Po mnoha létech jsem se zúčastnil Parconu: to je setkání fanoušků a autorů sci-fi plus fandů počítačových her a podobných aktivit. Jezdím tam od roku 1982, kdy to bylo poprvé, pár let jsem vynechal a v sobotu jsem tam byl opět – s fotoaparátem. Fotit kamarády!
Po mnoha létech jsem se zúčastnil Parconu: to je setkání fanoušků a autorů sci-fi plus fandů počítačových her a podobných aktivit. Jezdím tam od roku 1982, kdy to bylo poprvé, pár let jsem vynechal a v sobotu jsem tam byl opět – s fotoaparátem. Fotit kamarády!
Focení kamarádů má mnoho výhod. Když těm vyfoceným fotku pošlete, mají radost – to je jedna výhoda. Obvykle nenamítají proti focení a snadno s nimi komunikujete, protože to jsou kamarádi. Další výhoda. No a můžete si tam vyzkoušet zásady mého Desatera kultivované fotografie (Málo nad hlavou, pravidlo třetin, dokud situace trvá fotím… a jiné). Jel jsem do Pardubic (tam se Parcon konal) s tím, že budu fotit hlavě čisté portréty před bílou zdí a převedu je to černobílé podoby. Zde je příklad – Františka Vrbenská, autorka mnoha knih, citujme třídílný opus Labyrint půlnočního draka. 
Zde je ta fotka v barevné podobě, bez úpravy. Nicméně ty černobílé mi připadají jaksi jemnější, intimnější.
Fotil jsem to na plnoformát objektivem Sigma 35/1.4. Ono to na portrét není vůbec ideální, ale chtěl jsem přece jen mít možnost práce s prostorem, jak hned ukážu. Fotil jsem to vesměs na šířku… Klasický portrét je na výšku, nicméně já to mám raději na šířku, kvůli prostoru… Ten člověk na fotce by neměl být narvaný do formátu…
Tyhle fotky typu „postav se sem před bílou stěnu“ rozhodně mají smysl … zvlášť když jde – jako zde – o osoby veřejně činné. Často jsou zapotřebí fotky portrétního typu. Pořídil jsem jich tam tucet. Je dobře při tom pamatovat na několik zásad.
- Světlo musí být co nejvíce rozptýlené – rozhodně nepostavíme nikoho přímo do slunečního svitu.
- Dotyčný musí stát aspoň metr od stěny: kresba omítky bude mimo ostrost a vyvarujeme se nežádoucího stínu.
- Ohlídáme, aby se do záběru nedostalo v pozadí nic nežádoucího – vypínač, skoba a pod.
- Je třeba dbát na to, aby předěl osvětlené části obličeje a stínu nešel po ose – je žádoucí, aby na té straně obličeje, která je ve stínu, vznikl na lícní kosti osvětlený trojúhelník.
- Při záběru na šířku by hlava neměla být uprostřed, tedy ve svislé ose.
- Ostříme jednobodovým ostření, vždy na oko, lépe na bližší oko než vzdálenější, pokud je portrétovaný v poloprofilu.
- Portrétovaného nevyfotíme jen jednou, pořídíme sérii fotek. Ne každá vyjde ostrá a také výraz bude pokaždé trochu jiný.
Na ukázce je prezident fandomu Zdeněk Rampas – ostřeno na bližší oko, tvář odvrácená od světla má nasvícený trojúhelník.
Toto jsou pravidla portrétu typu „postav se sem a koukej tam“. Ale nezříkejme se ani portrétu jaksi živého, zachyceného při nějakém výrazu. Honza Kantůrek, překladatel Pratchettovy Zeměplochy, je můj dlouholetý přítel. Toho bych netrápil pokyny typu kam se má postavit, ale zase ne druhou stranu, on na mě nebude vrhat předměty, když ho budu fotit podle libosti. Tak vznikl záběr, který se mi líbí – Honza je na něm zachycený jako člověk nostalgický – to je rys, který se na něm zřídka projevuje. Ale patří k němu. Fotka je ze série asi dvaceti.
Nikde není psáno, že musíte každého fotit u zdi. Zdeňka Rampase jsem zachytil i v prostoru, mezi řečí. Vyplatí se mít světelný objektiv, kvůli hloubce ostrosti. Nevábné prostředí je mimo ostrost a neruší. Clona F2.8, ovšem na plnoformát (proč ne F1.4? Na hloubka ostrosti je přece jen hodně malá na tak krátkou vzdálenost…). Na formát APS-C bychom k dosažení stejného efektu potřebovali F2.0 a na formát MFT (čtyřtřetinový, tedy Olympus & Panasonic) dokonce F1.4 – to je ostatně důvod, proč se pro MFT takto světelné objektivy vyrábějí, dnes už ne jenom proto, abychom, jimi fotili při nízké světelné hladině! Takže, zde Rampas podruhé:
Někdy pořídíte fotku takříkajíc od boku. Seděl jsem na židli a poslouchal besedu, ohlédnu se a nade mnou Petr Pagi Holan, taky člen sci-fi fandomu od prapočátků. Vypadá jako Marťan, což je přesně to, co by si přál být. Opět clona F2.8 a pozadí neruší, vytváří atmosféru.
Odtud je jen krůček k tomu zachytit figuru v prostředí tak, aby prostředí hrálo roli (na ukázkách nahoře jsem ho naopak nízkou clonou oddělil od figury). Opět Jan Kantůrek v roli ctitele krásných žen. Prostředí je prokreslené – reklamní plakát i štosy knih. Kantůrkovi je tam dobře.
Uzavřu posledním typem – fotky situačního typu. Zde spisovatel Jiří Walker Procházka (vlevo) debatuje s nakladatelem Michalem Broncem. Tam je problém izolace figur od rušivých elementů. Zde jsem to měl snadné, stáli u bílé stěny. Ale to „ruce vzhůru“ chápe každý, kdo Walker Procházku lépe poznal.
Shrnutí:
Prostředí takových setkání a společných aktivit je výborný terén pro cvičení oka, postřehu a komunikace. Zkoušejte to třebas fotomobilem, který vytáhnete z kapsy. A je dobré těm lidem ty fotky poslat, to pak pomáhá, když je budete chtít příště fotit zase.
