Etika je v poslední době čím dál častěji na paškále. Náhodou jsem připadl na případ z roku 2010. Sice starý, ale zajímavý…
Etika je v poslední době čím dál častěji na paškále. Náhodou jsem připadl na případ z roku 2010. Sice starý, ale zajímavý…
Nemusím to dlouho rozepisovat, vše vidíte na první pohled. Toto je snímek, kterým Paul Hansen získal švédské ocenění Fotografie roku 2011. Mimochodem, když si kliknete na odkaz zde, uvidíte další emotivní a oceněný snímek, jakpak asi vznikl? Tento Paul Hansen poskytl v roce 2010 rozhovor webovému serveru Prison Photography. Na snímku je dívka jménem Fabienne, kterou zastřelili policisté při rabování po zemětřesení na Haiti.
Hansen v rozhovoru připouští, že spolu s ním bylo na místě ještě pět nebo šest, z nich znal dva, dánské fotografy Jana Garupa a Jana Dagö. Policisté střelili dívku do hlavy. Rabování pokračovalo a rabující dokonce okradli ležící tělo dívky o peníze, jež držela v ruce. Fotograf poukazuje na to, že celé to rabování je jen tragická nadstavba nad celkovou tragedií, v níž Haiťané žijí. Nikdy ten strašlivý den nezapomenu, říká závěrem rozhovoru.
Vyšetřování ukázalo, že fotografů bylo celkem čtrnáct.
Ale závěry? Debatu o etice takových snímků můžete číst zde. Nevede k jednoznačným závěrům a už vůbec ne k jednoznačnému odsouzení fotografů, kteří motiv zaznamenali. Bezděky jsem ale taky eticky uklouzl, když zastřelenou dívku nazývám „motivem“. V širší souvislosti zní otázka asi zakto: je mravně správné vůbec fotografovat takové scény? Domnívám se že ano, že jsou to snímky alarmující, burcující, probouzející svědomí.
A ještě něco – nebyl skutečná hyena ten, co vyfotil tu druhou fotku?
S tím, že čím víc jich je, tím je naše schopnost býti alarmován nižší.
Ano, je to velmi složité.
