Nezařazené

Kam ostřit?

Je to zajímavá otázka. Na co ostřit? Ono se řekne, že má být obrázek ostrý, ale CO z něho má být ostré? Vyčerpávající odpověď neznám, pochybuju, že nějaká je. Ale pár postřehů nabídnout můžu. Na posledním semináři Dílny v pražské ZOO fotila naše posluchačka Monika Navrátilová třístovkou Nikonem pevné sklo, světelnost F2.8. To je sklo náležející do profesionální klasiky, mám tedy pocit, že měla ten starší model bez stabilizace, ten nový stabilizovaný stojí cca 140 tisíc. Je to superkvalita, taky jsem měl možnost ho vyzkoušet a slastně jsem při tom vrněl. Dlouhé ohnisko plus velká světelnost rovná se malá hloubka ostrosti. To je něco, co může být ve prospěch věci, jak vidno z první Moničiny fotky:

Tahle fotka by mohla posloužit k vysvětlení pojmu hloubka ostrosti: ostré je ten uzoučký pruh, na kterém ten pták stojí. Zaostřeno je přesně na něho a už pár centimetrů za patami, pokud to tak lze říct, ostrost prudce klesá, až se rozplyne docela. Brian Peterson tomu říká separační efekt – motiv je separován, tedy oddělen od pozadí. Neruší, nemusíme si lámat hlavu tím, co je za motivem, co by ho mohlo obrazově ohrozit.

Následující příklad ukazuje zaostření na bližší objekt. Nikde není psáno, že to tak musí být:

Tady je ostrý ten bližší orel a jeho druh (družka?) tvoří pozadí. Podobně je řešený následující obrázek:

Obvykle tedy ostříme na popředí, ale rozhodně to není pravidlo, které by se muselo stoprocentně dodržovat. Zvláště když je více podobných objektů za sebou, například řada patníků – na který zaostřit? Jistě ne na poslední, ale taky ne na první – obvyklé je ostřit někam dopředu, ale ne na úplně první objekt. Exkurzi uzavřu příkladem, kdy je ostrost na zadním ze dvou podobných objektů – to proto, že ten zadní má zajímavější grimasu.

To je taky dobré vodítko: ostré je to, co má připoutat pozornost, co je hlavní na obrázku. Právě toto kritérium by mělo mít rozhodující váhu v celém procesu.

Mimochodem, předpokládá to ovšem, že umíme ostřit na vybranou rovinu – pro ty méně znalé připomenu, že je nutno ostřit na jeden ostřicí bod a umět jím pohybovat, eventuálně zvládat techniku přenesení ostrosti. Pokud ostříme s nastavenou celoplošnou automatikou, pak toto povídání není nic platné, protože automatika si volí objekt na který ostří sama. Což je málo kdy ve prospěch věci a v souladu s našimi záměry, zvlášť když fotíme dlouhoohniskovým objektivem.

Je to zajímavá otázka. Na co ostřit? Ono se řekne, že má být obrázek ostrý, ale CO z něho má být ostré? Vyčerpávající odpověď neznám, pochybuju, že nějaká je. Ale pár postřehů nabídnout můžu. Na posledním semináři Dílny v pražské ZOO fotila naše posluchačka Monika Navrátilová třístovkou Nikonem pevné sklo, světelnost F2.8. To je sklo náležející do profesionální klasiky, mám tedy pocit, že měla ten starší model bez stabilizace, ten nový stabilizovaný stojí cca 140 tisíc. Je to superkvalita, taky jsem měl možnost ho vyzkoušet a slastně jsem při tom vrněl. Dlouhé ohnisko plus velká světelnost rovná se malá hloubka ostrosti. To je něco, co může být ve prospěch věci, jak vidno z první Moničiny fotky:

Tahle fotka by mohla posloužit k vysvětlení pojmu hloubka ostrosti: ostré je ten uzoučký pruh, na kterém ten pták stojí. Zaostřeno je přesně na něho a už pár centimetrů za patami, pokud to tak lze říct, ostrost prudce klesá, až se rozplyne docela. Brian Peterson tomu říká separační efekt – motiv je separován, tedy oddělen od pozadí. Neruší, nemusíme si lámat hlavu tím, co je za motivem, co by ho mohlo obrazově ohrozit.

Následující příklad ukazuje zaostření na bližší objekt. Nikde není psáno, že to tak musí být:

Tady je ostrý ten bližší orel a jeho druh (družka?) tvoří pozadí. Podobně je řešený následující obrázek:

Obvykle tedy ostříme na popředí, ale rozhodně to není pravidlo, které by se muselo stoprocentně dodržovat. Zvláště když je více podobných objektů za sebou, například řada patníků – na který zaostřit? Jistě ne na poslední, ale taky ne na první – obvyklé je ostřit někam dopředu, ale ne na úplně první objekt. Exkurzi uzavřu příkladem, kdy je ostrost na zadním ze dvou podobných objektů – to proto, že ten zadní má zajímavější grimasu.

To je taky dobré vodítko: ostré je to, co má připoutat pozornost, co je hlavní na obrázku. Právě toto kritérium by mělo mít rozhodující váhu v celém procesu.

Mimochodem, předpokládá to ovšem, že umíme ostřit na vybranou rovinu – pro ty méně znalé připomenu, že je nutno ostřit na jeden ostřicí bod a umět jím pohybovat, eventuálně zvládat techniku přenesení ostrosti. Pokud ostříme s nastavenou celoplošnou automatikou, pak toto povídání není nic platné, protože automatika si volí objekt na který ostří sama. Což je málo kdy ve prospěch věci a v souladu s našimi záměry, zvlášť když fotíme dlouhoohniskovým objektivem.