Nezařazené

Kompenzace aneb Opáčko

by on

More in Nezařazené:

Jak funguje kompenzační expozice? Má smysl v manuálním režimu? Jak s clonou a časem? Tyto otázky dostávám velmi často na seminářích Idifu. Zkusme v tom udělat jasno.

Správná expozice
Co je správná expozice?
Je to kombinace tří veličin za daného světla. Světlo a jeho intenzita je faktor, který je daný a obvykle ho nemůžeme měnit (leda na př. v ateliéru). Je to něco, co je dáno, jaksi předepsáno. Další tři faktory můžeme ovlivňovat:

  • citlivost – udává se v ISO, základní řada je 100 / 200 / 400 / 800 / 1600 / 3200 atd.
  • clona – základní clonová řada je 2.8 / 4 / 5.6 / 8 / 11 / 16 / 22
  • doba osvitu – jeho řada je široká, ale zpravidla pracujeme v rozmezí zlomku sekundy, budu uvádět jen jmenovatel: 30 / 60 / 125 / 250 / 500 / 1000

K pochopení toho, co je expozice, je třeba vzít na vědomí, že při

  • Pánembohem daném světle
  • námi zvolené citlivosti

existuje určitý počet kombinací clony a času.
Víme, že čím větší je clonové číslo, tím větší je clona, tzv. tím menší je otvor jímž prochází světlo;
tudíž, čím menší je otvor, tím déle musíme nechat světlo působit,
čím větší je otvor, tím kratší dobu je třeba nechat světlo působit.

Vyjma manuálního režimu se o toto vše stará automatika (někdy nastavuje i ISO, ale zpravidla to děláme my, podle vlastního uvážení.

Takže, když je pěkné sluníčko a nastavíme 100 ISO, automatika nám nabídne kombinaci clony a času, dejme tomu, 1/125 sec při cloně F11.

Jakmile (v režimu A = aperture, clona) změníme clonu, dejme tomu na F8, zmenšili jsme číslo a tím jsme zvětšili průchozí otvor. Co udělá automatika? Zkrátí dobu osvitu. Řada dob osvitu, to vidíte na první pohled, je sestavena tak, že sousedi jsou vždy v poměru 1:2, stejně jako hodnoty ISO. I clony jsou – vždy sousedi – v poměru 1:2 (tedy na př.: clona 4 propustí 2x víc světla než clona 5.6). O toto vše se stará automatika.

Znamená to tedy, že při daném světle a daném ISO existuje řada dvojic či kombinací clony a doby osvitu.

Abych rozvedl náš příklad, je to:
125 – 11 / 60 – 16 / 30 – 22
a na druhou stranu od výchozí kombinace:
250 – 8 / 500 – 5.6 / 1000 – 4 /2000 – 2.8

Je třeba pochopit, že všechny tyto dvojice exponují naprosto stejně – a dopraví na čip naprosto stejné množství světla. Fotky bude tedy stejně kryté, jak se říkalo v dobách analogu.

Začínáme s kompenzací
O udržení těchto dvojic se stará automat ve všech automatických režimech, především v režimu „zelený foťáček“, dále pak P (programovatelný automat), A (priorita clony) a S – někdy T (priorita doby osvitu). Není tedy pravda, co si mnoho lidí myslí, že zvětšením clony fotka v automatickém režimu ztmavne. Jen tím přimějeme automat, aby prodloužil dobu osvitu, nic víc, nic míň.

Kompenzací expozice donutíme automat, aby ty dvojice porušil, posunul. Pro jednoduchost předpokládejme, že jsme kompenzovali o -1. To znamená o jeden krok, říkáme EV čili o expoziční hodnotu. Fotoaparát obvykle realizuje náš příkaz tím, že změní dobu osvitu. Takže, jakmile dvojici 125/11 kompenzujeme o -1, přístroj nastaví jiný čas – kratší dobu osvitu. Bude to teď 1/250 na clonu 11. A zase vznikne řada dvojic, bude to 125 na clonu 16 a 60 na clonu 22, dolů pak 500 na clonu 8, 1000 na clonu 5.6 a 2000 na clonu 4.

