Nezařazené

Jak slonovi bouchly saze

Na cestách jste někdy svědky malé příhody, ano, příběhu. Na jedné fotce ho nevypovíte a v tom je ta potíž. Vždy má hovořit JEDNA fotografie. Ne vždy se to podaří. Takže se omlouvám, že tenhle příběh budu muset drobátko rozvyprávět.

V rezervaci Amboseli v Keni, kde jsme s mou ženou Ljubou Krbovou byli na fotosafari péčí agentury African Way manželů Šilhových, žijí lvi a žijí tam sloni. Lev si na slona netroufne – leda na slůně, a sloni si dokáží mláďata ohlídat. Takže mezi slony a lvy není, jak se říká, třecí plocha.
Někdy ano.
To se jednoho krásného dne trojice lvů povalovala na savaně a čekala, až vyleze sluníčko, když tu se přiblížila skupina slonů vedená mocným býkem, bojovníkem s roztrhanýma ušima.

Když sloni uviděl lvy, zastavili se a pak změnili trasu. Šli stranou a obcházeli je dlouhým obloukem a tvářili se, že žádní lvi nikde nejsou.

Když přešli, vůdčí slon se zastavil a obrátil se ke své ženě a svému potomkovi:
“Viděli jste je? Jak se tam válej? Oni si koledujou.”
“Nech toho, táto. Nech je bejt. Jsou to jenom lvi.”

“Ale já jsem slon!” řekl táta.
“Neblázni, nedělej pitomosti. Víš, jak to vždycky dopadne,” volala slonice.
Ale znáte slona! Nedá si říct, když si něco umane. Sebral se a rozběhl se za těmi lvy.

Běžel a běžel stále rychleji. Lvi dál leželi, koukali na to.
“Hele, někdo sem běží,” řekla lvice.
“To je jen slon.”
“Ale, šéfe, nechci rejpat, abys neřek, že jsem panikářská ženská, ale TEN SLON BĚŽÍ PŘÍMO NA NÁS!”

Což byla pravda pravdoucí, protože ten starý zjizvený bojovník už měl rychlost expresní lokomotivy.
“A doprdele,” pravil lev. “Není čas na hrdinství. Prchejme!”

Jak to končilo? Lvi poodběhli a starý slon se zadýchal a další pronásledování vzdal.

Vrátil se ke své ženě a potomkovi, kterému plácaly uši vzrušením.
“Blázne stará,” řekla slonice vlídně. “Ve tvým věku by sis už mohl dát pokoj.” Chvilku ještě bručela, ale starý slon na ní přece jen poznal (podle konce chobotu), že je na něho drobátko pyšná.

Na cestách jste někdy svědky malé příhody, ano, příběhu. Na jedné fotce ho nevypovíte a v tom je ta potíž. Vždy má hovořit JEDNA fotografie. Ne vždy se to podaří. Takže se omlouvám, že tenhle příběh budu muset drobátko rozvyprávět.

V rezervaci Amboseli v Keni, kde jsme s mou ženou Ljubou Krbovou byli na fotosafari péčí agentury African Way manželů Šilhových, žijí lvi a žijí tam sloni. Lev si na slona netroufne – leda na slůně, a sloni si dokáží mláďata ohlídat. Takže mezi slony a lvy není, jak se říká, třecí plocha.
Někdy ano.
To se jednoho krásného dne trojice lvů povalovala na savaně a čekala, až vyleze sluníčko, když tu se přiblížila skupina slonů vedená mocným býkem, bojovníkem s roztrhanýma ušima.

Když sloni uviděl lvy, zastavili se a pak změnili trasu. Šli stranou a obcházeli je dlouhým obloukem a tvářili se, že žádní lvi nikde nejsou.

Když přešli, vůdčí slon se zastavil a obrátil se ke své ženě a svému potomkovi:
“Viděli jste je? Jak se tam válej? Oni si koledujou.”
“Nech toho, táto. Nech je bejt. Jsou to jenom lvi.”

“Ale já jsem slon!” řekl táta.
“Neblázni, nedělej pitomosti. Víš, jak to vždycky dopadne,” volala slonice.
Ale znáte slona! Nedá si říct, když si něco umane. Sebral se a rozběhl se za těmi lvy.

Běžel a běžel stále rychleji. Lvi dál leželi, koukali na to.
“Hele, někdo sem běží,” řekla lvice.
“To je jen slon.”
“Ale, šéfe, nechci rejpat, abys neřek, že jsem panikářská ženská, ale TEN SLON BĚŽÍ PŘÍMO NA NÁS!”

Což byla pravda pravdoucí, protože ten starý zjizvený bojovník už měl rychlost expresní lokomotivy.
“A doprdele,” pravil lev. “Není čas na hrdinství. Prchejme!”

Jak to končilo? Lvi poodběhli a starý slon se zadýchal a další pronásledování vzdal.

Vrátil se ke své ženě a potomkovi, kterému plácaly uši vzrušením.
“Blázne stará,” řekla slonice vlídně. “Ve tvým věku by sis už mohl dát pokoj.” Chvilku ještě bručela, ale starý slon na ní přece jen poznal (podle konce chobotu), že je na něho drobátko pyšná.

Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: