Nezařazené

Kompoziční cvičení


Hezký letní den a posekané obilné pole, tato kombinace svádí ke kompozičnímu cvičení, pokud jsou na poli válce se slisovanou slámou. Podívejme se, jaké poučení z toho může povstat.

Že se krajina (a zvířata a skoro všechno) má fotit ráno nebo večer, když je slunce nízko nad obzorem, to víme. Ale z které strany má svítit?

Tak jistě se nám za zády. Toto čelní světlo je “o ničem”, jak se hezky říká. Obrázek je sice správně exponován avšak není na něm prakticky nic vidět. Už toto první jednoduché cvičení je užitečné – na směru osvětlení zásadně záleží. Je třeba volit takové stanoviště, aby dopadající světlo zvýrazňovalo tvary a naopak, vyhýbat se stanovišti, z něhož vidíme předměty plošně nasvícené.

Na tomto snímku jsme v opačné pozici, válce jsou v přímém protisvětle. Ani to není zcela ideální, i když mnohem lepší než předchozí postavení. Válce jsou mnohem lépe vidět, zaplaťpánbůh za to, nicméně snímek působí tvrdým dojmem. Ty kontrasty jsou přece jen moc velké. Navíc, pozadí je roztříštěné, jsou tam vidět dráty vysokého napětí. Postavíme se tedy ještě jinam.

Snímek vpravo je z tohoto hlediska nejpůsobivější. Světlo odhaluje plasticitu objektů a máme temné pozadí. Samozřejmě, v tomto případě hraje svoji roli i konfigurace terénu. Ráno zde svítí slunce tak, že v pozadí je temný les. Co ale dělat, kdyby to bylo jinak a v pozadí byla naopak vesnice nebo něco rozbitého?
Museli bychom fotit večer…

Pojďme tedy fotit, když jsme nalezli úhel dopadu slunce. Zajímavé jsou experimenty s lineární kompozicí:

Objekty jsou řazeny do linie. Zde je třeba rozhodnout, který bude ostrý. Je fotografováno středně dlouhým ohniskem ekv. 135 mm, hloubka ostrosti není velká. Na této ukázce je ostrý prostřední válec, je samozřejmě možno volit i jiné řešení, případně lze hodně clonit (pak ale bude asi nutno fotit ze stativu,jelikož se prodlouží doba osvitu).

Má ta linie jít zleva doprava, nebo naopak? Obraťme si stejný obrázek:

Je stejný a není stejný. Linie zleva doprava, tedy zleva vzadu doprava dopředu nám připadají dynamičtější, plynulejší, přirozenější, protože jsme zvyklí číst zleva doprava. Takto čteme texty a stejně čteme obrázky. Na to je dobře při kompozici myslet.

Středová kompozice je další etuda, kterou si tu můžeme vyzkoušet. Jeden válec je vpředu a dva další vzadu, vlevo a vpravo, v téměř přesné symetrii.

Obrázek působí dojmem větší prostorovosti. To proto, že se nám do něho dostala dominanta. Už se fotografovalo kratším ohniskem, ekv. 70 mm, což umožnilo jít k objektu blíže a vzdálenější válce se jeví menší. I to podporuje dojem prostoru.

Teď zkrátíme ohnisko na ekv. 38 a jdeme ještě blíže:

Válec vpředu je ještě větší a válce vzadu jsou o hodně menší než před tím. Použitím krátkého ohniska a tudíž širokého úhlu záběru zpracováváme prostor tak, že se zvýrazňuje perspektiva. Použitím delšího ohniska (viz ukázky nahoře) se dojem prostorovosti vytrácí a více než s prostorem pak pracujeme s tvary a plochami.

Ještě větší přiblížení při použití hodně širokoúhlého objektivu (zde ekv. 24 mm) už zkresluje realitu – nicméně pro určité výtvarné efekty to rozhodně smysl má.

Tento snímek jsem pořídil s clonou F22, tedy velmi velkou clonou, čímž jsem dosáhl i proostřeného pozadí,. Zkusme teď objektiv odclonit – následující záběr byl pořízen s clonou F2.8:

Zde je ostrá jen hrana válce a ostatní se ocitá v pásmu neostrosti. Co je správně a co je špatně? Jde o experiment, zkoušíme, co udělá clona, nic víc. V každém případě je taková vycházka do podivného prostoru plného geometrických útvarů poučná. Zkuste to také!