Tohle se dělalo už v analogové fotografii.
Digitální fotografie však potřebuje přesnější nastavení expozice a proto výrobci fotoaparátů se rozhodli všechny tyto škály, časovou, clonovou i kompenzační, zjemnit. Jsou dělené po třetinkách. Takže když tedy původní dvojici 1/125 na 11 kompenzujeme o -1/3, dostaneme dobu osvitu 1/160 na clonu 11. Ale zase budeme mít dvojice, posunuté o třetinku. Totéž platí o kompenzaci do plusu, tun používáme hlavně při snímcích na sněhu nebo v mlze prozářené sluncem.

Manuální režim
Režim označený jako M je jediný, kdy automatika nic nenastavuje

a vše, ISO, dobu osvitu i clonu nastavujeme sami, buď odhadem, zkušeností, podle expozimetru anebo podle nápovědy automatiky, která obvykle běží dál na pozadí – ale fyzicky se do ničeho neplete. Takže my ručně měníme kombinace clony a doby osvitu.

Zpravidla měníme jeden faktor. Když třeba místo 125/11 nastavíme 160/11, kompenzujeme do mínusu a teprve teď obraz ztmavne. Kdybychom ale zároveň pootevřely clonu na kombinaci 160 / 10, vrátíme se k původní hodnotě.

Tohle je zdánlivá záhada, která dělá zdaleka nejen začátečníkům těžkou hlavu. I zkušenější fotografové se nechávají vést automatikou, používají kompenzaci, moc si nevšímají, co se s dobou osvitu a clonou děje a když pak přejdou na manuální režim, začnou zmatkovat. Přitom to nic není – jsou to vždy a pořád dvojičky, ty drží pohromadě a kompenzací měníme vzájemnou polohu jejich členů.

Fotka pořízená tak, jak automat nastavil expozici, tedy 125 na clonu 11 při 100 ISO. Následující ukázka je kompenzovaná fotka, doba osvitu 1/200 při cloně 11 při 100 ISO.

Kompenzovaná fotka do mínusu je tmavší, má sytější barvy – ale pozor, nic se nesmí přehánět. V běžném provozu stačí kompenzovat o jednu, dvě třetiny, zřídka o celou jednu EV. Pokud chceme pracovat jako profíci v „manuálu“ vřele doporučuji měnit jen jednu veličinu. Ale nic moc neriskujeme ani při divokých experimentech – například všechny zrcadlovky hlídají provoz a výsledky našich pokusů komentují škálou viditelnou v hledáčkovém systému.

Jak funguje kompenzační expozice? Má smysl v manuálním režimu? Jak s clonou a časem? Tyto otázky dostávám velmi často na seminářích Idifu. Zkusme v tom udělat jasno.

Správná expozice
Co je správná expozice?
Je to kombinace tří veličin za daného světla. Světlo a jeho intenzita je faktor, který je daný a obvykle ho nemůžeme měnit (leda na př. v ateliéru). Je to něco, co je dáno, jaksi předepsáno. Další tři faktory můžeme ovlivňovat:

  • citlivost – udává se v ISO, základní řada je 100 / 200 / 400 / 800 / 1600 / 3200 atd.
  • clona – základní clonová řada je 2.8 / 4 / 5.6 / 8 / 11 / 16 / 22
  • doba osvitu – jeho řada je široká, ale zpravidla pracujeme v rozmezí zlomku sekundy, budu uvádět jen jmenovatel: 30 / 60 / 125 / 250 / 500 / 1000

K pochopení toho, co je expozice, je třeba vzít na vědomí, že při

  • Pánembohem daném světle
  • námi zvolené citlivosti

existuje určitý počet kombinací clony a času.
Víme, že čím větší je clonové číslo, tím větší je clona, tzv. tím menší je otvor jímž prochází světlo;
tudíž, čím menší je otvor, tím déle musíme nechat světlo působit,
čím větší je otvor, tím kratší dobu je třeba nechat světlo působit.

Vyjma manuálního režimu se o toto vše stará automatika (někdy nastavuje i ISO, ale zpravidla to děláme my, podle vlastního uvážení.

Takže, když je pěkné sluníčko a nastavíme 100 ISO, automatika nám nabídne kombinaci clony a času, dejme tomu, 1/125 sec při cloně F11.

Jakmile (v režimu A = aperture, clona) změníme clonu, dejme tomu na F8, zmenšili jsme číslo a tím jsme zvětšili průchozí otvor. Co udělá automatika? Zkrátí dobu osvitu. Řada dob osvitu, to vidíte na první pohled, je sestavena tak, že sousedi jsou vždy v poměru 1:2, stejně jako hodnoty ISO. I clony jsou – vždy sousedi – v poměru 1:2 (tedy na př.: clona 4 propustí 2x víc světla než clona 5.6). O toto vše se stará automatika.

