Minulý týden jsem zde testoval přechodový filtr B+W 702. Čtenář pan J. D. mi poslal zajímavou připomínku a nezbylo, než si ji prověřit. Pan J.D, píše:
Minulý týden jsem zde testoval přechodový filtr B+W 702. Čtenář pan J. D. mi poslal zajímavou připomínku a nezbylo, než si ji prověřit. Pan J.D, píše:
V článku nebylo zmíněno dle mne několik více méně zřejmých vlastností přechodových filtrů, vyplývajících z jednoduchého geometrického názoru . Zjednoduše,ně scéna i fotografie vypadá tak, jak vznikne složením zobrazení z jednotlivých bodů plochy virtuálního clonového otvoru, který zhruba prochází nodálním bodem. Na účinek filtru má proto vliv:
1. nastavená clona (větší otvor -> menší účinek),
2. vzdálenost filtru od nodálního bodu (větší vzdálenost -> větší účinek),
3. přepočtená ohnisková vzdálenost (při zachování velikosti otvoru větší vzdálenost -> menší účinek). Tyto parametry nebyly v článku uvedeny. Protože při výrobě filtrů není zřejmé, jaké tyto hodnoty budou, lze uvést v jeho parametrech maximálně poměr kolik světla propustí jeho čirá část k tmavé. Plynulost přechodu by se asi těžko interpretovala.
Nezbylo než připomínky pana J.D. prověřit. Nejdříve jsem zkoušel opět onen filtr B+W na objektivu Zuiko 12-50 na přístroji Olympus E-P5. Rozdíly byly minimální, na ukázce jsou clony 3.5 / 5.6 / 11 / 22. Subjektivně mi připadá, že obloha je nejtmavší při cloně F5.6. Spodek je tmavý, nastavil jsem nulovou korekci a celkové potemnění vyvolal onen bílý mrak. Jakmile jsem korigoval do plusu, efekt přechodového filtru zmizel. I to je známka toho, že účinek přechodu je minimální – kdyby byl výrazný, spodek by měl naopak sklon k přeexpozici, protože tmavá část filtru by automatiku přinutila prodloužit dobu osvitu.
V další sérii jsem použil přechodový filtr Tiffen ND 0,6, recenzoval jsem ho v říjnu 2011. Byl nasazen na objektivu 27-70/2.8 od Tamronu a na fotoaparátu Nikon D200 s „malým“ čipem, tedy rozměr DX. Při plné světelnosti byl efekt viditelně nižší než při vyšších hodnotách clony.
Následuje série s použitím Tiffen ND0,6, objektiv Tamron 17-50/2.8 a fotoaparát Canon 7D:
Ještě bych podotkl, že na těchto sériích mraky byly nic moc, foceno v poledne, berte to jako technickou zkoušku. Zkrátka, když mraky jsou pěkné, výrazné na syté obloze… v podstatě se bez filtru obejdeme, polarizačního i přechodového.
Aby toho nebylo dost, 0.6 ND Tiffen jsem nasadil ještě na Canon 17-40/4.0 na full frame Canon 5D Mk III.
Jenže ona tam ještě hraje roli vinětace způsobená i tím, že nejde o slim verzi filtru (s nízkou obrubou) a širokoúhlý objektiv na full frame periferně obrubu vidí. Následující srovnání ukazuje partie z nejvyšší části obrazu, kde přechodový filtr je nejefektivnější a kam vinětace nezasahuje. Při clonovém rozsahu F4.0 až F22 jsou výsledky plus mínus stejné.
Jinak ale dopadla zkouška při nasazení filtru Lee na full frame přístroji Canon 5D Mk II. Zařízení vypadá takto:
Použitý byl objektiv Canon 17-40/4.0. Při nastavení na f=17 mm znatelně klesá účinnost filtru při navyšování clonové hodnoty. Zde jsou clony 4.0 / 8.0 / 11 / 22.
Efekt se projeví i při delším ohnisku 40 mm. Zde byly clony 4.0 / 5.6 / 8.0 / 22.
Pan J.D. má jistě pravdu, že hraje roli i fyzická vzdálenost od optického středu soustavy. Každopádně děkuji za připomínku a tím i za námět na experiment a nepřímo i za připomenutí, že ano, filtry Lee mají smysl… jenomže je to taková velká věc, se kterou se obtížněji manipuluje.
Obecný závěr, myslím, není. Vždy jde o složitou soustavu optika – čip – procesor navíc plus algoritmy zprocesování a roli hraje množství faktorů. Mimo jiné – a to jsme zde neřešili – druh přechodového filtru, zda jde o filtr s náhlým přechodem nebo pozvolným. Nicméně, naše experimenty jednoznačně vedou k závěru, že je dobré si vyzkoušet chování přechodového filtru na vámi používaných objektivech a na vašem fotoaparátu. Ostatně, vždy je dobré si věc vyzkoušet a nespoléhat se na teorii, třebaže by vypadala slibně a logicky.
