Tentokrát vyhrál postřeh, byla nutné pohotovost – šlo o zachycení okamžiku. Sešly se fotky sportovní i záběry ze života a co je zajímavé – porota tentokrát nezměnila ani v nejmenším pořadí, které se postupně v naší průběžné soutěži vygenerovalo. Suverénně vyhrála Stuha od Františky Valové. Autorka tedy zopakovala svoje dubnové vítězství, i před půl rokem bylo třeba svižně reagovat. Fotka je to nejen pohotová, ale i půvabná, ta stuha udělala opravdu kus dobré práce. Řekl bych, že fotka pochází ze stejné akce jako ta dubnová vítězná. Byla pořízena Olympusem, víc toho v exifu není.
Tentokrát vyhrál postřeh, byla nutné pohotovost – šlo o zachycení okamžiku. Sešly se fotky sportovní i záběry ze života a co je zajímavé – porota tentokrát nezměnila ani v nejmenším pořadí, které se postupně v naší průběžné soutěži vygenerovalo. Suverénně vyhrála Stuha od Františky Valové. Autorka tedy zopakovala svoje dubnové vítězství, i před půl rokem bylo třeba svižně reagovat. Fotka je to nejen pohotová, ale i půvabná, ta stuha udělala opravdu kus dobré práce. Řekl bych, že fotka pochází ze stejné akce jako ta dubnová vítězná. Byla pořízena Olympusem, víc toho v exifu není.
Na druhém místě se umístila práce našeho stálého a úspěšného přispěvatele Rudolfa Vága. Je to fotka taneční, dáma tančí jive, soudě podle názvu. Ani tentokrát nám exif nic neprozradil, moc dobře tu vyšla kombinace pohybové neostrosti vyjadřující prudkost akce a zároveň i ostrého obličeje s výrazem plného soustředění. Že je fotka černobílá je bezesporu ku prospěchu věci. Rudolf Vágo ale komentuje: Já si ji příliš necením. Když je člověk na soutěži a může „na plac“ a zapne „kulomet“ tak se něco urodí. Tohle je z Prag open nevím už který rok. Je pravda, že jsem se o tu pohybovou neostrost snažil, protože ostrých fotek je hafo .
Perfektně zachycené drama, to je fotka Oty Breitkopfa. Tady víme, na čem technicky jsme, jde o Canona 1D Mk IV, objektiv 70-200/2.8 II a tisícina na F5.0 při 800 ISO. Už tyto údaje prozrazují, že autor opravdu nebyl na motocyklových závodech poprvé. Tisícina je asi ten nejpomalejší čas, který se tu doporučuje a objektiv mírně zaclonil i za cenu mírného navýšení ISO. No a kromě postřehu je třeba být u toho… Doufám, že postiženému to dopadlo dobře (doslova).
Rudolf Vágo podruhé, streetovka z Ameriky. Obrazový vtip, kontrast tlusťošky proti sportovkyni je opravdu působivý, takže i promineme ty uříznuté nohy. Vy ne? Já určitě ano a nemám tudíž nic proti tomu, že je ta fotka na čtvrtém místě. Autor k tomu podotýká: Nemá nohy, pravda, ale jsem na sebe hrdý, protože tam šlo o desetiny vteřiny. Za půl vteřiny už bych ty dvě baby do záběru nedostal. Je to ráno na Kolumbijské univerzitě a já jsem koukal na jedno polonahé děvče v červeném minižupanu, které šlo odněkud někam. Nevím, ale byla to chodící socha. (Fuj, je mi 72) a pohnul jsem hlavou, abych do něčeho nevrazil a prásk byla tam silná a tenká. Už si nepamatuji, zda jsem střílel od boku, nebo jsem měl hledáček u oka. Proto ty nohy, ale bylo to tak silné, že jich nelituji. Takovým situacím já říkám fotografický orgasmus. Tomu se málo co vyrovná.
Na pátém místě je fotka Jaroslava Kloudy. Fotka je z rodea, tam se podobných situací asi najde víc, k dobré fotce je třeba i dávky štěstí. Každopádně je to fotka dobře zachycená a vtipná.
Závěrem dám ještě dvě mé fotky favoritky, obě od stejné autorky, od Jany Vážné, také naší úspěšné soutěžící. Sport se obvykle fotí dlouhým sklem, ale jak vidno, i širočina se uplatní. Ovšem pod podmínkou, že jsme dost blízko a to se obvykle podaří spíš na méně okázalých soutěžích než na nějakých mezinárodních šampionátech.
No a druhá fotka hovoří sama o sobě. Moc se mi líbí, ovšem uznávám, že je splnění zadání jaksi problematické. si se spíš předpokládala živá nearanžovaná fotografie. Však taky Jana Vážná tentokrát na bedně nestojí… ale fotka je to pěkná.