Znamená to tedy, že při daném světle a daném ISO existuje řada dvojic či kombinací clony a doby osvitu.

Abych rozvedl náš příklad, je to:
125 – 11 / 60 – 16 / 30 – 22
a na druhou stranu od výchozí kombinace:
250 – 8 / 500 – 5.6 / 1000 – 4 /2000 – 2.8

Je třeba pochopit, že všechny tyto dvojice exponují naprosto stejně – a dopraví na čip naprosto stejné množství světla. Fotky bude tedy stejně kryté, jak se říkalo v dobách analogu.

Začínáme s kompenzací
O udržení těchto dvojic se stará automat ve všech automatických režimech, především v režimu „zelený foťáček“, dále pak P (programovatelný automat), A (priorita clony) a S – někdy T (priorita doby osvitu). Není tedy pravda, co si mnoho lidí myslí, že zvětšením clony fotka v automatickém režimu ztmavne. Jen tím přimějeme automat, aby prodloužil dobu osvitu, nic víc, nic míň.

Kompenzací expozice donutíme automat, aby ty dvojice porušil, posunul. Pro jednoduchost předpokládejme, že jsme kompenzovali o -1. To znamená o jeden krok, říkáme EV čili o expoziční hodnotu. Fotoaparát obvykle realizuje náš příkaz tím, že změní dobu osvitu. Takže, jakmile dvojici 125/11 kompenzujeme o -1, přístroj nastaví jiný čas – kratší dobu osvitu. Bude to teď 1/250 na clonu 11. A zase vznikne řada dvojic, bude to 125 na clonu 16 a 60 na clonu 22, dolů pak 500 na clonu 8, 1000 na clonu 5.6 a 2000 na clonu 4.

Tohle se dělalo už v analogové fotografii.
Digitální fotografie však potřebuje přesnější nastavení expozice a proto výrobci fotoaparátů se rozhodli všechny tyto škály, časovou, clonovou i kompenzační, zjemnit. Jsou dělené po třetinkách. Takže když tedy původní dvojici 1/125 na 11 kompenzujeme o -1/3, dostaneme dobu osvitu 1/160 na clonu 11. Ale zase budeme mít dvojice, posunuté o třetinku. Totéž platí o kompenzaci do plusu, tun používáme hlavně při snímcích na sněhu nebo v mlze prozářené sluncem.

Manuální režim
Režim označený jako M je jediný, kdy automatika nic nenastavuje

a vše, ISO, dobu osvitu i clonu nastavujeme sami, buď odhadem, zkušeností, podle expozimetru anebo podle nápovědy automatiky, která obvykle běží dál na pozadí – ale fyzicky se do ničeho neplete. Takže my ručně měníme kombinace clony a doby osvitu.

Zpravidla měníme jeden faktor. Když třeba místo 125/11 nastavíme 160/11, kompenzujeme do mínusu a teprve teď obraz ztmavne. Kdybychom ale zároveň pootevřely clonu na kombinaci 160 / 10, vrátíme se k původní hodnotě.

Tohle je zdánlivá záhada, která dělá zdaleka nejen začátečníkům těžkou hlavu. I zkušenější fotografové se nechávají vést automatikou, používají kompenzaci, moc si nevšímají, co se s dobou osvitu a clonou děje a když pak přejdou na manuální režim, začnou zmatkovat. Přitom to nic není – jsou to vždy a pořád dvojičky, ty drží pohromadě a kompenzací měníme vzájemnou polohu jejich členů.

Fotka pořízená tak, jak automat nastavil expozici, tedy 125 na clonu 11 při 100 ISO. Následující ukázka je kompenzovaná fotka, doba osvitu 1/200 při cloně 11 při 100 ISO.

Kompenzovaná fotka do mínusu je tmavší, má sytější barvy – ale pozor, nic se nesmí přehánět. V běžném provozu stačí kompenzovat o jednu, dvě třetiny, zřídka o celou jednu EV. Pokud chceme pracovat jako profíci v „manuálu“ vřele doporučuji měnit jen jednu veličinu. Ale nic moc neriskujeme ani při divokých experimentech – například všechny zrcadlovky hlídají provoz a výsledky našich pokusů komentují škálou viditelnou v hledáčkovém systému.