Dnes se zastavíme u malého kompozičního oříšku. Kam ostřit? Samozřejmě, že na nejdůležitější objekt v obraze. Co ale dělat, když jsou objekty dva, a stejně důležité?
Na první ukázce nemáme žádné problémy. Květ vlčího máku je zde jenom jeden a nerozkvetlá poupata mu sekundují. Další poupata jsou v pozadí, výrazně mimo rovinu ostrosti. Snímek byl pořízen přístrojem Nikon D2H, objektivem Nikkor s ohniskem 200 mm, tedy velmi dlouhým sklem. Bylo nutno volit stanoviště tak, aby květina a čtyři poupata byly vůči přístroji v jedné rovině.
 |
 |
Jiná situace nastává, když na snímku jsou květy dva, jeden blíže, druhý dále od objektivu. Na co ostřit? Na ten blíže, nebo na ten více vzdálený? Za klasických dob, když se portréty fotografovaly na desky, objektivy deskových aparátů měly dlouhá ohniska a tudíž ¨malou hloubku ostrosti. Tehdy se ostřilo „na oči“, logicky, protože ty jsou v obličeji jistě zajímavější a důležitější, než dejme tomu špička nosu. V případě, který zde uvádíme jako příklad, žádná taková zásada neplatí. Je třeba vycházet z celkové kompozice. Osobně se mi víc líbí obrázek nahoře, ale připouštím, že i ten spodní by mohl mít za určitých okolností něco do sebe. Kdyby květ byl poněkud výš… Ano, zase se dotýkáme otázek rozložení objektů v ploše. Objekt je působivý, když je někde v oblasti jedné třetiny, ať vodorovně nebo svisle. Na horním snímku je sice květ nad úrovní třetiny, ale nevadí to, protože se tím podtrhuje vznosnost květu, zato na spodním snímku je květ vysloveně utopený. Na otázku obsaženou v titulku tedy odpovím šalamounsky:
Jste li na rozpacích, zda ostřit na objekt bližší či vzdálenější, pořiďte dvě série snímků a vyberte ten, který se vám líbí nejvíc.
Dnes se zastavíme u malého kompozičního oříšku. Kam ostřit? Samozřejmě, že na nejdůležitější objekt v obraze. Co ale dělat, když jsou objekty dva, a stejně důležité?
Na první ukázce nemáme žádné problémy. Květ vlčího máku je zde jenom jeden a nerozkvetlá poupata mu sekundují. Další poupata jsou v pozadí, výrazně mimo rovinu ostrosti. Snímek byl pořízen přístrojem Nikon D2H, objektivem Nikkor s ohniskem 200 mm, tedy velmi dlouhým sklem. Bylo nutno volit stanoviště tak, aby květina a čtyři poupata byly vůči přístroji v jedné rovině.
|
| |
Jiná situace nastává, když na snímku jsou květy dva, jeden blíže, druhý dále od objektivu. Na co ostřit? Na ten blíže, nebo na ten více vzdálený? Za klasických dob, když se portréty fotografovaly na desky, objektivy deskových aparátů měly dlouhá ohniska a tudíž ¨malou hloubku ostrosti. Tehdy se ostřilo „na oči“, logicky, protože ty jsou v obličeji jistě zajímavější a důležitější, než dejme tomu špička nosu. V případě, který zde uvádíme jako příklad, žádná taková zásada neplatí. Je třeba vycházet z celkové kompozice. Osobně se mi víc líbí obrázek nahoře, ale připouštím, že i ten spodní by mohl mít za určitých okolností něco do sebe. Kdyby květ byl poněkud výš… Ano, zase se dotýkáme otázek rozložení objektů v ploše. Objekt je působivý, když je někde v oblasti jedné třetiny, ať vodorovně nebo svisle. Na horním snímku je sice květ nad úrovní třetiny, ale nevadí to, protože se tím podtrhuje vznosnost květu, zato na spodním snímku je květ vysloveně utopený. Na otázku obsaženou v titulku tedy odpovím šalamounsky:
Jste li na rozpacích, zda ostřit na objekt bližší či vzdálenější, pořiďte dvě série snímků a vyberte ten, který se vám líbí nejvíc.
