To je mi ale pěkný seriál, druhý díl po víc než měsíci! Ale dám si pozdně novoroční předsevzetí – zkrátit intervaly. Navíc v únoru mi začne Dílna a jednotlivé semináře mi budižte inspirací. Vypravil jsem se na výstavu čínské Terakotové armády, už podruhé, je prostě úžasná. Snažil jsem se tu – podobně jako v prvním dílu – ověřovat zásady mého Desatera a zkoumal řešení některých technických problémů.
To je mi ale pěkný seriál, druhý díl po víc než měsíci! Ale dám si pozdně novoroční předsevzetí – zkrátit intervaly. Navíc v únoru mi začne Dílna a jednotlivé semináře mi budižte inspirací. Vypravil jsem se na výstavu čínské Terakotové armády, už podruhé, je prostě úžasná. Snažil jsem se tu – podobně jako v prvním dílu – ověřovat zásady mého Desatera a zkoumal řešení některých technických problémů.
Fotíme výstavu
Nejdříve obecně. Většinou se na výstavách a v muzeích fotit nesmí, to je třeba ověřit, jak to v konkrétním případě je. Na výstavě Terakotové armády, která je v Praze na Výstavišti v Křižíkově pavilonu bohužel jen do 8.2.2015, se fotit smí, ale jen bez blesku. To je, dejme tomu, problém institucionální.
Problém technický bývá jednak nízká světelná hladina (=tma, lidově vyjádřeno), jednak vysoký světelný kontrast. Exponáty bývají nasvícené skoro bodovým světlem a navíc každý druhý jinak.
Dá se to fotit mobilem… tak jsem to dělal při první návštěvě a visí mi to na Facebooku Digineff.cz. Tentokrát jsem se tam vypravil se zrcadlovkou, a to s Canonem EOS 5D Mk II a fotil v RAW. Full frame zrcadlovka nejlíp zvládá světelné rozdíly a datový formát RAW pochytá nejvíc obrazové informace a obsáhne větší rozsah jasů. Co je v JPEG beznadějně vypáleno, může v RAW být zachráněno – jakkoli ani RAW není bez limitů.
Další oříšek k louskání je optika. Já jsem měl univerzální zoom 24-70, ale asi byla chyba, že jsem si nepřibalil 70-200. To delší ohnisko by se bývalo hodilo. Hlídal jsem si časy, aby mi nespadly pokud možno pod 1/125, no, ať děti nemají Vánoce, pod 1/60. Delší časy bez stativu nerad (se stativem by mě vyhnali). Raději šum než rozhýbané fotky.
Jak tu expozici naměřit? Byl to oříšek a řešil jsem to režimem, který obvykle při focení nepoužívám a posluchače něho zrazuji, totiž bodovým měřením. Po každé expozici jsem si kontroloval, jak to vychází a hlídal jsem zejména histogram – a při zobrazování mám samozřejmě zapnuté zobrazení přepalů (nastavuje se to obvykle v menu Prohlížení). Někdy jsem musel exponovat třikrát, čtyřikrát, než jsem se do jakž takž správné expozice trefil. Vyvážení bílé nechávám na automatu – pracuji v RAW a když se mi barevnost nebude líbit, snadno ji při převodu upravím.
Jak to fotit
Já měl na mysli to svoje Desatero a taky chci doprovodné fotky do chystaného nového vydání mé knihy Digitální fotografie polopatě. Takže jsem to fotil v podstatě – jako by to byli lidé. Ukáži několik příkladů, navazující na základní zásady živé fotografie.
Ukázka první navazuje na mé osmé pravidlo: Dbejme na to, aby člověku bylo vidět do obličeje, ať má málo nad hlavou a kouká dovnitř obrazu.
Tak nějak by to mohlo být. Podívejte, jak divně to vypadá, když figura kouká z formátu ven.
Netvrdím, že se NIKDY nesmí dívat ven, ale musí to mít zřetelný důvod. Na obrázku je ale ještě jedna chyba. Postava v pozadí na druhé ukázce zasahuje do ramene první figury. Říkám tomu doteky a těch je třeba se vyvarovat. Všimněte si v další ukázce zákrytu dvou figur:
Stačí malý úkrok a zákryt zmizí. Je třeba sledovat celou plochu záběru, tedy vše co je v hledáčku, zvláště pak oblasti u krajů fotky.
Když potom jsou objekty (zde figury) tři, je třeba rozmýšlet jejich rozmístění a varovat se dotyků a zákrytů. Toto je naprosto klasické kompoziční řešení, kdy přední figura tvoří markant, vstup do kompozice, a v pozadí ji doplňují dva další objekty, jeden blíž a druhý dál. Figura má oči nad vodorovnou osou a před sebou má větší prostor než za temenem.
Čímž se dostáváme k důležitému bodu mého Desatera, totiž k devátému bodu, k Pravidlu tří. Celkové záběry mají samozřejmě svoje oprávnění, dávají informaci o situaci. S ohledem na povahu tématu je pochopitelně třeba zachytit celkový pohled. Ovšem je hodně nepřehledný:
Jakmile jsou na obraze zřetelné tři figury, vyznáme se v nich a snímek je mnohem čitelnější. V ideálním případě figury spolu komunikují… což se nedá od terakotových vojáků čekat (přinejmenším ne během otevírací doby, kdo ví, co vyvádějí, když se síň zamkne).
V bodě 4 Desatera píšu, že to co je na fotce důležité musí být pořádně vidět a dodávám, že je dobře z fotky vytěsnat vše, co s motivem nesouvisí a ruší ho. Na výstavě (na výstavách) je dobře soustředit se i na detaily. Zde je detail z brnění čínského císaře. Zaujal mě na něm drak:
Jenže, co dělá ten rámeček nahoře? Jen ruší pohled na draka. Stačí přiblížit se o několik centimetrů a je po rámečku – drak vyplňuje celý obraz.
Závěrem ještě něco – mám rád fotky, na kterých se na první pohled nepozná, co na nich je. Toto je kamenné brnění proti zlým duchům. Někdy bych ho potřeboval.
Výstava plastických objektů je výborné pole pro experimenty, zvláště pak pokusy kompoziční. Nikoho neobtěžujete, máte na práci klid a chyba se dá hned napravit.
Což v životě praktickém nebývá, proto je dobré se na to připravit a cvičit to.