Hezký letní den a posekané obilné pole, tato kombinace svádí ke kompozičnímu cvičení, pokud jsou na poli válce se slisovanou slámou. Podívejme se, jaké poučení z toho může povstat.

Že se krajina (a zvířata a skoro všechno) má fotit ráno nebo večer, když je slunce nízko nad obzorem, to víme. Ale z které strany má svítit?

Tak jistě se nám za zády. Toto čelní světlo je “o ničem”, jak se hezky říká. Obrázek je sice správně exponován avšak není na něm prakticky nic vidět. Už toto první jednoduché cvičení je užitečné – na směru osvětlení zásadně záleží. Je třeba volit takové stanoviště, aby dopadající světlo zvýrazňovalo tvary a naopak, vyhýbat se stanovišti, z něhož vidíme předměty plošně nasvícené.

Na tomto snímku jsme v opačné pozici, válce jsou v přímém protisvětle. Ani to není zcela ideální, i když mnohem lepší než předchozí postavení. Válce jsou mnohem lépe vidět, zaplaťpánbůh za to, nicméně snímek působí tvrdým dojmem. Ty kontrasty jsou přece jen moc velké. Navíc, pozadí je roztříštěné, jsou tam vidět dráty vysokého napětí. Postavíme se tedy ještě jinam.

Snímek vpravo je z tohoto hlediska nejpůsobivější. Světlo odhaluje plasticitu objektů a máme temné pozadí. Samozřejmě, v tomto případě hraje svoji roli i konfigurace terénu. Ráno zde svítí slunce tak, že v pozadí je temný les. Co ale dělat, kdyby to bylo jinak a v pozadí byla naopak vesnice nebo něco rozbitého?
Museli bychom fotit večer…

Pojďme tedy fotit, když jsme nalezli úhel dopadu slunce. Zajímavé jsou experimenty s lineární kompozicí:

Objekty jsou řazeny do linie. Zde je třeba rozhodnout, který bude ostrý. Je fotografováno středně dlouhým ohniskem ekv. 135 mm, hloubka ostrosti není velká. Na této ukázce je ostrý prostřední válec, je samozřejmě možno volit i jiné řešení, případně lze hodně clonit (pak ale bude asi nutno fotit ze stativu,jelikož se prodlouží doba osvitu).

Má ta linie jít zleva doprava, nebo naopak? Obraťme si stejný obrázek:

Je stejný a není stejný. Linie zleva doprava, tedy zleva vzadu doprava dopředu nám připadají dynamičtější, plynulejší, přirozenější, protože jsme zvyklí číst zleva doprava. Takto čteme texty a stejně čteme obrázky. Na to je dobře při kompozici myslet.

Středová kompozice je další etuda, kterou si tu můžeme vyzkoušet. Jeden válec je vpředu a dva další vzadu, vlevo a vpravo, v téměř přesné symetrii.

Obrázek působí dojmem větší prostorovosti. To proto, že se nám do něho dostala dominanta. Už se fotografovalo kratším ohniskem, ekv. 70 mm, což umožnilo jít k objektu blíže a vzdálenější válce se jeví menší. I to podporuje dojem prostoru.

Teď zkrátíme ohnisko na ekv. 38 a jdeme ještě blíže:

Válec vpředu je ještě větší a válce vzadu jsou o hodně menší než před tím. Použitím krátkého ohniska a tudíž širokého úhlu záběru zpracováváme prostor tak, že se zvýrazňuje perspektiva. Použitím delšího ohniska (viz ukázky nahoře) se dojem prostorovosti vytrácí a více než s prostorem pak pracujeme s tvary a plochami.

Ještě větší přiblížení při použití hodně širokoúhlého objektivu (zde ekv. 24 mm) už zkresluje realitu – nicméně pro určité výtvarné efekty to rozhodně smysl má.

Tento snímek jsem pořídil s clonou F22, tedy velmi velkou clonou, čímž jsem dosáhl i proostřeného pozadí,. Zkusme teď objektiv odclonit – následující záběr byl pořízen s clonou F2.8:

Zde je ostrá jen hrana válce a ostatní se ocitá v pásmu neostrosti. Co je správně a co je špatně? Jde o experiment, zkoušíme, co udělá clona, nic víc. V každém případě je taková vycházka do podivného prostoru plného geometrických útvarů poučná. Zkuste to také!