Říká se tomu ultramaraton, oficiální název je 24h & 48 Self Transcendence Race. V názvu je obsaženo vše. Závod trvá 24 respektive 48 hodin, podle toho, na co se kdo přihlásí. Selftranscendence je sebepřekonání, a to tu jde. Na webu píší, že počet přihlášených bylo 105, nicméně startovní čísla jsou i vyšší. Běželo se to na stadionu Sletiště Kladno.
Jak se fotilo
Tak především, nejhůř se fotí mezinárodní oficiální vyhlášené superpodniky s akreditací a miliónem pořadatelů. Tenhle závod je sice taky mezinárodní, ale odehrává se ve velmi kamarádské atmosféře. Nějací diváci zvenku tu skoro ani nejsou, vidíte tu běžce a jejich doprovod, trenéry, rodinu, kamarády. Nikdo vás odnikud nevyhazuje. Občas vlídně pobídnou, abyste se hnuli z vlny a to rádi uděláte.
Zkoušel jsem tu na Sony 7R Mk III objektiv Sony 200-600/5.6-6.3 G OSS. To dlouhé ohnisko je na běžecké závody v podstatě nutnost – kvůli zobrazení perspektivy. Zdaleka to nemusí být takové dělo jako tahle 200-600! Asi by byla ideální klasická 70-200 (nebo ekv. na APS-C formátu, respektive v kompaktu či MFT). Dlouhé sklo prostor zahustí, viz obrázek v záhlaví, na snímku Zuzka Rybková a Vladimír Stavrev.
Pokud jde o ostření, tak samozřejmost je průběžný autofokus a plná světelnost. Tady n nějakou hloubku ostrosti hrát stejně nemůžeme. Volil jsem bodové ostření. Ta celoplošná zaostřování s vyhledáváním tváře si dělají co chtějí a já si na to nikdy nezvykl. Hlavní problém z hlediska obrazového je v tom, že se zdánlivě nic neděje. Žádné drastické výjevy, žádné padání na hubu, žádné vytřeštěné oči. Na ukázce máte Jolanu Hořejší, běžela 24 hodin – v rozmezí dvou vteřin, lze doložit EXIF…
Jiná obtíž je v tom, že fotky focené dlouhým sklem jsou všechny stejné… Nic tam nevymyslíte. Maximálně zachytíte nějaký zajímavý výraz v obličeji. Tady máme Davida Kellnera (vlevo) jak dotírá na Pawla Žuka z Polska. Kellner byl nakonec šestý ve 24 h, výkonem 212 km.
Je dobře najít nějakou neobvyklou situaci. V tomto závodu borec který uběhne 100 km, respektive pak 50 km, běží následující jednokilometrové kolo se žlutým praporkem. Na fotce je s praporkem Jurij Trosteniuk z Ukrajiny, ročník 1964.
Připozdívá se. Běžci neúnavně krouží. Někdy je provázejí děti – to je ta situace, kdy fotím „něco a něco jiného“. To se docela dobře osvědčuje.
Přijde noc. Na blesk je třeba zapomenout. Měl jsem ho s sebou, ale to by mělo smysl, kdyby se tu odehrávalo
viditelné drama . Tihle lidé bojují se svým vnitřním dramatem. Takže – využít modré hodinky a fotit pod lampu. Stejně to vychází na 12600 ISO.
Po noci přijde den, čeká se hodina dvanáctá, závod končí. Všichni vyhlížejí hodiny. Fredrik Forsström ze Švédska těsně před koncem překonal 300 km hranici a dostal na poslední kolo žlutý praporek. V 48h skončil čtvrtý.
Do posledního kola vbíhají borci s pytlíčkem označeným jejich startovním číslem, jde tedy o Daniela Truscu z Rumunska. Úderem dvanácté jsou povinni pytlíček umístit tam, kam doběhli, do výsledků se počítají kilometry plus další metry.
Někdo doběhne a už se nehne… René Osvald toho má plné zuby. Na tyhle poslední snímky je dobrá osmadvacítka, prostě – širokoúhlý objektiv.
Závěrem aspoň pro mě nejdramatičtější fotka: tabule, na které vidíme počty uběhnutých kilometrů. Tady není komentář třeba.
Na sportovní podniku tohoto typu si skvěle zafotíte. Opravdu není třeba nějaké extra výbavy. Průběžné ostření, je dobře dát si prioritu času – záleží na tom, o jaký sport jde, tady jsem měl 1/400 vteřiny a vycházelo to v denním světle naprosto v poho. V šeru a v noci ovšem automatické ISO vyšplhalo hodně vysoko. Když vám pak bude někdo vyprávět o šumu, pošlete ho… zaběhat si. Podle vlastní volby.