Nezařazené

Končí první měsíc soutěže

Zde podotknu, že ono „být první“ je v těchto soutěžích docela ošemetná věc, protože často záleží na náhodě a na osobním rozpoložení porotce nebo porotců a podobně. Jsem zastánce konceptu pater: zde bych odlišoval horní patro, obsahující fotky s názorem, s nápadem, s technickým zpracováním, fotky vypovídající a tudíž splňující ono „vidět jinak“. Pak je patro s fotkami kultivovanými, nicméně vcelku jen popisujícími nějakou skutečnost. Vyfotit hezké miminko, pokud se to udělá vkusně a aspoň s minimální technickou zdatností, to nemůže dopadnout špatně. Pak jsou fotky ze kterých vidím dobrou vůli a je mi líto je vyřazovat, to je přízemí, téhle třípatrové budovy. No a u vchodu poprosím – zkuste to znovu, ty fotografy, kteří přišli s fotkami nesplňujícími zadání anebo které mají ty či ony prohřešky proti zásadám kultivované fotografie. Nic víc v tom není. Vrátit se můžete kdykoli. Kdo se registroval, může vyřadit fotku a nahradit jí jinou – ve hře musí zůstat maximálně tři jeho práce, jinak je tu naprostá volnost. Dobrý, ne? To nebejvá.

Takže se chci vrátit k pár fotkám z toho horního patra.

V tom výběru se mi ocitly dvě fotky od stejného autora, od Standy Navrátila. Obvykle se podívám po netu, abych se o autorovi něco dozvěděl, a ono opravdu, Navrátil měl ve Zlíně letos v lednu výstavu Neobyčejný život obyčejných lidí. A tahle fotka byla dokonce na plakátě.


Mohla by fungovat jako výuková pomůcka. Především je založená na obrazovém kontrastu. Betonové bloky, těžko si představit něco chladnějšího, životu více odcizeného. A v tom si hraje maminka s dítětem. Je to příběh, je to symbolika, má to poselství – ve smyslu „civilizaci navzdory“. No a po stránce formální – stojí to na silné diagonále, to za první. A všimněte si, jak precizně jsou odsazené od okrajů ty bloky, to za druhé. Přesně viděné, přesně zachycené. Je to nahrané? Spíš ano než ne, ale co na tom? Tvorba není sportovní disciplína.

Druhá fotka téhož autora je určitě nahraná, tedy, asi v tom nab expressu by to byla sakra náhoda, aby tam někdo sekal hvězdu stejnou jako je na billboardu zrovna když šel Standa kolem… 🙂 Na jeho další fotky se mrkněte na jeho Standovinách.


A opět, je to fotka s příběhem, určitou symbolikou, s poselstvím.
Jako kontrast jsem dnes zařadil jiný snímek maminky s dítětem od Romana Kuřimského.


Je to takříkajíc líbivá fotka, svým pojetím je na opačném pólu než Standova divočina s nab expressem anebo drtivá betonová vize. Ale je klidná a čistá, dokonale provedená – a funguje, zastavím se u ní, prohlížím si ji a přemýšlím o ní. Což je smysl toho všeho.

Pavel Tichý má na webu převážně černobílé fotografie. Má rád hodně kontrastní pojetí, přitahuje ho i abstraktní fotografie. Fotí Pentaxem K20D. Fotka kterou tu vdíte se trochu vymyká z jeho rukopisu svou dynamikou.


Taky je v ní určitý kontrast – jakýsi rozpor mezi jistou teatrálností gesta a snahou pobavit extravagantností a je to vše jaksi ironizováno extrémně kontrastním převodem do černobílé škály. Čímž se dostávám k poslední dnešní fotce, dvojportrétu od Petry Šochmannové. +


Fotka taky stojí na opačném pólu od té předchozí, jako jsme to tu už viděli. Je klidná, pohodová, absolutně neprovokující. Po formální i tehcnické stránce dokonalá. Petru taky najdete na webu, fotí Olympusem E-410 a když jsem si její web prohlížel, našel jsem Idylku, no a i tahle fotka byla nařazená do naší soutěže a máme ji dnes v první desítce!

Tak to vidíte, to je potom role porotcova. Který z těchto pěti – více méně namátkou vybraných – snímků je nejlepší? Podstatné je to patro, podstatná je schopnost výpovědi, schopnost zaujmout. A tu mají všechny. Ozvu se až v druhé půli května a těším se, jaké fotky vyberou moji kolegové, Vítek Mádr, Karel Pobříslo, Kamil Rodinger a Boris Stojanov, fotografové a kolegové lektoři z našeho Ateliéru fotografické praxe. http://afop.cz/