu je prakticky okamžitá, to je v této kategorii běžné. S namáčknutím je zpoždění neměřitelné na digitálních stopkách na obrazovce, bez namáčknutí je v řádu 0,1 sec, to je v mezích „fyziologické normy“. Sériové fotografování závisí hodně na nastavení komprese. Doporučuji střední kompresi, pak jsem pořídil sérii 29 snímků v 6 Mpx s odstupy cca 0,35 sec, to jsou cca 3 snímky / sec, velmi dobrý výkon na aparát, který neaspiruje na to stát se reportážním profi přístrojem.
Shrnutí
V testech tohoto typu nelze hodnotit asi to nejdůležitější – co aparát vydrží v terénu při dlouhodobém intenzivním používání. Přístroj vypadá velmi solidně, uživatel si rychle zvykne na jeho dobře a logicky rozmístěné četné ovládací prvky. Nezdá se,že by stabilizátor zdržoval a je tudíž možno ho mít pořád zapnutý. LCD displej je jasný a dobře čitelný i za slunečného počasí, hledáček je přehledný a přesný. Kovové tělo, manuální kontrola a optický stabilizátor, to jsou tři trumfy tohoto aparátu v souboji s konkurencí.
Ukázky
První čtyři obrázky, tři z nich pořízené objektivem 17-35, jeden „teletem“ vyjetým na 200 mm (ekv. 350 mm), jsou v nejnižší kompresi, mají až 7 MB! Proto ostatní snímky jsou ve střední kompresi. Na všech je dobře vidět, jak se expozice přizpůsobila nejvyšším jasům (zejména na snímku moderní stavby v předposlední řadě)
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
